ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1944.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1944/2021-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) V. H. , narozený XY, b) V. H. , narozený XY, oba bytem XY, c) L. K. , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Mělnická zdravotní, a. s. , IČO 27958639, se sídlem Pražská 528/29, Mělník, zastoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, o odčinění duševních útrap peněžitou náhradou, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 34/2019, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 25 Co 296/2020-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Moniky Novotné.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 25 Co 296/2020-183, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 8. 2020, č. j. 7 C 34/2019-158, kterým tento soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců 500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu, přičemž ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky změnil lhůtu k plnění; odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobci se jako pozůstalí domáhali odškodnění podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) za úmrtí M. H. (dále též jen „poškozená“), manželky žalobce a), matky žalobce b) a sestry žalobce c), která zemřela dne 10. 7. 2018 na pracovišti žalované. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 9. 7. 2018 ve večerních hodinách byla poškozená na základě indikace praktického lékaře přivezena do zařízení žalované pro akutní závrativý stav. Během převozu dvakrát zvracela, stále byla při vědomí a opakovaně uvedla, že po delší době uklízení v předklonu měla závrať. Při neurologickém vyšetření měla problém zaostřit obraz, jiné potíže neuváděla, jako například bolest hlavy, břicha, zad nebo dušnost. Přijímající lékař žalované diagnostikoval u poškozené periferní vestibulární syndrom. Bylo provedeno CT vyšetření mozku, které bylo negativní. Rovněž ostatní fyzikální vyšetření, jejichž součástí bylo i vyšetření palpace a poslech karotid, vyšetření břicha, zad, dušnosti a dolních končetin pro otoky, byla bez patologie. Během pobytu na centrálním příjmu byla poškozené podána protizávraťová léčba (injekce a infuze). Při ranním hlášení dne 10. 7. 2018 bylo poškozené indikováno sonografické vyšetření karotid, které mělo zjistit průchodnost jejích cév. Poškozená byla ráno také vyšetřena lékařkou žalované, které sdělila, že je jí podstatně lépe než předchozí den. Za necelé 2 hodiny po ranním vyšetření však poškozená zemřela, bezprostřední příčinou jejího úmrtí bylo akutní srdeční selhání. Příčinou smrti bylo disekující hrudní aneurysma. Soudem ustanovený soudní znalec MUDr. Svojmil Petránek shledal léčbu poškozené za odpovídající stanovené diagnóze (posouzeno ex ante). Teprve dne 10. 7. 2018 v 9.15 hodin bylo lékařem zachycené bezvědomí, pěna u úst a promodrání, což svědčilo jiné diagnóze. Při resuscitaci poškozené postupovali zaměstnanci žalované správně. Dle závěru znalce tak šlo u poškozené o dvě diagnózy, z nichž druhá, disekující hrudní aneurysma, byla jen minimálně vyjádřena. Bylo zjištěno, že žalovaná při vyšetření poškozené postupovala s péčí řádného odborníka a v souladu s profesními standardy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považuje znalecký posudek soudem ustanoveného znalce za přesvědčivý, logický, věrohodný, se všemi náležitostmi a jeho závěry byly obhájeny při výslechu znalce. Ztotožňuje se též s postupem soudu prvního stupně, který s odkazem na koncentraci řízení zamítl návrh žalobců na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Svobody, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Soudem prvního stupně byla při jednání dne 29. 5. 2019 řádně provedena koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. a žalobci mimo uvedení toho, že znalecký posudek by měl být zadán „zřejmě z oboru interny, popřípadě chirurgie“ z důvodu, že jde o obory, které mají s léčbou předmětného onemocnění největší zkušenosti, žádný návrh po poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., o konkrétním oboru, z něhož má být znalec ustanoven, neučinili. Nevznesli též žádné námitky k ustanovení soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Znalecký posudek byl doručen soudu prvního stupně 2. 1. 2020 a rozeslán účastníkům 9. 1. 2020 spolu s usnesením o přiznání znalečného znalci ze dne 8. 1. 2020, které nabylo právní moci 28. 1. 2020. Žalobci po rozeslání znaleckého posudku na žádost soudu o vyjádření, zda trvají na přítomnosti znalce u jednání, nereagovali. Při jednání dne 20. 5. 2020 pak soudu krátkou cestou předložili znalecký posudek MUDr. Svobody ze dne 16. 5. 2020. Žalobci tedy teprve po doručení znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem, zadali vypracování jiného znaleckého posudku, ze kterého měl být zjištěn jiný skutkový stav. Žalobcům se však nepodařilo zpochybnit věrohodnost soudem ustanoveného znalce. Předložením jiného znaleckého posudku chtěli dosáhnout zjištění jiného skutkového stavu po koncentraci řízení, což je dle §118b odst. 1 o. s. ř nepřípustné. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaná neporušila svoji smluvní povinnost postupovat při péči o poškozenou v souladu se stavem aktuálního poznání vědy a s příslušnými profesními standardy v oblasti péče o zdraví, tudíž není dána její odpovědnost za úmrtí poškozené ve smyslu §2910 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců 500 000 Kč s příslušenstvím, podali všichni žalobci dovolání, neboť mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce nedostatečného vypořádání se s námitkami žalobců, čímž měl odvolací soud zasáhnout do jejich práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Namítají, že soud prvního stupně nesprávně nepřipustil k důkazu znalecký posudek MUDr. Svobody, přestože měl tento posudek všechny zákonem požadované náležitosti ve smyslu §127a o. s. ř., a žalobci navrhli důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví již v žalobě, tedy ještě před koncentrací řízení. Při prvním jednání ve věci navíc specifikovali, že za relevantní specializaci znalce považují internu nebo chirurgii, a vypracovaný znalecký posudek pak k důkazu předložili již při následujícím, druhém jednání ve věci. Tyto námitky vznesli již v odvolání a odvolací soud se s nimi podle dovolatelů nevypořádal a zatížil řízení vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc vnitřně rozporné a neodpovídá zásadám logiky, jelikož v bodě 5 a 6 odůvodnění uvádí, že „ soud prvního stupně vycházel z následně zjištěného skutkového stavu: (...) Přijímající lékař žalované diagnostikoval u poškozené poruchu periferního vestibulárního syndromu“ , přičemž „odvolací soud považuje zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně za řádně zjištěný“ . Současně však odvolací soud v bodě 20 odůvodnění svého rozsudku argumentuje, že „bylo zjištěno, že subjektivní a objektivní příznaky poškozené při příjmu k hospitalizaci u žalované odpovídaly diagnóze suspektní akutní vestibulární syndrom“ . Dovolatelé mají za to, že současně nelze diagnostikovat určitý syndrom i jeho poruchu a jedná se podle nich o dva vzájemně se vylučující skutkové závěry. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl. Podle ní oba soudy rozhodly po právu na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který není vnitřně rozporný a neobsahuje vzájemně se vylučující skutkové závěry. Dovolání považuje za účelové jednání žalobců, kterým se snaží zavést do soudní praxe navrhování nových důkazu po koncentraci řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Soud prvního stupně – jak vyplývá z obsahu spisu – nařídil na 29. 5. 2019 přípravné jednání, k němuž byli účastníci předvoláni. Vyšel z toho, že žalobci tvrdili, že se žalovaná při poskytování lékařské péče poškozené dopustila postupu non lege artis, přičemž za účelem prokázání svého tvrzení navrhli, shodně s žalovanou, vypracovaní znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Žalobcům bylo zároveň dáno poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že pokud k prokázání svých tvrzení navrhují zpracování znaleckého posudku, mají upřesnit, jaké otázky mají být znalci položeny a navrhnout odvětví, z něhož má být znalec ustanoven. Byla jim poskytnuta dvacetidenní lhůta ke sdělení otázek znalci, podání návrhu na ustanovení konkrétního znalce, případně sdělení, kterého znalce neustanovovat. Zároveň byla provedena koncentrace řízení ve smyslu §118b o. s. ř. Žalobci v dané lhůtě žádný návrh nepodali. Soud prvního stupně následně ustanovil soudního znalec MUDr. Petránka, a to usnesením ze dne 19. 8. 2019, č. j. 7 C 34/2019-74, které nabylo právní moci 22. 8. 2019. Žalobci žádné námitky k ustanovení soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, neměli. Znalecký posudek byl doručen soudu prvního stupně 2. 1. 2020 a rozeslán účastníkům 9. 1. 2020 spolu s usnesením o přiznání znalečného znalci ze dne 8. 1. 2020, které nabylo právní moci 28. 1. 2020. Žalobci po obdržení znaleckého posudku s žádostí soudu o vyjádření, zda trvají na přítomnosti znalce u jednání, nereagovali. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považuje znalecký posudek soudem ustanoveného znalce za přesvědčivý, logický, věrohodný, se všemi náležitostmi a jeho závěry byly obhájeny při výslechu znalce. Až při jednání dne 20. 5. 2020 žalobci předložili soudu krátkou cestou znalecký posudek MUDr. Svobody, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Návrh na doplnění dokazování vlastním znaleckým posudkem tak učinili takřka po roce od původní výzvy soudu.
Podle §118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3.
Z úpravy obsažené v §118b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených zákonem, jinak soud k jejich tvrzením o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé a k označení důkazů k prokázání skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé nepřihlíží (a postupuje tedy stejně, jako kdyby nebyly učiněny). Smyslem koncentrace řízení je zefektivnění průběhu dokazování tím, že se poskytuje určitý časový prostor, v němž může účastník uplatnit svá tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Tím, že při splnění zákonem stanovených podmínek (včetně výjimek z této zásady) nemůže být k později učiněným tvrzením a návrhům přihlédnuto, se má čelit zejména procesní nezodpovědnosti účastníka či dokonce vědomému nebo úmyslnému využívání důkazních prostředků v pozdějších fázích řízení a tím i komplikacím a průtahům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 6008/2016). Koncentrace řízení se pak nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007).
Pokud v projednávané věci odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně, který s odkazem na provedenou koncentraci řízení zamítl návrh žalobců na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Svobody, učinil tak v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobci svým návrhem nezpochybňovali věrohodnost soudem ustanoveného znalce MUDr. Petránka, ani věrohodnost jeho znaleckého posudku, nýbrž v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhali, aby s pomocí jiného znaleckého posudku byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů. Je pravdou, že žalobci navrhovali provedení znaleckého posudku již v žalobě, tedy před koncentrací řízení, avšak jak uvedl odvolací soud, tomuto jejich návrhu bylo soudem prvního stupně vyhověno právě ustanovením soudního znalce k provedení znaleckého posudku. Žalobci mohli vznést vůči ustanovenému znalci a odvětví, ze kterého byl ustanoven, námitky nebo připomínky, což však neučinili. Správnost posudku MUDr. Petránka se pak nepodařilo zpochybnit ani při jeho provádění jako důkazu před soudem, ani při výslechu znalce.
Dovolatelé dále tvrdí, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejich námitkami v odvolání, čímž měl soud zasáhnout do jejich práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Tato námitka však nepředstavuje žádnou právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí založeno, ale jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ. Nadto lze dodat, že odvolací soud se s námitkami žalobců ohledně zamítnutí jejich návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Svobody vypořádal ve všech relevantních souvislostech a jeho odůvodnění je přiléhavé, logické a dostatečné.
Jde-li pak o námitku údajné vnitřní rozpornosti v odůvodnění rozsudku odvolací soudu ohledně vzájemně se vylučujících skutkových závěrů, opět se nejedná o právní otázku, na které by bylo napadené rozhodnutí založeno, ale jde o námitku vady řízení. Lze však dodat, že odůvodnění napadeného rozsudku vnitřní rozporností netrpí. Pokud odvolací soud v jedné části svého rozsudku uvedl, že „ Přijímající lékař žalované diagnostikoval u poškozené poruchu periferního vestibulárního syndromu.“ (správně mělo být uvedeno, že jí byl diagnostikován periferní vestibulární syndrom, případně se u ní jednalo o poruchu vestibulárního aparátu), jedná se pouze o nepřesnou reprodukci lékařské terminologie, která, i vzhledem k tomu, že v další části textu odůvodnění již byla diagnóza uvedena správně, nezakládá rozpornost ve skutkových zjištěních, neboť není pochyb o tom, jaká diagnóza byla u poškozené stanovena při jejím přijímání na pracovišti žalované. Tato nepřesnost pak ani nemá vliv na závěr, že u žalované nebyly shledány předpoklady pro založení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy vzniklé žalobcům úmrtím poškozené.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců z výše uvedených důvodů není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalobci a), b) a c), jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni každý nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč dle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu