ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1991.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1991/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobkyně: I. N. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Martinou Burdovou, advokátkou se sídlem Bulharská 588/1, 101 00 Praha 10, proti žalovanému: A. N. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem Breitfeldova 704/1, 186 00 Praha 8, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 268/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 18/2022-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Martiny Burdové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 11 C 268/2020-172, vyhověl žalobě co do omluv za tvrzení žalovaného, že žalobkyně „ XY “ a „ XY “ (výrok I), přiznal žalobkyni částku 50 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu co do omluv za tvrzení, že žalobkyně „ XY “ (výrok III), a pro částku 150 000 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 18/2022-211, potvrdil výrok I rozsudku obvodního soudu ve správném znění: Žalovaný je povinen na vlastní náklady uveřejnit omluvy v tomto znění: a) „ XY “, a to v deníku XY, b) „ XY “, a to na internetových serverech XY a XY po dobu 7 dnů a c) „ XY “, a to na internetovém serveru XY po dobu 7 dnů. (výrok I). Co do uložení povinnosti uvést v omluvách „ XY “ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud výrok žalovaného o žalobkyni v tom smyslu, že „ XY “ hodnotil jako hybridní výrok, který v sobě zahrnuje kombinaci skutkového základu i prvek hodnocení, u něhož je namístě posuzovat pravdivost skutkového základu a přiměřenost a věcnost hodnocení. Měl za prokázané, že dcera účastníků AAAAA (pseudonym) od října 2016 navštěvovala XY, využívala zde denní pobyt, přes noc přespávala pouze zcela výjimečně. Od ledna 2018 docházela do XY, kde s ní byl uzavřen pracovní poměr na částečný úvazek v chráněné dílně, zbytek dne čerpala služby stacionáře včetně volnočasových aktivit. Odvolací soud uzavřel, že jakkoliv žalovaný namítal, že všechny instituce, které AAAAA navštěvovala, lze korektně označit slovem ústav, je zřejmé, že co do skutkového základu je daný výrok nepravdivý, neboť denní docházku do specializované instituce nelze v žádném případě pravdivě popsat slovy „ odložit do ústavu “. Pokud pak jde o hodnotící prvek daného výroku, spojení „ nechala odložit do ústavu “ bezdůvodně vytváří dojem nezájmu o danou osobu, která byla trvale umístěna v ústavním zařízení proto, aby se pečující osoba zcela zbavila starostí spojených s péčí. Takový výrok odvolací soud hodnotil jako nepřiměřený, nepravdivý a vůči žalobkyni urážející. Žalobou uplatněný požadavek na odčinění nemajetkové újmy proto shledal důvodný. Dále se zabýval výrokem žalovaného o tom, že si žalobkyně „ XY “. Ze zjištěného skutkového stavu měl za prokázané, že žalobkyně pečuje o dceru AAAAA, přičemž tomu přizpůsobuje svůj osobní i pracovní život. Styky žalovaného s dcerou jsou sporadické a sám přiznává, že informace o poměrech dcery čerpá především z obsahu opatrovnického spisu. Žalovaný ve vztahu k této části žaloby namítal, že jde o výrok pravdivý, neboť skutečně opatrovník na postižené dítě čerpá finanční podporu v nezanedbatelné výši. Tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná, zároveň ale bylo prokázáno, s jakými náklady je péče o AAAAA spojena. Jen měsíční úhrada za docházení do XY činila 19 000 Kč. Z výroku žalovaného jako takového podle odvolacího soudu zcela nepochybně vyplývá, že žalobkyně k dceři nemá vztah a jejím motivem pro zájem o dítě jsou příjmy spojené s postiženým dítětem. Jen těžko si lze představit více urážející výrok ve vztahu k matce postiženého dítěte. Odvolací soud proto daný výrok hodnotil jako hrubě urážející, neboť znevažuje vztah mezi matkou a postiženou dcerou. Žalovaný v rámci odvolacího řízení také namítl, že nebylo prokázáno, že by konkrétní výroky skutečně učinil a pro uveřejnění autorizoval. Tuto námitku shledal odvolací soud v rozporu s tím, že žalovaný v průběhu celého řízení nikdy nezpochybnil, že dané výroky učinil, ani nenamítal, že by jeho slova byla zkreslena. Soud prvního stupně vyhověl též požadavku na přiměřené peněžité zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy v částce 50 000 Kč. Odvolací soud se s tím plně ztotožnil a uvedl, že žalovaný neoprávněně zasáhl do pověsti, cti i rodinného života žalobkyně sdělováním nepravdivých skutkových tvrzení, eventuálně nijak nepodložených hrubě urážlivých soudů, a to prostřednictvím celostátně distribuovaného periodika resp. internetového zpravodajství s širokou čteností v řádu minimálně set tisíc čtenářů. Zadostiučinění jen formou omluvy by nemohlo být přiměřenou satisfakcí. Částka 50 000 Kč je v tomto kontextu, s ohledem na vyloženě neomalený obsah výroků žalovaného (sdělujících široké veřejnosti, že žalobkyně odložila svou dceru do ústavu, resp. že o ni pečuje jen pro peníze) a při porovnání s částkami přisuzovanými v jiných případech, spíše symbolická.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, neboť údajné výroky žalovaného ve shora označených médiích, kterými mělo být zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, byly publikovány tzv. bulvárními médii a v průběhu řízení nebylo žalující stranou tvrzeno ani prokázáno, že by autorem předmětných výroků byl žalovaný, či že si jejich zveřejnění objednal. Rovněž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že konkrétní vyjádření skutečně učinil a pro uveřejnění autorizoval. Tyto okolnosti nebyly před soudy obou stupňů zkoumány. Tím se soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, konkrétně řešené ve věci sp. zn. 25 Cdo 3442/2020. Žalovaný též namítl, že oba posuzované výroky jsou výroky hybridními, tedy obsahují kombinaci skutkového základu i prvek hodnocení (srov. nález ÚS ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/2015). Otázkou, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, tedy je, zda soudy mohou v rámci řízení o ochranu osobnosti uložit účastníku řízení v rámci povinnosti zveřejnění omluvy, aby omluva zahrnovala i hodnotící kritérium vlastního výroku. Odvolací soud se podle žalovaného také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ESLP, když neposkytl ochranu právu na svobodu projevu žalovaného v případě výroků, které byť mohou být posouzeny jako pejorativní a mimo rámec společenské normy, ale byly vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany žalobkyně, když v předcházejícím řízení bylo prokázáno, že i žalobkyně se k jednání žalovaného v minulosti vyjádřila pro bulvární tisk, kdy zveřejněné články měly vůči žalovanému difamační charakter a nezakládaly se na skutečnosti. Na základě výše uvedeného navrhl žalovaný, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, není však přípustné.
Dovolatel tvrdí, že v průběhu řízení nebylo žalující stranou tvrzeno ani prokázáno, že by byl autorem předmětných výroků, či že si jejich zveřejnění objednal. Odvolací soud však uzavřel, že v průběhu celého řízení dovolatel nikdy nezpochybnil, že dané výroky učinil, ani nenamítal, že by jeho slova byla zkreslena, a učinil skutkový závěr, že dovolatel byl autorem předmětných výroků. Namítá-li dovolatel, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci, uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Tyto námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou prokazování skutkových základů významných pro adekvátnost hodnotících soudů se dovolací soud opakovaně zabýval a zdůraznil, že u výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto výroky skutkový základ a zda nejsou přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1300/2021, ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, a ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4193/2018, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná). Z nich plyne, že je-li i hybridní výrok shledán neoprávněným, je namístě uložit tomu, kdo takový výrok vyslovil, aby se poškozenému omluvil. Dovolatelem položená otázka tedy byla řešena soudní praxí a odvolací soud hodnotil výroky dovolatele v souladu s citovanou judikaturou.
Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu, že neposkytl ochranu jeho právu na svobodu projevu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, byla vyloučena přípustnost kritiky zcela postrádající věcný základ, přičemž byla-li zde za přípustnou označena i tvrdá nadsázka, neznačí to, že by s poukazem na nadsázku mohlo být akceptováno v podstatě jakkoliv podané negativní sdělení. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, akcentuje význam svobody projevu a přípustnost sdělení i zraňujících, šokujících či znepokojujících, nevyplývá však z něj to, že by veškerá sdělení daného typu (nehledě na jejich konkrétní obsah a formu) musela být akceptovatelná. Odvolací soud v této věci uzavřel, že dovolatel neoprávněně zasáhl do pověsti, cti i rodinného života žalobkyně, výroky dovolatele označil za neomalené a urážející, neboť znevažují vztah mezi matkou a postiženou dcerou. Takovýto zásah do práv žalobkyně tedy nelze pokládat za přípustný a nelze jej ospravedlnit ochranou práva na svobodu projevu. Odvolací soud se tedy ani v tomto svém závěru neodchýlil od ustálené judikatury.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a proto již nerozhodoval samostatným rozhodnutím o návrhu na odklad vykonatelnosti, neboť vzhledem k výsledku řízení se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu