ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1722.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1722/2022-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený opatrovníkem Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem B. Němcové 400, 543 71 Hostinné, proti žalovaným: 1. J. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. et Mgr. Karlem Růžičkou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, 170 00 Praha 7, 2. Z. Š. , narozený XY, bytem XY, t. č. ve Věznici Heřmanice, Orlovská 670/35, 713 02 Ostrava, o 3 950 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 144/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 58 Co 335/2021-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 24 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Karla Růžičky.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 58 Co 335/2021-236, potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2021, č. j. 27 C 144/2018-184, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci 3 950 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil a zjistil, že žalovaní využili nepříznivého zdravotního stavu matky žalobce, která trpěla duševní poruchou, nebyla schopna plně chápat smysl svého jednání, a přiměli ji dne 10. 2. 2008 v rozporu s její skutečnou vůlí podepsat darovací smlouvu vypracovanou 2. žalovaným, kterou převedla na 1. žalovaného bytovou jednotku č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětná bytová jednotka“). Kupní smlouvou ze dne 18. 3. 2009 převedl 1. žalovaný tuto bytovou jednotku na manžele B. Za své jednání byli oba žalovaní odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 2 T 95/2010, kterým jim byla mimo jiné uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci (jehož matka zemřela dne 18. 6. 2009) náhradu škody ve výši 3 950 000 Kč. Výrok o povinnosti zaplatit náhradu škody (jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) však zrušil odvolací Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 274/2011, a odkázal žalobce s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (v rozhodnutí byla zmíněna možnost podat žalobu na určení, že matka žalobce byla ke dni své smrti vlastnicí bytové jednotky). Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2011, č. j. 11 Nc 3216/2011-84 (právní moci nabyl dne 31. 12. 2011), byl žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2012, č. j. 12 P 14/2012-98, mu byl ustanoven opatrovníkem M. Č. O omezení svéprávnosti žalobce bylo rozhodováno dalšími rozhodnutími (jeho omezení svéprávnosti trvá dosud), přičemž rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 2. 2015, č. j. 12 P 14/2012-266, který nabyl právní moci 25. 3. 2015, byl jeho opatrovníkem jmenován D., advokát. V roce 2012 zahájil žalobce zastoupený opatrovníkem civilní řízení proti manželům B., v němž se domáhal určení, že předmětná bytová jednotka byla ve vlastnictví matky žalobce ke dni její smrti. Žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 3. 2015, č. j. 26 C 114/2012-133, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 18 Co 342/2015-158, poté, kdy předchozí vyhovující rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 2527/2014-114. Po právní stránce se soud zabýval výhradně námitkou promlčení vznesenou žalovanými. Podle §100 odst. 1, §106 odst. 1 a 2, §112 a §113 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) uzavřel, že nárok žalobce je vůči oběma žalovaným promlčen. Žalobce se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 23. 2. 2011 (vyhlášení odsuzujícího trestního rozsudku), přičemž do doby právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen výrok o povinnosti žalovaných k náhradě škody a žalobce odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, tj. do dne 14. 9. 2011, promlčecí doba neběžela, a teprve poté začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. S ohledem na to, že žalobci byl opatrovník ustanoven až rozhodnutím ze dne 2. 2. 2012, nemohla promlčecí doba skončit před 2. 2. 2013 (běžela by ale do 14. 9. 2013). I pro případ, že by žalobce splňoval podmínky pro zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka již v roce 2009, připadl by počátek subjektivní promlčecí doby na den 2. 2. 2012 a uplynula by ke dni 4. 2. 2014, tedy dávno předtím, než dne 26. 6. 2018 uplatnil svůj nárok proti žalovaným u soudu. Nárok žalobce se tak promlčel bez ohledu na běh desetileté objektivní promlčecí doby. Soud neshledal důvody, pro které by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, neboť marné uplynutí promlčecí doby žalovaní nijak neovlivnili ani nezavinili a žalobci zastoupenému opatrovníkem nic nebránilo, aby uplatnil svůj nárok vůči žalovaným včas.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to, zda lze s přihlédnutím k požadavku vyšší spravedlnosti, dobrým mravům a zásadě proporcionality, posoudit námitku promlčení žalovaných v této věci jako odporující dobrým mravům. Odkázal na svá předchozí vyjádření (zejména odvolání) a s ohledem na úmyslné protiprávní jednání žalovaných, objektivní desetiletou promlčecí dobu podle §107 odst. 2 obč. zák., úmrtí jeho matky dne 18. 6. 2009 a omezení jeho svéprávnosti, je přesvědčen, že uplatněný nárok není promlčen. Uvádí, že se aktivně snažil získat zpět majetek protiprávně získaný žalovanými, řídil se přitom rozhodnutím odvolacího soudu v trestní věci žalovaných, aby podal žalobu na určení. Přičemž stejný soud po 10 letech zamítl jeho civilní žalobu s odůvodněním, že mu nic nebránilo uplatnit nárok na náhradu škody včas. Žádá, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §150 o. s. ř. a navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření navrhl odmítnutí nepřípustného dovolání, nesplňujícího základní náležitosti §237 o. s. ř., případně jeho zamítnutí. Uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly v otázce promlčení zcela v souladu se zákonem a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. (který je současně jeho opatrovníkem), shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Byť dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to zda lze s přihlédnutím k požadavku vyšší spravedlnosti, dobrým mravům a zásadě proporcionality, posoudit námitku promlčení žalovaných v této věci jako odporující dobrým mravům, neoznačuje judikaturu Nejvyššího soudu v níž dovolací soud rozhoduje rozdílně (k tomuto požadavku na náležitosti dovolání viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2336/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolací důvod spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení, zda uplatněné námitky promlčení jsou v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“ C 1058, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013); to platí i ve vztahu k právu na náhradu škody. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by přitom být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Ze samotného protiprávního jednání žalovaných, jež vedlo ke vzniku škody, však nelze bez dalšího dovozovat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Takový rozpor neodůvodňuje ani omezení svéprávnosti žalobce, který byl v rozhodném období (běhu promlčecí doby) zastoupen opatrovníkem. Namítá-li žalobce, že se aktivně snažil získat zpět majetek protiprávně získaný žalovanými a postupoval zcela ve shodě s rozhodnutím odvolacího soudu v trestní věci, zjevně přehlíží, že byl sice se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, žalobu však v roce 2012 podal proti manželům B. a nikoli proti žalovaným, kteří mu škodu způsobili. Lze shrnout, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž rozporná rozhodnutí v této praxi nebyla dovolatelem označena ani dovolacím soudem shledána.
Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu