ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1264.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1264/2022-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: CZT a.s. , se sídlem Lísková 1513, Čáslav - Nové Město, IČO 252 72 322, zastoupená advokátkou JUDr. Annou Bartůňkovou, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalované: Česká republika- Celní úřad pro Středočeský kraj , se sídlem Washingtonova 1621/11, Praha 1, IČO 712 14 011, o zaplacení 110 330,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 28 Co 232/2021-655, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 28 Co 232/2021-655, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 5. 2021, č. j. 9 C 198/2010-628, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 110.330,88 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně svůj požadavek dovozovala z následujících skutečností. Dne 14. 9. 2006 si od Celního úřadu Kolín objednala tabákové nálepky, z nichž však následně část (1.063.052 ks) neodebrala, v návaznosti na což vydal Celní úřad Kolín rozhodnutí ukládající s odkazem na §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, žalobkyni povinnost uhradit Celnímu úřadu Kolín náklady spojené s výrobou nálepek v celkové výši 116.946,72 Kč. Žalobkyně sice měla za to, že nemá povinnost danou částku hradit, avšak zaplatila ji s ohledem na hrozící sankce, a následně vznesla požadavek na úhradu této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů zdůraznily, že v souladu s §118 zákona o spotřebních daních stíhá žalobkyni povinnost uhradit náklady spojené s výrobou neodebraných tabákových nálepek. Jde přitom o objektivní odpovědnost, bez liberačních důvodů směřující k alespoň částečnému nahrazení nákladů spojených s výrobou, prodejem a likvidací tabákových nálepek, jež objednatel od celního úřadu následně neodebral. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2475/2014, již dříve vyneseným v této kauze a navazujícím na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 31. 1. 2012, č. j. Konf 60/2011-15, přestože je daná povinnost stanovena veřejnoprávním předpisem, využil zákonodárce k ochraně vynaložených nákladů na neodebrané nálepky soukromoprávního institutu náhrady škody ve výši zákonem definovaných nákladů. Okolnosti, kvůli nimž k odběru nedošlo, přitom nejsou pro vznik daného nároku významné. Jde tedy o závazek soukromého práva mezi věřitelem na jedné straně a dlužníkem na straně druhé. Není rozhodné, zda rozhodnutí vydané Celním úřadem Kolín mělo deklaratorní či konstitutivní charakter, neboť daná povinnost vyplývá přímo ze zákona. Jestliže žalobkyně plnila tuto zákonnou povinnost, pak se na její úkor žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v rozhodné době (dále též jen „obč. zák.“), neboť vždy by šlo o plnění na závazek soukromého práva. I kdyby bylo rozhodnutí Celního úřadu Kolín nicotné (což v dané věci není, jelikož rozhodoval oprávněný orgán podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, v tehdy účinném znění, a postup odpovídal §138 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy účinném znění), tak vzhledem k tomu, že jde o závazek soukromého práva, platba žalobkyně by byla náhradou škody za neodebrané nálepky a tak jako tak by směřovala ke splnění povinnosti, již zákon žalobkyni ukládal. Z uvedeného pohledu je pak rovněž bezvýznamné, že žalovaná žalobkyni nevyzvala a nedoložila jí vznik škody, neboť žalovaná si musela být vědoma této povinnosti s ohledem na §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která má za to, že napadené rozhodnutí závisí na doposud neřešených otázkách hmotného práva. Dovolatelka se předně táže, zda je rozhodnutí orgánu veřejné moci vydané ke splnění soukromoprávní povinnosti nahradit náklady spojené s výrobou a zničením tabákových nálepek podle §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, k jehož vydání nebyl orgán veřejné moci oprávněn, nicotné. Dále pak, zda předmětné rozhodnutí zakládá povinnost odlišnou od povinnosti podle §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Rovněž by měl Nejvyšší soud zodpovědět, zda, pokud adresát plní na nicotné veřejnoprávní rozhodnutí, tedy na neexistující veřejnoprávní povinnost uloženou orgánem veřejné moci, zaniká tímto plněním povinnost vyjádřená v základu tohoto nicotného rozhodnutí. Dovolatelka míní, že Krajský soud v Praze vyslovil nesprávný úsudek o nicotnosti předmětného rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to v rozporu se závěry soudů, jež byly dříve v rámci tohoto řízení vysloveny. V souladu se závěry zvláštního senátu vyřčenými v jeho rozhodnutí ze dne 31. 1. 2012, č. j. 60/2011-15, má přitom povinnost vyvěrající z §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, soukromoprávní povahu, což vylučuje pravomoc celního úřadu k vydání daného rozhodnutí. Vydáním předmětného rozhodnutí zneužil celní úřad své vrchnostenské postavení, porušil zásadu enumerativnosti soukromoprávních pretenzí a upřel žalobkyni právo bránit se vůči danému požadavku u soudu v rámci civilního soudního řízení. Rovněž tak neobstojí úsudek odvolacího soudu přiklánějící se k tomu, že šlo o rozhodnutí deklaratorní povahy, neboť výrok předmětného rozhodnutí celního úřadu (zahrnující sousloví „ukládá povinnost uhradit náklady“) vyznívá zjevně jako povinnost zakládající, nikoliv jen deklarující. I pokud by přitom existovala soukromoprávní povinnost nahradit předmětné náklady, měla být řádně vyčíslena a žalobkyně měla být vyzvána k jejímu splnění. Deklarace soukromoprávní povinnosti veřejnoprávním rozhodnutím je z povahy věci nemožná. Stejně tak nemůže obstát závěr, že bez ohledu na to, že žalobkyně plnila na neexistující povinnost založenou veřejnoprávním rozhodnutím, zanikla tím soukromoprávní povinnost vyjádřená v základu tohoto rozhodnutí a je irelevantní, z jakého titulu byla plněna. Odvolací soud zcela pominul, že žalobkyně neplnila tuto soukromoprávní povinnost, jejíž existenci popírá, ale povinnost uloženou veřejnoprávním rozhodnutím, jímž jí vznikla povinnost veřejnoprávní. Bylo-li pak na tuto veřejnoprávní povinnost plněno, bylo to jen z důvodů možných sankcí za nesplnění této povinnosti. Pokud současně existovala i povinnost soukromoprávní, nemohlo být plnění na základě rozhodnutí celního úřadu považováno na plnění na tuto soukromoprávní povinnost vyvěrající z jiného právního titulu. Žalobkyně ostatně v rozhodné době neznala výši škody a ta jí nebyla náležitě doložena. Pokud se žalovaná pokusila nezákonným postupem dosáhnout uspokojení vlastní pohledávky, je její vztah v rozporu se zásadou nemo turpitudinem suam allegate potest ve smyslu §6 odst. 2 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, či judikatury k předchozí právní úpravě reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4476/2016. S ohledem na uvedené tedy žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.). dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jakkoliv dovolatelka předestřela obsáhlou dovolací argumentaci a formulovala otázky, které by měl Nejvyšší soud zodpovědět, nelze mít za to, že by takto úspěšně poukázala na otázku, jež by splňovala požadavky citovaného ustanovení. Dožaduje-li se posouzení otázky, zda rozhodnutí celního úřadu bylo nicotné, nelze přehlédnout, že odvolací soud v rámci svých právních závěrů dovodil, že uvedený moment je pro posouzení daného sporu bez významu, neboť jím učiněné závěry by platily i při závěru o nicotnosti zpochybňovaného rozhodnutí celního úřadu, byť je s odkazem na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze za nicotné neměl. Pakliže tedy na řešení dané otázky napadené rozhodnutí nespočívá, nelze jejím prostřednictvím dovozovat přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Otázkou vztahu plnění na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci (byť tedy moci soudní a nikoliv výkonné, což však z hlediska sledovaných momentů nevyvolává žádné odlišné právní konsekvence pro relevantní právní otázky, viz dále) a zániku hmotněprávní povinnosti plnit vyplývající se závazkového vztahu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (na nějž navázal v dalších rozhodnutích např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3487/2020), přičemž závěry odvolacího soudu se od konkluzí učiněných v uvedeném rozhodnutí neodchylují. Dovolací soud v tomto svém rozsudku zdůraznil nezávislost hmotněprávních vztahů na konkrétním řízení, připomněl, že dluh zanikne plněním (§559 odst. 1 obč. zák.), přičemž plnění předpokládá „právní úkon dlužníka, případně jiné oprávněné osoby, adresovaný věřiteli, kterým se poskytuje plnění s úmyslem splnit dluh“ (Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2005, díl II., s. 148). Dožaduje-li se oprávněný ochrany svého práva u příslušného orgánu a povinnému je následně uložena procesní (tedy veřejnoprávní) povinnost plnit, plněním v souladu s daným rozhodnutím zaniká jak procesní povinnost vyplývající z rozhodnutí, tak i odpovídající hmotněprávní závazek (dluh), a to nehledě na to, jaký motiv (pohnutka) vedla danou osobu ke splnění uložené povinnosti. Toto konstatování Nejvyšší soud v daném rozsudku (na nějž lze v bližším odkázat) doplnil výkladem poukazujícím na to, že kdyby plnění učiněné na základě soudního rozhodnutí nemělo za následek zánik dluhu, pak by hmotněprávní vztah (dluh) nemohl zaniknout, ani když žalovaný splnil povinnost, uloženou mu soudem, zcela dobrovolně a „uvědoměle“ (argument ad absurdum ). Nelze přece říci, že v takovém případě dlužník poskytuje nějaké blíže nedefinované a nespecifikované plnění, závislé jen na výroku rozhodnutí soudu. Ve skutečnosti povinný na základě rozhodnutí poskytuje plnění na dluh vymezený v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže dluh existuje, je tímto splněn a zaniká, pokud podle hmotného práva neexistuje, je domnělý věřitel přijetím plnění bezdůvodně (tj. bez hmotněprávního důvodu) obohacen; to se projeví při případném zrušení rozhodnutí. Pokud by na základě povinnosti uložené rozhodnutím, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, povinný plnil na neexistující dluh, pak domnělému věřiteli vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno.
Uvedené závěry lze přitom přiměřeně vztáhnout na projednávanou věc, v níž žalobkyně v podstatě sporuje zánik hmotněprávního závazku splněním dluhu na základě podle ní vadného (nicotného) rozhodnutí. Odklizení rozhodnutí na základě opravného prostředku vede v souladu s výše uvedeným k zániku procesní povinnosti, nikoli však povinnosti hmotněprávní, přičemž pokud by šlo o rozhodnutí natolik vadné, že by od počátku řádně nezakládalo procesní povinnosti (šlo o rozhodnutí nicotné), tak ta samá situace by nastala již od vydání rozhodnutí. Vývody odvolacího soudu přitom odpovídají předestřeným závěrům, od nichž Nejvyšší soud nemá důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Pakliže žalobkyni vznikla povinnost plnit v souladu s §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, žalobkyně na tuto povinnost plnila, třebas pod tlakem podle ní vadného rozhodnutí celního úřadu, neplnila na neexistující dluh, a tedy nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované plněním bez právního důvodu. I pokud by bylo rozhodnutí vadné a procesně uložená povinnost by nebyla dána (neexistovala), nemění to nic na tom, že plněním na jeho základě došlo k zániku povinnosti založené hmotněprávní úpravou. V tomto směru se jeví vhodné připomenout, že dovolatelka netvrdí, že by poskytnuté plnění mělo odlišnou hmotněprávní podstatu od pohledávky žalované na náhradu škody, sama uvádí, že rozhodnutí celního úřadu vyjadřovalo povinnost nahradit náklady spojené s neodebranými tabákovými nálepkami. Rovněž tak dovolatelka nepředestírá argumentaci popírající právo žalované na tuto náhradu jako takové. Absence výzvy ke splnění dluhu či jeho řádné vyčíslení, byť mohou hrát stěžejní roli např. při posouzení splatnosti pohledávky či prodlení dlužníka, není okolností, jíž by byl podmíněn samotný vznik závazku (srov. §489, §563 a §517 odst. 2 obč. zák.). Okolnosti, že výzva a vyčíslení nebyly žalobkyni náležitě doručeny, jsou tedy bez významu pro posuzovanou věc.
Rovněž tak za vymezení relevantní právní otázky, potažmo poukaz na nesprávnost napadeného rozhodnutí nelze mít výhrady k závěru o deklaratorní povaze sporovaného rozhodnutí celního úřadu. Předně, odvolací soud vyslovil, že se nejedná o rozhodný moment pro jím učiněné závěry, přičemž na tento úsudek dovolatelka svou argumentací náležitě necílí. Lze dále podotknout, že akcentuje-li žalobkyně znění výroku ve sporném rozhodnutí a z něj dovozuje konstitutivní povahu rozhodnutí, opomíjí, že stěžejní rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozhodnutím nespočívá ve způsobu formulace výrokové části rozhodnutí, ale to, jakým způsobem se projevují v rámci právních vztahů. Konstitutivnost je spjata se zakládáním, měněním nebo rušením právních vztahů do budoucna, zásadně až od právní moci rozhodnutí, deklarativnost je zaměřena na autoritativní určení – zjištění či prohlášení – existence právních vztahů (viz např. Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 195, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2022, č. j. 10 As 364/2020-44, bod 21). Relevantní právní úpravou zakládající právo žalované na náhradu škody a dopady na posuzovaný právní vztah se přitom odvolací soud náležitě zabýval a, jak vyplynulo z výše předestřeného, jeho klíčové závěry v tomto směru dovolatelka úspěšně nezpochybňje. K výtce stran nemožnosti rozhodovat o soukromoprávní povinnosti veřejnoprávním rozhodnutím lze pro úplnost dodat, že i soudy jsou orgány veřejné moci (viz čl. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, či např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, body 34, 39), přičemž současně též platí, že rozhodování o vztazích vyplývajících ze soukromého práva nemusí být vždy vyhrazeno jen jim (viz §7 a §244 o. s. ř.).
Je samozřejmě nanejvýš nežádoucí, aby státní orgán postupoval vůči adresátům veřejné moci procesním způsobem postrádajícím náležitou oporu v zákoně. K odstranění či zmírnění následků případného nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu ovšem slouží postupy upravené v zákoně č. 82/1998 Sb., o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv paušální negace hmotněprávní úpravy předmětného vztahu.
Dovolání tedy není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu