ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1698.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1698/2022-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. V. , narozený, bytem XY, zastoupený Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem nám. J. Žižky 39/2, Bruntál, proti žalovaným: 1. Česká pošta, s.p. , se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, IČO 47114983, 2. Československá obchodní banka, a. s. , se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, IČO 00001350, o 148.000 Kč s příslušenstvím a úrok 33.293,48 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 139/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2021, č. j. 57 Co 125/2021-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 57 Co 125/2021-202, změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2021, č. j. 38 C 139/2020-135, tak, že uložil 1. žalované zaplatit žalobci 148.000 Kč společně a nerozdílně s M. D., zavázaným k témuž plnění rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2020, č. j. 4 T 58/2020-2605, s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého (soud prvního stupně tuto povinnost uložil jako výlučný závazek 1. žalované), dále 1. žalované uložil zaplatit úrok z prodlení z této částky, potvrdil jej v zamítavém výroku ohledně úroku z prodlení ve výši 33.126,23 Kč, změnil jej tak, že 1. žalované uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 29,76 Kč, potvrdil jej v zamítavých výrocích proti 2. žalované a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že zaměstnanec 1. žalované M. D. v době, kdy působil na pozici specialisty produktů a poskytoval mimo jiné finanční služby pro ČSOB (služby, které Česká pošta na základě smlouvy s ČSOB poskytuje svým partnerům) při jednání s žalobcem jako klientem na přepážce pošty pod záminkou kontroly, zda již byla provedena peněžní transakce z účtu klienta, využil zadání PIN kódu pro přístup k bankovnímu účtu žalobce vedenému u 2. žalované a provedl ve svůj prospěch převod částek v celkové výši 150.000 Kč. Za toto jednání byl M. D. trestně stíhán a řízení skončilo dohodou o vině a trestu; současně s tím mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným vzniklou škodu, žalobce ovšem doposud obdržel pouze 2.000 Kč. Podle odvolacího soudu 1. žalovaná již dříve od jiného klienta zjistila skutečnosti ohledně postupů M. D., které bylo na místě prošetřit, analyzovat a následně učinit kroky k zamezení jeho dalšího protiprávního jednání. Ačkoli M. D. sledoval výlučně své osobní zájmy a jeho jednání představuje exces z činnosti, kterou měl vykonávat pro svého zaměstnavatele, a 1. žalovaná není odpovědná za jeho jednání, dovodil soud porušení prevenční povinnosti z její strany ve smyslu §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, neboť včas neučinila kroky, aby škodě předešla. Oproti tomu nebylo prokázáno, že by o protiprávním jednání M. D. věděla 2. žalovaná; samotné výběry z karty proběhly v souladu s pokyny banky (byl zadán správný PIN a s ohledem na výši výběru byla ověřena i totožnost klienta).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok vůči 2. žalované, a dále proti výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k 1. žalované podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že se odvolací soud v jeho neprospěch odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a že též řešil otázky judikaturou doposud neřešené. Podle dovolatele měly být k náhradě škody zavázány obě žalované společně a nerozdílně, neboť škodu způsobily tím, že nepostupovaly s péčí řádného hospodáře. Jiný klient R. H. oznamoval podezřelé okolnosti převodů ve prospěch M. D. na pracovištích obou žalovaných, avšak nepřijetí reklamace na těchto pracovištích a alibistické odkazování na nutnost řešit situaci s někým jiným mu umožnilo pokračovat v páchání trestné činnosti, a tím i poškodit žalobce. Žalobce zdůraznil, že podle ustálené judikatury jsou peněžní prostředky na bankovním účtu ve vlastnictví peněžního ústavu, tj. 2. žalované. Při řádném postupu by M. D. v trestné činnosti nepokračoval a ke vzniku škody by nedošlo. Povinnost předcházet škodám byla porušena již výběrem jeho osoby na výkon dané činnosti, přestože se nacházel v letech 2009 až 2014 v insolvenčním řízení, o čemž obě žalované věděly s ohledem na své zapojení do tohoto řízení. Osobu v insolvenci, která zjevně neumí hospodařit s penězi, nelze ani po jejím skončení zodpovědně zaměstnat v povolání, kde snadno získá přístup k cizím penězům, a pověření takovou činností je zjevně v rozporu s §2900 o. z. Dovolatel nesouhlasí ani s konstatováním odvolacího soudu, že platby na účet M. D. autorizoval; nerozumí totiž internetu a internetovému bankovnictví, proto vše zřídil a transakce provozoval M. D. z počítače, jenž nebyl jeho, a žalobce vše potvrzoval mobilním telefonem s důvěrou, že banka i pošta jednají v jeho zájmu. Dovolatel tak byl uveden v omyl 2. žalovanou, zastupovanou 1. žalovanou, kterou zastupoval M. D.; podle §583 o. z. je tak autorizace provedená jeho prostřednictvím úkonem neplatným. M. D. jednal v rámci plnění svých pracovních povinností pro obě žalované, aniž bylo možné seznat exces z řádného výkonu práce a páchání trestné činnosti, a shodné postupy používal i u klientů, jimž nebyla způsobena škoda. Soudy rovněž nebraly v potaz, že ke škodě došlo v rámci vztahů mezi podnikatelem a spotřebitelem podle §419 až §435 o. z. a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Obě žalované měly při své činnosti podle §9 tohoto zákona řádně informovat o charakteru poskytovaných služeb a rizicích s nimi spojených. Žalobce jako spotřebitel měl od M. D. obdržet pravdivou informaci, že obě společnosti se v jeho zastoupení dopouštějí excesu a že peněžní prostředky odcházejí na účet M. D., který je použije pro svou potřebu. Při způsobení škody spotřebiteli podnikatelem je daný vztah třeba posuzovat i z hlediska dodržení §419 až §435 o. z. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s výší náhrady nákladů řízení, která mu byla přiznána. Konstatoval, že škoda mu již byla po rozhodnutí odvolacího soudu uhrazena 1. žalovanou, proto požaduje jen změnu výroku napadeného rozsudku tak, že se jeho část ruší (bez dalších kroků). Ve vztahu ke kapitalizovanému úroku z prodlení vůči 2. žalované jej navrhuje nepřezkoumávat a ve vztahu k napadenému rozhodnutí o nákladech navrhuje přiznat náklady v celkové výši podle požadavků žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.). dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle tohoto ustanovení je pro přípustnost dovolání stěžejní, aby dovolatelem předestíraná otázka byla pro napadené rozhodnutí určující, tedy aby na ní napadené rozhodnutí záviselo. Dovolací přezkum není určen k řešení otázek ryze hypotetických bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci. Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže být založena přípustnost dovolání. O akademickém charakteru předestřené otázky lze uvažovat též tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz více usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2796/2021, a rozhodnutí zde odkazovaná). Kromě toho dovolatel sám upozorňuje, že plnění již obdržel od 1. žalované, a proto požaduje, aby napadený výrok ohledně 2. žalované byl pouze zrušen bez dalšího postupu (aniž by 2. žalované byla následně povinnost k náhradě uložena); i v tomto ohledu by vlastně šlo o pouhý akademický výrok neřešící právní vztahy účastníků. Dovolací soud je nicméně při svém přezkumu vázán skutkovým a právním stavem ke dni vyhlášení rozhodnutí (viz §243f odst. 1 o. s. ř.) a okolnost, že bylo v mezidobí plněno, nemůže zohlednit.
Dovolatel zpochybňuje závěr, že 2. žalovaná za škodu neodpovídá. Jestliže byl Miroslav Daniš zaměstnancem 1. žalované, která jej zařadila na konkrétní pozici pro plnění svých úkolů, je z hlediska dovolacího přezkumu rozhodnutí v části týkající se 2. žalované irelevantní otázka, zda v tomto kroku lze z její strany spatřovat porušení prevenční povinnosti. Rovněž tak zdůrazňuje-li dovolatel judikatorní závěry, podle nichž jsou peníze na bankovním účtu ve vlastnictví peněžního ústavu, není zřejmé, jak a co by taková skutečnost změnila na tom, že 2. žalovaná neporušila žádnou právní povinnost. Nejvyšší soud je v dovolacím přezkumu vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů, která není oprávněn přezkoumávat (viz §242 odst. 3 o. s. ř.) a z nichž vyplynulo, že 2. žalované nebyly (na rozdíl od 1. žalované) včas známy takové okolnosti o protiprávním jednání M. D., aby z nich vyplývala povinnost zakročit, resp. zasáhnout takovým způsobem, který by účinně a včasně zamezil odvedení peněz od žalobce. Již tento závěr, který není napaden způsobilým dovolacím důvodem, odůvodňuje zamítnutí žaloby proti 2. žalované pro neopodstatněnost.
Nelze zároveň přehlédnout, že odvolací soud dovodil exces M. D. z povinností zaměstnance 1. žalované, protože sledoval výlučně své osobní zájmy. Není-li tak jeho jednání přičitatelné 1. žalované, tím méně je lze považovat za jednání 2. žalované, s níž nebyl M. D. v žádném právním poměru. Závěr o excesivním jednání dovolatel účinně nezpochybňuje a zmiňuje pouze, že se tak dělo na pracovišti, v pracovní době a při činnosti, za niž M. D. pobíral mzdu; tyto okolnosti nebrání závěru, že se daná činnost vymykala jeho pracovním úkolům, jimiž byl zaměstnavatelem pověřen, a že sledoval jen svůj vlastní zájem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 902/2021, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2590/2021, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3539/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3754/2019). Měla-li 1. žalovaná (a nikoliv M. D.) zastupovat 2. žalovanou při sjednávání bankovních produktů, pak jeho exces z pozice zaměstnance 1. žalované se musel promítnout též ve vztahu ke 2. žalované, jež nemohla vystupovat ani v pozici subjektu, který žalobce uvedl v omyl (odkaz dovolatele na §583 o. z. není přiléhavý). Při kritických úkonech, v souvislosti s nimiž byly neoprávněně převedeny částky z účtu žalobce, uvedl žalobce v omyl (a zneužil jeho důvěru) především M. D. v tom, jakou platbu mu pomáhá zadávat za něj (tj. jakou vůli za něj projevuje vůči peněžnímu ústavu), tedy bylo by na něj možné pohlížet jako na osobu jednající za žalobce a páchající podvod právě v souvislosti s tímto zmocněním. Z toho však nelze dovodit, že by 2. žalovaná prostřednictvím M. D. porušovala své povinnosti podnikatele vůči spotřebiteli, že by tyto úkony byly součástí její podnikatelské činnosti, byly běžnou a cílenou praktikou žalovaných, ve vztahu k nimž by pak mohla být dána informační povinnost (ostatně ani toto dovolatel netvrdí, nehovoří-li o tom, že by snad podnikatelské aktivity 2. žalované směřovaly k vylákávání peněz klientů za účelem osobního obohacení jejích zaměstnanců). Rovněž tak dovolatel netvrdí, že by snad 2. žalovaná neposkytla poučení o nezbytnosti zachovávat důvěrnost přístupových údajů k bankovním účtům a neposkytovat je třetím osobám, či jiné poučení týkající se podnikatelské činnosti jí provozované, jímž by bylo možné předejít vzniklé škodě. Podle skutkových zjištění vedly transakce ke škodám na majetku proto, že to byl M. D., kdo zneužil důvěry poškozených a jejich neznalosti povahy elektronických bankovních převodů.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl včetně části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení; v tomto rozsahu je dovolání podle výslovné dikce §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu