ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1144.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1144/2021-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. M. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mgr. Otakarem Janebou, advokátem se sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1, proti žalované: Linkers, advokátní kancelář, s. r. o. , IČO 06725279, se sídlem Spálená 84/5, Praha 1, zastoupená Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o 1.210.318 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 258/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. 30 Co 362/2020-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michala Pavlase.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 27 C 258/2019-89, zamítl žalobu o zaplacení 1.210.318 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené advokátem vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 C 105/2017-99, byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci jeho tehdejším zaměstnavatelem dne 9. 1. 2017 je neplatná. Soud v pracovněprávním sporu zjistil, že žalobci dal jeho zaměstnavatel již dříve (dne 13. 6. 2016) výpověď z téhož pracovního poměru, ta však byla později v jiném řízení pravomocně shledána neplatnou pro neurčitost. Výpověď ze dne 9. 1. 2017 dal žalobci zaměstnavatel právě v průběhu řízení o určení neplatnosti předešlé výpovědi a odůvodnil ji podle §52 písm. c) zákona č. 262/2016 Sb., zákoníku práce, nadbytečností s odkazem na organizační změnu ze dne 6. 10. 2016, kterou bylo s účinností ode dne 31. 12. 2016 žalobcovo pracovní místo zrušeno a od roku 2017 převzal jeho agendu jiný stávající zaměstnanec. Proti zamítavému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podal žalobce zastoupený Mgr. Ondřejem Slezákem (advokátem nyní žalované advokátní kanceláře) odvolání, v němž namítal účelovost organizační změny vedoucí k výpovědi z pracovního poměru. Soudní poplatek z odvolání však za něj advokát ani přes výzvu soudu neuhradil, proto bylo usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 4. 2018, č. j. 5 C 105/2017-115, odvolací řízení zastaveno. Žalobce z toho dovozuje, že žalovaná jej tím připravila o možnost získat od zaměstnavatele náhradu mzdy. V nyní projednávané věci dospěl soud prvního stupně po právní stránce k závěru, že výpověď ze dne 9. 1. 2017 byla platná, neboť výpověď ze dne 13. 6. 2016 platná nebyla a ke dni druhé výpovědi pracovní poměr stále trval. Existoval sice stav nejistoty ohledně platnosti první výpovědi, nejistota však byla jen subjektivní, nikoliv objektivní. Z toho důvodu nelze na druhou výpověď pohlížet jako na podmíněné právní jednání, což odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž nelze dovozovat neplatnost právního jednání směřujícího k ukončení pracovního poměru pouze z toho, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Soud prvního stupně zjistil, že podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce byly naplněny, neboť byla prokázána souvislost mezi organizační změnou zaměstnavatele a výpovědí. Žalobci tedy nevzniklo právo na náhradu škody, neboť mezi pochybením advokáta a vznikem tvrzené škody není příčinná souvislost. Jinými slovy, i kdyby byl zaplacen soudní poplatek, nebyl by žalobce v řízení úspěšný, tudíž nárok na náhradu mzdy nepozbyl pro postup advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 30 Co 362/2020-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyložil, že žalobcův zaměstnavatel přijal rozhodnutí o organizační změně, zrušil žalobcovo pracovní místo a jeho činnost převzal jiný stávající zaměstnanec. Došlo tedy ke snížení počtu zaměstnanců a k zefektivnění práce, proto není důvodná argumentace žalobce, že výpověď byla účelová. Rovněž není důvodná námitka, že druhá výpověď byla podmíněná, a tudíž neplatná. Je sice pravdou, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je neplatným právním úkonem výpověď podmíněná tím, že vznik právních účinků spojených s doručením výpovědi je činěn závislým na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o níž není známo, zda vůbec nastane. Typicky jde o případy výpovědí z pracovního poměru formulovaných tak, že je výpověď učiněna pro případ, že by soud rozhodl o neplatnosti dříve učiněného rozvázání pracovního poměru. O takový případ se ale v projednávané věci nejedná, neboť zaměstnavatel dal žalobci výpověď pouze s upozorněním na okolnost probíhajícího sporu o platnosti dřívější výpovědi. Výpověď tedy byla dána žalobci z opatrnosti a v tomto smyslu pro jistotu, čili pro případ, že by jeho pracovní poměr stále trval. Takový přístup je naopak podle judikatury Nejvyššího soudu přípustný. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními jednáními zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují. Není proto správný názor odvolatele, že pokud by advokát zaplatil soudní poplatek a proběhlo odvolací řízení, soud by dospěl k závěru o neplatnosti výpovědi z důvodu její podmíněnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel formuluje otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodu účelovosti a neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pro její podmíněnost. K první otázce uvádí, že zaměstnavatel pouze předstíral přijetí organizačního opatření, zatímco jeho cílem nebylo zefektivnění práce, nýbrž snaha za každou cenu ukončit pracovní poměr se žalobcem. V rámci druhé otázky dovozuje, že sporná výpověď byla vázána na nejistou budoucí skutečnost, což ovšem judikatura Nejvyššího soudu nepřipouští. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že výpověď byla dána pouze z opatrnosti. Poukazuje přitom na text výpovědi, ze kterého vyplývá, že o tom, zda pracovní poměr trvá či nikoliv, bude patrně rozhodnuto až v soudním řízení, přičemž tedy je účinek výpovědi vázán na budoucí rozhodnutí soudu. Výpověď tak byla jednoznačně vázána na soudní řízení, v němž se mělo rozhodovat o neplatnosti první výpovědi. Pokud by nebylo odvolací řízení zastaveno pro pochybení advokáta, byl by v pracovněprávním sporu úspěšný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná konstatovala ve vyjádření k dovolání, že neobsahuje řádně vymezený důvod přípustnosti a že některé námitky žalobce se týkají výhradně skutkových zjištění, které však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat. Dovolatelem prvně vymezená otázka v dovolacím řízení vůbec nemůže být řešena, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, který navíc správně dospěl k závěru, že výpověď dána účelově nebyla. Ke druhé otázce pak uvádí, že žalobce v původním řízení neplatnost výpovědi z důvodu její podmíněnosti vůbec nenamítal, a tudíž by se jí odvolací soud nezabýval. Nicméně i s touto otázkou se odvolací soud vypořádal správným závěrem, že o podmíněnost právního jednání jde pouze tehdy, je-li dána nejistota subjektivní i objektivní. V projednávané věci ale objektivní stav nejistoty nepanoval. Soudy navíc správně dospěly k závěru, že předmětná výpověď nebyla vázána na splnění jakékoliv podmínky, žalobce byl pouze upozorněn na probíhající řízení o platnosti dřívější výpovědi. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje žalobce, byla učiněna za odlišných skutkových okolností a na projednávanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb. je koncipována jako odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a obdržel by od protistrany plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný pod C 3227 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, rozsudky téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci to znamená, že ve sporu o náhradu škody proti advokátovi může být žalobce úspěšný, jen pokud by bylo možno dovodit, že zaplatil-li by jeho zástupce soudní poplatek, žalobce by v odvolacím řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeném proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 C 105/2017-99, uspěl, resp. soud by dospěl k závěru o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 1. 2017. I v této otázce je napadené rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který se v rozsudku ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1161/2013, Soubor C 14564, zabýval situací, v níž pro totožné porušení pracovní povinnosti zaměstnancem učinil zaměstnavatel spolu (na jedné listině) s okamžitým zrušením pracovního poměru též výpověď, která byla podmíněna teprve pro případ, že okamžité zrušení pracovního poměru bude neplatné. Dovolací soud k tomu konstatoval, že důsledkem popsaného postupu zaměstnavatele je, že se tím mají odložit účinky, které jsou s doručením výpovědi spojeny, jako je počátek běhu výpovědní doby (podle §51 odst. 2 zákoníku práce začíná prvním dnem kalendářního měsíce po doručení výpovědi), a zůstává tak nejisté, zda na základě takové výpovědi vůbec skončí pracovní poměr, i když výpověď již byla doručena (§51 odst. 1 zákoníku práce), od čehož se jinak odvíjí lhůta k uplatnění neplatnosti výpovědi podle §72 zákoníku práce. Protože od uvedených ustanovení kogentní povahy se nelze odchýlit (srov. též §363 zákoníku práce), je neplatným právním úkonem (jednáním) výpověď z pracovního poměru, která je podmíněna tím, že vznik právních účinků spojených s doručením výpovědi je činěn závislým na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale není o ní známo, zda vůbec nastane. V rozsudku ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019, pak Nejvyšší soud doplnil, že tyto závěry se uplatní i tehdy, byly-li okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru zachyceny na dvou samostatných listinách, pokud skutečná vůle zaměstnavatele byla v obou případech totožná (tj. ukončit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě, a teprve tehdy, kdyby okamžité zrušení bylo neplatné, dát zaměstnanci výpověď).
Odvolací soud tyto závěry respektoval a správně odlišil, že v posuzované věci byla situace jiná v tom, že druhá výpověď byla dána samostatně a z jiného důvodu v době, kdy bylo zpochybněno předchozí skončení pracovního poměru, takže druhá výpověď nebyla podmíněna žádnou nejistou skutečností, nýbrž byla učiněna pro případ, že pracovní poměr dosud trvá. Byl tak zřejmý a nepodmíněný počátek běhu výpovědní doby, její konec i právní důsledky s tím, že v případě platnosti předchozí výpovědi (který ovšem nenastal), by se stala bezpředmětnou. Nejde tedy o případ nepřípustné podmíněnosti tohoto pracovněprávního úkonu, nýbrž o rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými postupně), které se posuzují samostatně a samostatně nastávají jejich právní účinky, jak připouští například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, publikovaný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998.
Ohledně druhé v dovolání vymezené otázky (účelovost výpovědi) směřují dovolací námitky proti skutkovému stavu, resp. dovolatel vychází z odlišného skutkového základu, než jak byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Z provedeného dokazování vyplynulo, že zaměstnavatel žalobce zrušil jeho pracovní místo v důsledku reorganizace práce a přesunutí jeho činnosti na jiného zaměstnance. Žalobce přitom dovolání v této části opírá o to, že uvedená reorganizace byla provedena jen „na oko“ za účelem se ho zbavit. To však během řízení nijak neprokázal a v rámci dovolacího řízení nepodléhá tento skutkový závěr přezkumu.
Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu