ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1497.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1497/2021-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. K. , narozený XY, bytem XY, b) S. K. , narozená XY, bytem XY, c) L. K. , narozený XY, bytem XY, d) nezl. AAAAA (pseudonym) , narozená XY, bytem XY, zastoupená žalobci a) a b), e) D. K. , narozený XY, bytem XY, všichni právně zastoupeni JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: Generali Česká Pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 64/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 23 Co 399/2020-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 31 C 64/2018-204, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) a žalobkyni b), každému 300 000 Kč s příslušenstvím, žalobci c) 250 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni d) a žalobci e), každému 270 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 1. 2016 způsobil řidič O. B. z nedbalosti dopravní nehodu. Řídil vozidlo, k němuž bylo u právní předchůdkyně žalované sjednáno pojištění odpovědnosti. J. K., syn žalobců a) a b) a bratr žalobců c), d) a e), při dopravní nehodě utrpěl vážná zranění, jejichž následkům 9. 1. 2016 podlehl. V okamžiku úmrtí mu bylo 23 let, žalobci c) 25 let, žalobkyni d) necelých 5 let a žalobci e) 12 let. Trestní řízení vedené proti O. B. bylo podmíněně zastaveno. Viník nehody kontaktoval pojišťovnu i žalobce, vyjádřil lítost, žalobcům se omluvil a nabídl jim peněžité zadostiučinění nad rámec plnění poskytnutého pojišťovnou, což odmítli. Smrt J. K. všechny žalobce těžce zasáhla, žalobkyně b) se zhroutila a musela vyhledat pomoc psychologa. Všichni žalobci měli s J. K. vynikající a pevné vztahy, se žalobcem c) tvořil sehranou dvojku. Navzájem se podporovali, vídali se i poté, co si žalobce c) založil rodinu. J. K. byl kmotrem jeho dcery. Matce pomáhal s péčí o mladší sourozence [žalobce d) a e)], vyzvedával je ze školky (školy), a to i v době, kdy se přestěhoval do Místku v souvislosti s plánovaným vstupem do armády. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Vyšel ze základní částky náhrady podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ve výši 529 340 Kč a v případě žalobců a) a b) ji navýšil zhruba o 70 %, v případě žalobců c), d) a e) zhruba o 25 %. Navýšení odůvodnil nadstandardními vztahy mezi žalobci a zemřelým a přihlédl rovněž k nízkému věku zemřelého. U žalobce a) zohlednil, že přišel o syna, pro kterého byl coby voják z povolání vzorem, přičemž zemřelý syn chtěl jeho kariéru následovat. U žalobkyně b), že ztratila syna, který jí navíc pomáhal s péčí o domácnost a o mladší děti v době, kdy se žalobce a) odstěhoval a byla na péči o mladší děti sama. U žalobce c) blízký vztah i časté kontakty a u žalobců d) a e) jejich nízký věk, pro který se budou se ztrátou svého bratra vyrovnávat zbytek života. Za přiměřenou soud považoval v případě žalobců a) a b) celkovou částku 900 000 Kč, v případě žalobců c), d) a e) částku 650 000 Kč. Protože žalovaná před vydáním rozsudku uhradila žalobcům a) a b) 600 000 Kč, žalobci c) 400 000 Kč a žalobcům d) a e) 380 000 Kč, rozhodl tak, jak je ve výrocích rozsudku uvedeno.
K odvolání žalované změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 23 Co 399/2020-244, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl s výjimkou části nároku na příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se s ním však v otázce výše zadostiučinění podle §2959 o. z. Přestože všechny žalobce úmrtí J. K. zasáhlo, nelze přehlédnout, že byl dospělý a vedl samostatnou domácnost. Žalobci se se zemřelým navštěvovali a trávili spolu důležité chvíle. Proto je spíše než jako nadstandardní na místě hodnotit rodinné vztahy jako běžně dobré. Soud vzal v úvahu věk J. K. a ostatních žalobců a skutečnost, že nebyla mezi nimi a zemřelým vzájemná hmotná závislost. Škůdce nehodu způsobil z nedbalosti, projevil lítost a nabídl finanční zadostiučinění. I s ohledem na jeho postoj bylo trestní stíhání vedené proti němu podmíněně zastaveno. Posuzovaný případ soud dále porovnal s věcmi projednávanými u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 894/2018 a 25 Cdo 1901/2018. Za důvodné považoval nižší zadostiučinění pro sourozence zemřelého ve srovnání s rodiči. Mírně vyšší částka vyplacená žalobci c) pak odráží jeho bližší vztah s J. K. daný především věkovou blízkostí. Podle soudu tu není s výjimkou relativně nízkého věku J. K. žádná mimořádná okolnost na straně žalobců, zemřelého ani škůdce, která by odůvodňovala výrazný odklon od základní částky. Z tohoto pohledu se zadostiučinění vyplacené žalovanou dobrovolně jeví odvolacímu soudu přiměřené.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, 25 Cdo 3463/2018, 25 Cdo 1901/2018 a 25 Cdo 3111/2018, a odkazují i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2578/19. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci při stanovení výše náhrady. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a jeho rozsudek považují za nedostatečně odůvodněný a nemající oporu v provedeném dokazování. Namítají, že odvolací soud nevzal v úvahu, že jednotlivá kritéria vymezená judikaturou dovolacího soudu pro výpočet odčinění imateriální újmy jsou jen vodítkem, které soud nezbavuje povinnosti zvážit a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od výkladového základu (nález Ústavního soudu I. ÚS 1764/19). Posouzení intenzity rodinných vztahů odvolacím soudem dovolatelé označují za povrchní a podrobně se zabývají skutkovými okolnostmi, které mimořádnou intenzitu rodinných vztahů v daném případě dokládají. U žalobce a) zejména zdůrazňují vztah otce se synem a rozhodnutí J. K. následovat otcovu armádní kariéru. Přestože si J. K. našel vlastní bydlení, často navštěvoval žalobkyni b), které pomáhal s domácností i péčí o své mladší sourozence, žalobce d) a e). Žalobkyně b) dokonce musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc. Žalobce c) měl s J. K. blízký sourozenecký vztah i vzhledem k malému věkovému rozdílu. Sdíleli spolu zájem o sport i hudbu a zemřelý J. K. považoval za čest, že se stal kmotrem dcery žalobce c). Soud rovněž nevzal v úvahu, že se žalobci a), b) a c) nemohli s J. K., který zemřel po několikadenním kómatu, řádně rozloučit. Vidět ho v tomto stavu bylo velmi frustrující. I s žalobci d) a e) měl intenzivní vztah, staral se o ně, žalobkyni c) vyzvedával ve školce, dával jim dárky. V případě všech sourozenců J. K. by měla částka dosahovat alespoň tzv. základní částky. Odvolací soud pominul, že J. K. byl ve věku 23 let na prahu dospělosti a přes absenci existenční závislosti pomáhal s údržbou domu, ani nezohlednil okolnosti jeho smrti. Podmíněné zastavení trestního stíhání vedeného proti škůdci nepovažují dovolatelé za žádnou satisfakci. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že během řízení nevyšla najevo žádná okolnost odůvodňující výrazný odklon od základní částky. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké ve smyslu §2959 o. z., je podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která sice obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Při stanovení konkrétní výše náhrady lze za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, považovat v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, v daném případě 529 340 Kč. Takto nastavená základní částka je východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady zohledňující již konkrétní aspekty té které projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Rovněž je třeba připomenout, že §2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se ale v dané věci nejedná.
Z hlediska výše uvedených kritérií vycházel odvolací soud z toho, že klíčovou okolností je kvalita vzájemných vztahů mezi zemřelým a pozůstalými žalobci, přičemž uzavřel, že se jednalo o běžné rodinné vztahy, eventuálně lehce nadstandardní. Tento závěr odpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, podle kterého se předpokládá, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Pro úplnost pak lze dodat, že k modifikaci základní částky by mělo docházet zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4478/2018, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu i s ohledem na výši přiznaného zadostiučinění v tam posuzovaném případě i s ohledem na podobnost zohledněných kritérií).
Z okolností odůvodňujících modifikaci základní částky soud zohlednil jak hlediska svědčící pro její zvýšení [zejména skutečnost, že zemřelý následoval kariéru svého otce, žalobce a), žalobkyně b) musela vyhledat psychologickou pomoc, věk zemřelého i žalobců c), d) a e)], tak i pro její snížení (zejména poskytnutí jisté morální satisfakce v podobě omluvy učiněné O. B., projevení lítosti, jeho celkový postoj k nešťastné události, vedení trestního stíhání proti němu, byť skončené podmíněným zastavením řízení). Vyhodnotil-li uvedená kritéria ve vztahu k žalobci a) i žalobkyni b) tak, že za adekvátní považuje náhradu ve výši základní částky navýšenou zhruba o 13 %, neshledává dovolací soud takový závěr zjevně nepřiměřeným. Obdobně lze hodnotit i úvahu odvolacího soudu týkající se nároku žalobců c), d) a e). Jestliže byla u žalobce c) shledána jako odpovídající náhrada 400 000 Kč a u žalobců d) a e) náhrada 380 000 Kč, odpovídá závěr odvolacího soudu rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, který se týká zadostiučinění pro pozůstalé sourozence. Přiznané částky zohledňují bližší vztah mezi J. K. a žalobcem c) a skutečnost, že podle posledně odkazovaného rozhodnutí by zadostiučinění poskytované sourozencům mohlo dosáhnout základní částky pouze v případě nejintenzivnějších vztahů, o něž se v posuzované věci nejednalo.
Dovolateli odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, 25 Cdo 3463/2018, 25 Cdo 1901/2018 a 25 Cdo 3111/2018 nejsou přiléhavá. V prvním případě přiznání trojnásobku základní částky nezletilému žalobci b) odůvodňovaly mimořádné okolnosti případu. Nezletilý měl se svým zemřelým otcem, na němž byl existenčně závislý a který se mu věnoval více, než je obvyklé, výjimečně intenzivní vztah, přičemž se s jeho ztrátou vyrovnává hůře, než je obvyklé. Jde tedy o zcela odlišné skutkové okolnosti než v daném případě. Jiné skutkové okolnosti jsou dány i v druhém případě, kdy šlo o úmrtí obou rodičů, takže při přiznání náhrady jejich nezletilé dceři byla tato skutečnost zohledněna, stejně jako její ekonomická závislost a u prarodičů byla zohledňována okolnost, že se musí postarat o nezletilou vnučku. Další rozhodnutí pak zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1764/19, neboť považoval výši přiznaného zadostiučinění za nesprávnou s ohledem na chybný referenční rámec, jenž zvolil ve svém rozhodnutí odvolací soud, jehož chybu nenapravil ani soud dovolací. V posledním rozsudku zvýšení náhrady nepovažoval dovolací soud za nepřiměřené, protože zemřelá byla zavražděna při výkonu služebních povinností policistky, soud zjistil intenzivní rodinné vazby, obtížnou finanční situaci, existenční závislost pozůstalých dětí na zemřelé i naprostou bezohlednost a lhostejnost pachatele. Takové výjimečné okolnosti ale v posuzovaném případě nenastaly.
Lze uzavřít, že odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Je tak v souladu i s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19. Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že námitky dovolatelů směřující k tvrzené nesprávné aplikaci ustanovení §2959 o. z., resp. ke stanovení výše náhrady v rozporu se zásadami slušnosti, nejsou důvodné. Přiznané náhrady nejsou zjevně nepřiměřeně nízké a odvolací soud se tak při stanovení náhrady od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil. Proto dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu