ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1549.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1549/2021-888
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobce: J. K. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, 147 00 Praha 4, proti žalované: A. K. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, 326 00 Plzeň, o 661 675 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 EC 222/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2020, č. j. 13 Co 90/2020-848, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 13 Co 90/2020-848, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 1. 2020, č. j. 18 EC 222/2010-786, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 404 942 Kč s příslušenstvím a zamítnuta žaloba na zaplacení dalších 256 733 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná jako advokátka zastupovala žalobce v pracovněprávním sporu. V soudním řízení nenapadla v pořadí druhou výpověď z pracovního poměru danou žalobci jeho tehdejším zaměstnavatelem, čímž porušila své povinnosti podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nebýt jejího pochybení, byl by žalobce ve sporu o neplatnost výpovědi úspěšný. V důsledku toho došlo ke skončení jeho pracovního poměru, a proto mu vznikla škoda ve výši 404 942 Kč, kterou musí žalovaná nahradit podle §24 zákona o advokacii; ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Citoval ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a namítal, že skutečně dělal maximum pro nalezení práce odpovídající jeho vzdělání a kvalifikaci, jak tvrdil a prokázal. Práci se mu ale podařilo nalézt až po 10 měsících, a proto by mu měly soudy přiznat nárok na náhradu škody za delší období. Nesouhlasí se závěrem o přetržení příčinné souvislosti a označuje ho za nepřezkoumatelný. Nepovažuje za správnou metodiku, podle které soud vypočítal výši důchodu. Soudy podle něj pochybily i tím, že nesprávně stanovily výši úroků z prodlení, neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky a nevypořádaly se ani s jeho tvrzeními a důkazy. Dovolatel napadl i výrok o náhradě nákladů řízení a navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje a žalobci přiznává náhrada nákladů celého řízení.
Dovoláním žalobce byl napaden celý potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, tedy mimo jiné i v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě v částce 404 942 Kč s příslušenstvím vyhověno. Ohledně této části výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalovaného subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť v této části bylo dovolateli vyhověno a nevznikla mu tak žádná újma (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 154).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů.
Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
‚sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019,
sp. zn. II. ÚS 871/19).
Dovolání žalobce však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti – konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. Dovolatel činí vlastní skutkový závěr ohledně jeho snah najít si odpovídající zaměstnání, nesouhlasí s posouzením příčinné souvislosti a zpochybňuje postup soudu při výpočtu výše způsobené škody, namítá vady řízení spočívající v údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a neprovedení navržených důkazů, avšak neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatel v dovolání označil dovolací důvod, který spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky výše přiznaného nároku a přetržení příčinné souvislosti. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu