ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1737.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1737/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: D. S. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti žalované: Thomayerova nemocnice , IČO 00064190, se sídlem Vídeňská 800/5, Praha 4, zastoupená JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 315/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 22 Co 19/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 16 C 315/2020-102, zamítl žalobu o uložení povinnosti zaslat písemnou omluvu v požadovaném znění (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 22 Co 19/2022-147, připustil změnu žaloby (výrok I), změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že žalovaná je povinna zaslat žalobkyni prostřednictvím držitele poštovní licence datovanou písemnou omluvu podepsanou osobou oprávněnou jednat za žalovanou následujícího znění: Dne 1. 6. 2020 zpracovala lékařka V. epikrízu ohledně pacienta E. S., ve které mimo jiné uvedla tvrzení: „V den propuštění 1. 6. 2020 na pokoj č. 1 bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla žena (matka nezletilého).“ Fakultní Thomayerova nemocnice se paní D. S., nar. XY, za toto dehonestující tvrzení omlouvá. (výrok II), ve zbytku požadované omluvy zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud výrok „bez ohlášení“ označil za skutkový, výrok „vtrhla“ posoudil jako tzv. hybridní výrok, který v sobě zahrnuje kombinaci skutkového základu i prvek hodnocení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/2015), u něhož je namístě posuzovat pravdivost skutkového základu a přiměřenost a věcnost hodnocení. Ze zjištěného skutkového stavu vzal za prokázané, že žalobkyně se dostavila na recepci nemocničního zařízení a zde dostala informaci o tom, kde je pokoj nezletilého. Žalobkyně vstoupila do pokoje dvakrát, nejprve sama po příchodu na oddělení a podruhé spolu se službu konající lékařkou. Omluva se vztahuje k druhému vstupu žalobkyně do pokoje. K tomuto vstupu službu konající lékařka vypověděla, že výraz „bez ohlášení“ vnímala jako popis situace ve vztahu k otci, kterého lékařka nestihla informovat o tom, že matka přichází. Z provedených důkazů však lékařka žalobkyni tento svůj záměr neoznámila. Situaci, kdy žalobkyně po ohlášení na oddělení vstoupila na pokoj, kde byl hospitalizován její nezletilý syn v doprovodu službu konající lékařky, nelze tak věrně popsat slovy „bez ohlášení vtrhla“. Hodnotící prvek výroku „vtrhla“ bezdůvodně vytváří dojem neoprávněnosti, hysterie či až agrese, což popsané situaci neodpovídá, a proto je takový výraz nepřiměřený. Pokud jde o kontext daných výroků, ačkoliv nikdo žalobkyni právo na návštěvu z důvodu denní doby mimo návštěvní hodiny neupíral, přesto však byla tato (pravdivá) informace o návštěvě mimo návštěvní hodiny, taktéž ve zprávě zmíněna, což posiluje negativní vyznění. V kontextu celé zprávy je tedy formulace „bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla“ nepravdivá a objektivně žalobkyni urážející (dehonestující). Žalobou uplatněný požadavek na odčinění nemajetkové újmy formou požadované písemné omluvy, proto odvolací posoudil jako oprávněný. Ve zbývající části požadavek žalobkyně na omluvu (ve znění: „ která si začala mobilním telefonem natáčet nezletilého pacienta s otcem, kteří jsou zde hospitalizováni od 30. 5. 2020. Poté si začala bez souhlasu personálu natáčet personál zdejšího oddělení na mobilní telefon. Pro hospitalizovaného nezletilého E. S. to byla velmi stresující situace.“) neshledal odvolací soud důvodným.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při určení, zda je tvrzení difamující, neboť jej posoudil jen podle použitých výrazů a formulací, nikoliv však podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo, a nepřihlédl k tomu, jakou měrou přispěla žalobkyně k situaci, za které byl výrok uveden. K tomu žalována odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011. Žalovaná je také přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, neboť stačí, aby pravdivá byla podstatná část tvrzení. V této věci odvolací soud shledal, že tvrzení „mimo dobu návštěv“ je pravdivé . Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze a žalobu zamítl v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, není však přípustné.
Otázkou prokazování skutkových základů významných pro adekvátnost hodnotících soudů se dovolací soud opakovaně zabýval a zdůraznil, že u výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto výroky skutkový základ a zda nejsou přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1300/2021, ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4193/2018, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná).
Je-li tedy hybridní výrok shledán neoprávněným, je namístě uložit tomu, kdo takový výrok vyslovil, aby se poškozenému omluvil. Odvolací soud v této věci hodnotil výrok žalované (její zaměstnankyně) v souladu s citovanou judikaturou. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud určil, do jaké míry má tvrzení žalované skutkový základ a přihlédl k celkovému tónu sporného výroku i k okolnostem případu. Odvolací soud nepochybně zohlednil místo, kde k jednání došlo (nemocniční pokoj), pracovní zařazení osoby, která tvrzení napsala, (lékařka) i celkovou situaci, po které lékařka posuzované tvrzení napsala. Odvolací soud také sám zdůraznil, že část tvrzení nevyžaduje omluvu. Závěry odvolacího soudu jsou tak plně v souladu s ustálenou judikaturou.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu