ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1728.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1728/2020-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s. , IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o 866 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 196/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co 323/2019-161, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co 323/2019-161, se zrušuje v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 670 000 Kč, a ve výrocích I, III a IV o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 4. 2019, č. j. 26 C 196/2016-138, v části výroku II o zamítnutí žaloby ohledně 670 000 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co 323/2019-161, ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 90 000 od 10. 6. 2016 do zaplacení, a části výroku II ohledně příslušenství, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví ve výši 866 200 Kč s příslušenstvím [bolestného ve výši 16 200 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 850 000 Kč], jež jí vznikla při dopravní nehodě, kterou zavinila osoba, jejíž odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla byla pojištěna u žalované.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 26 C 196/2016-138, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 196 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 670 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výroky III až V). Vyšel ze zjištění, že dne 16. 10. 2009 utrpěla žalobkyně při dopravní nehodě zaviněné osobou, jejíž odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla byla pojištěna u žalované, tříštivou zlomeninu krčku a hlavice pravé kosti pažní, toto zranění si vyžádalo mimořádně náročný způsob léčení (podstoupila několik operací), přičemž ramenní kloub musel být nakonec nahrazen endoprotézou. Trvalé následky na jejím zdraví spočívají v omezené hybnosti ramenního kloubu těžkého stupně s poruchou abdukce (odtažení) ramenního kloubu u pravé dominantní končetiny a ve viditelných jizvách. Omezení hybnosti se projevuje tím, že nemůže zvednout pravou ruku ani ji udržet v pozici, což ji omezuje při sebeobsluze (česání, vysoušení a barvení vlasů, hygiena, stolování), domácích pracích např. při vaření, žehlení, vysávání, práci na zahradě, nemůže nosit těžké věci a je omezena i při péči o vnoučata. Trpí ochablým svalstvem, bolí ji záda, neboť jednu část svalů má přetíženou. Je úzkostná, bojí se případného pádu. V době nehody bylo žalobkyni 52 let, pracovala jako zdravotní sestra na lůžkovém oddělení chirurgie. Věnovala se rekreačně sportu (cyklistika, badminton, bruslení, jízda na běžkách), běžně zvládala práce v domácnosti i zahradnické práce u rodinného domu. Po nehodě je v částečném invalidním důchodu, v zaměstnání vykonává již pouze administrativní práce, což jí nepřináší uspokojení. K ustálení jejího zdravotního stavu došlo 9. 9. 2014, bolestné bylo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“), ohodnoceno 135 body a ZSU 750 body. Po právní stránce soud věc posoudil podle §427 odst. 2 a §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a podle §6 odst. 2 písm. a) a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, se závěrem, že žalobkyně má právo na náhradu bolestného ve výši 16 200 Kč (135 bodů x 120 Kč) za bolest vytrpěnou v souvislosti s operací ze dne 4. 1. 2012, jež byla v příčinné souvislosti se zraněním při dopravní nehodě. Ohledně ZSU stanovil odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení v celkové částce 180 000 Kč (750 bodů x 120 Kč x 2) se zdůvodněním, že žalobkyně utrpěla poškození zdraví ve věku 52 let a následky poškození se projevují ve všech oblastech jejího života; ve zbývajícím rozsahu žalobu na náhradu za ZSU zamítl. Námitku promlčení důvodnou neshledal.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 55 Co 323/2019-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé pouze tak, že zamítl žalobu ohledně 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 90 000 Kč od 10. 6. 2016 do zaplacení a výši soudního poplatku stanovil částkou 2 000 Kč (výrok I), potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé a ve zbytku výroku V ohledně soudního poplatku (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III) a ve vztahu účastnic před soudy obou stupňů (výrok IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem ohledně náhrady za ZSU s odkazem na svá obdobná rozhodnutí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná nebyla v prodlení s plněním částky 90 000 Kč, která byla žalobkyni přiznána podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť povinnost k plnění podle tohoto ustanovení vzniká až soudním rozhodnutím.
Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť žalobkyni přiznaná výše ZSU není srovnatelná s výší náhrad v obdobných případech (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 53/2013, 25 Cdo 5065/2014, 25 Cdo 4826/2009 a 25 Cdo 4171/2010), je nepřiměřeně nízká a nevyvažuje dopady trvalých následků do jejího života (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Žalobkyně z důvodu trvalých následků na jejím zdraví musela zanechat práce sestry na lůžkovém oddělení, která ji naplňovala, její pracovní schopnost poklesla o 35 % a nyní musí vykonávat administrativní činnosti, kterým se vždy snažila vyhýbat. Následky zranění pociťuje při každodenních činnostech (osobní hygieně, vaření, domácích pracích, činnostech na zahradě, sportovních činnostech i oblékání, protože se snaží zakrýt jizvy po několika operacích), a to o to více, že omezení hybnosti ramenního kloubu postihlo její dominantní končetinu. Limituje ji i obava z případného pádu či možného zhoršení zdravotního stavu, trpí bolestmi při změně počasí. Navýšení ZSU o další jednonásobek neodpovídá nejen srovnatelným případům, ale nepokrývá ani reálnou ztrátu hodnoty peněz, neboť hodnota bodu byla stanovena v roce 2001 a od té doby podstatně vzrostly mzdy a v důsledku inflace i ceny. Při právním posouzení úroku z prodlení se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2149/17, podle kterého má nárok na zákonné úroky z prodlení i z peněžité náhrady přiznané nad rámec základní částky odškodnění ZSU, která jí byla přiznána soudem prvního stupně. Nejen že odvolací soud závěry rozhodnutí Ústavního soudu na danou věc neaplikoval, ale ani se ve svém rozhodnutí s touto námitkou žalobkyně nevypořádal, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, 30 Cdo 1958/2010, 30 Cdo 3762/2016 a 30 Cdo 3477/2017). Navrhla proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.) a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro posouzení otázky přiměřené výše náhrady za ZSU, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
V projednávané věci jde o specifické právo poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), nicméně rozsah povinnosti žalované pojišťovny plnit poškozenému se podle zákona č. 168/1999 Sb. odvíjí od ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Jestliže ke škodní události v daném případě došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc, vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Hodnota bodu činí 120 Kč (odst. 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
Odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "Sb. rozh. obč."). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 9037).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sb. rozh. obč.). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15). V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013).
Při stanovení výše odškodnění soudy obou stupňů vycházely ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka výše náhrady za ztížení společenského uplatnění přiznaná soudem podle §7 odst. 3 vyhlášky (závěr soudu, že trvalé následky na zdraví negativně ovlivnily život žalobkyně natolik, že odůvodňují mimořádné zvýšení náhrady podle citovaného ustanovení, nebyl zpochybněn). Žalobkyně po dlouhodobém léčení, jež skončilo implantováním umělého ramenního kloubu, trpí omezenou hybností ramenního kloubu dominantní končetiny těžkého stupně. To se projevuje téměř ve všech sférách běžného života žalobkyně, neboť nemůže dostatečně zvednout pravou ruku ani ji udržet v pozici. To ji omezuje při běžné sebeobsluze (česání, vysoušení a barvení vlasů, hygieně, ale i stolování apod.), domácích pracích jako je vaření, žehlení, vysávání, při práci na zahradě, nemůže nosit těžké věci a je omezena i při péči o vnoučata. Život žalobkyně před úrazem nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské uplatnění za mimořádné, ale právě proto je pro ni trvalé zdravotní postižení dominantní končetiny, kterou nezbytně potřebuje při běžných pracích v domácnosti, i v péči o svou osobu, zásadním omezením. Škodu utrpěla ve středním věku 52 let, kdy žila běžným životem, tedy starala se o domácnost, o zahradu, rekreačně sportovala a udržovala i společenský život. Po dopravní nehodě se musela sportovních aktivit zcela vzdát a při ostatních aktivitách se projevuje její zdravotní handicap. Tyto skutečnosti včetně toho, že není dostatečně schopna pomoci při péči o vnoučata, se nutně odráží v pocitu nepotřebnosti, případně v obavách z budoucnosti. Žalobkyně již nemůže vykonávat své původní povolání zdravotní sestry, které ji uspokojovalo. Je sice částečně práce schopná a pracuje, avšak administrativní práce jí nepřináší uspokojení, nehledě k tomu, že i při práci na počítači je zdravotním postižením omezena. Na základě těchto skutečností stanovily soudy náhradu za ZSU žalobkyně v částce 180 000 Kč, která ale při srovnání s jinými obdobnými případy neodpovídá hledisku proporcionality.
Odvolací soud porovnával projednávanou věc s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 160/2015, kde sice šlo o srovnatelné zdravotní postižení i věk poškozené, avšak odvolací soud při porovnání nesprávně vycházel z výsledného odškodnění v částce 192 700 Kč (po zohlednění předchorobí), přestože náhrada za ztížení společenského uplatnění činila v té věci 275 400 Kč (ostatní dovolatelkou odkazované případy nejsou přiléhavé pro jejich podstatnou skutkovou odlišnost). Odškodnění přiznané v projednávané věci žalobkyni neobstojí ani ve srovnání s dovolatelkou namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 53/2013. V této věci poškozený po zranění, jež utrpěl ve věku 47 let, trpěl omezenou hybností pravé nohy a hlezenného kloubu lehkého stupně, což jej omezovalo v řadě sportovních aktivit, kterým se věnoval dříve (karate), nepřišel však o svou pracovní způsobilost, trvalé následky se dotkly především jeho sportovních aktivit a výjimečné fyzické kondice, aniž by jej výrazně omezily ve většině funkcí osobního a rodinného života. Za nepřiměřeně nízké nebylo v tom případě považováno odškodnění ve výši 520 800 Kč, jež je téměř třikrát vyšší než odškodnění přiznané žalobkyni, která utrpěla škodu v podstatě ve stejném věku a je omezena ve většině funkcí osobního, rodinného i pracovního života, tedy více než ve srovnávaném případě. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, bylo odmítnuto dovolání žalované směřující do výše náhrady za ZSU, která činila 648 000 Kč za situace, kdy poškozená trpí obrnou levé ruky od lokte dolů s drápovitými, jen nepatrně pohyblivými prsty s nemožností tzv. apozice palce, což znamená ztrátu jeho úchopové funkce a ruka je prakticky nefunkční, v důsledku čehož je významně omezena ve výkonu zaměstnání, péči o domácnost, sebeobsluze i rekreačních aktivitách, přičemž k poškození zdraví u ní došlo ve věku 47 let a předtím se věnovala sportovním aktivitám v nadprůměrném rozsahu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2018, spočívaly trvalé následky poškozené v poruše hybnosti a čití prvního a čtvrtého prstu levé ruky, čímž došlo k poškození její úchopové funkce, a žalobkyně byla omezena v péči o domácnost, zahradu a nemohla se věnovat aktivitám, jež dříve spolu s manželem provozovali (lyžování, jízda na kole), je u ní omezena i pracovní schopnost, a to vše spolu s bolestí u ní vyvolalo chronickou depresivní poruchu. Soudy v této věci uzavřely, že s přihlédnutím ke zdravotním i psychickým obtížím, i když život poškozené před úrazem nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské uplatnění za jakkoli mimořádné, škodu utrpěla ve věku 52 let, postižena je nedominantní končetina a není vyloučena ze všech činností, byť je vykonává s obtížemi, představuje přiměřená náhrada částku 795 600 Kč, v níž se odrazilo i psychické postižení.
V projednávané věci, kde je postižena dominantní končetina žalobkyně, její život před vznikem škody je srovnatelný s uvedenými případy, škodu utrpěla ve věku 52 let a je omezena ve všech oblastech běžného života, představuje soudem přiznaná náhrada za ZSU pouze zlomek odškodnění v posledních dvou uvedených případech (v prvním případě méně než třetinu a v druhém méně než čtvrtinu přiznané náhrady). Lze proto uzavřít, že odvolacím soudem žalobkyni přiznaná náhrada za ztížení společenského uplatnění je zjevně nepřiměřeně nízká. Odvolací soud se tak při stanovení výše náhrady za ZSU odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání žalobkyně nejen přípustné, ale i důvodné.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu nejen ohledně příslušenství zamítnutého nároku, ale i v části, jíž změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl její nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 90 000 Kč od 10. 6. 2016 do zaplacení. Rozhodnutí odvolacího soudu je však v tomto ohledu zcela v souladu s judikaturou, podle níž vzhledem k tomu, že povinnost k plnění zvýšené náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a nemůže proto nastat ani jeho splatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016). Nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, (ani nález ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2949/20) na projednávanou věc nedopadá. Citovaný nález se zabýval nárokem na přiznání úroku z prodlení z přiznaného zadostiučinění v penězích za duševní újmu druhotné oběti (§13 obč. zák.) a Ústavní soud v něm (stejně jako v řadě dalších rozhodnutí) uzavřel, že odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv má být pokud možno úplné, což znamená, že škůdce musí tuto újmu poškozenému plně nahradit, a to nejen újmu majetkovou (škodu), ale též újmu nemajetkovou. Úplná náhrada újmy pak musí být poškozené osobě povinným subjektem poskytnuta co nejrychleji po jejím vzniku, protože jen tak bude zajišťovat skutečnou a účinnou ochranu základních práv, k níž slouží. Dovodil dále, že nárok na peněžitou náhradu (byť nemajetkové újmy) je nárokem (pohledávkou) majetkové povahy. I když se dovolací soud s uvedenými závěry Ústavního soudu ztotožňuje, v projednávané věci brání přiznání úroku z prodlení skutečnost, že ten, komu je podle §7 odst. 3 vyhlášky ukládána povinnost k plnění, se do prodlení dostat nemůže. Toto ustanovení totiž výslovně zmocňuje pouze soud, aby přiznal náhradu ve vyšším rozsahu než stanoveném podle vyhlášky, a jde tak o případ zmiňovaný v bodu 48 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17. Proto až pravomocným rozhodnutím soudu vzniká povinnost odškodnění přiznané podle citovaného ustanovení vyhlášky plnit. Odvolací soud tak otázku příslušenství posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto ohledně rozhodnutí o úroku z prodlení není dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že se soudy nižších stupňů z hlediska proporcionality v naznačeném směru posouzením výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně nezabývaly, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 670 000 Kč a v závislých výrocích zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výroku uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Ve zbytku (rozhodnutí o příslušenství) Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu