ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.192.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 192/2022-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. S. , narozený XY, se sídlem XY, zastoupený Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, 602 00 Brno, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o 1 949 885 Kč s příslušenstvím a 15 000 Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 230/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 252/2021-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 26 C 230/2015-292, zamítl žalobu na zaplacení 1 949 885 Kč s příslušenstvím [bolestného ve výši 198 360 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění 180 000 Kč, znalečného 4 025 Kč, ušlého zisku ve výši 1 200 000 Kč, věcné škody sestávající z 350 000 Kč za škodu na motocyklu, 10 000 Kč za motocyklovou přilbu a 7 500 Kč za oblečení)] a měsíční renty ve výši 15 000 Kč; a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 10. 6. 2011 zraněn při dopravní nehodě, při níž žalobce jedoucí na motocyklu narazil do osobního vozidla (pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu u žalované) poté, co jeho řidič vybočil z kolony, nedovoleným způsobem přejel šikmé rovnoběžné čáry a změnil směr jízdy. V blokovém řízení byla věc vyřešena se závěrem, že nehodu zavinil žalobce. Na základě znaleckého zkoumání soud uzavřel, že dopravní nehodu zavinil žalobce, který buď jel rychlostí 90-95 km/h a nesledoval provoz před sebou, nebo jel rychlostí podstatně vyšší (155-160 km/h), a proto již nestačil na situaci před sebou náležitě zareagovat a narazil do osobního automobilu rychlostí 90-95 km/h. Pojištěnec žalované sice porušil dopravní předpisy, to však nebylo bezprostřední příčinou dopravní nehody, neboť ke kolizi nedošlo při tomto jeho manévru, ale až v době, kdy bylo osobní vozidlo po odbočení již zařazeno v jízdním pruhu. Soud věc po právní stránce posoudil podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, §420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a s ohledem na zavinění žalobce dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 252/2021-313, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu tak, že náhradu státu nepřiznal, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením. K námitkám žalobce uvedl, že nevěrohodné výpovědi svědků, kteří se objevili s desetiletým časovým odstupem, nejsou s to zpochybnit závěry soudem ustanoveného znalce o příčině dopravní nehody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu (konkrétně sp. zn. I. ÚS 3093/13, IV. ÚS 985/15, III. ÚS 84/94, III. ÚS 173/02 a III. ÚS 1604/13). Namítá, že hodnocení důkazů je založeno na libovůli soudů, neboť provedeným a následně zhodnoceným důkazům neodpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel. Podrobně vyjmenovává konkrétní rozpory týkající se průběhu nehodového děje, neboť má za prokázané, že k nehodě došlo flagrantním nedáním přednosti žalobci ze strany řidiče osobního vozidla, jenž vědomě porušil dopravní předpisy. Bylo prokázáno, že od okamžiku, kdy řidič osobního vozidla přejel dopravní značení, uplynulo 1,8 sekundy do doby střetu se žalobcem, což se shoduje s výpovědí svědkyně W. Naopak žalobce jedoucí v přímém směru povolenou rychlostí, s ohledem na princip omezené důvěry v dopravě (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15), nepředpokládal, že narazí na „šílence,“ který svým sobeckým jednáním velice negativně zasáhne do jeho života. Za nestandartní označil i postup Policie ČR, která ukončila šetření dopravní nehody s těžkým zraněním v blokovém řízení, spokojila se s upravenou verzí řidiče osobního vozidla o jeho otáčení se na jím tvrzeném (povoleném) místě a která žalobce přesvědčovala, ať za nehodu převezme odpovědnost. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření zcela ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla odmítnutí dovolání žalobce s tím, že nesplňuje podmínky stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitkám dovolatele týkajícím se nesprávných skutkových zjištění soudů lze poznamenat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel po změně úpravy dovolacího řízení od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Výtka dovolatele ohledně tvrzeného nesprávného šetření nehody Policií ČR, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o skutková zjištění podložená znaleckým zkoumáním a nikoli pouze rozhodnutím Policie ČR v blokovém řízení.
Dovolatelem uplatněné dovolací námitky tedy postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právním závěrům, jež odvolací soud ve věci zaujal (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu