ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2212.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2212/2021-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. R. , narozený XY, bytem XY, proti žalované: M. J. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 83 C 17/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 193/2020-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 83 C 17/2016-236, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 104.829,60 Kč, co do částky 21.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal tak zčásti důvodným nárok žalobce na náhradu újmy na zdraví, kterou utrpěl dne 13. 6. 2014 po střetu se psem žalované pádem z motocyklu, při němž utrpěl distorzi pravého kolena a přetržení předního křížového vazu. Žalovaná, jejíž pes se po místní komunikaci pohyboval bez vodítka a vběhl do jízdní dráhy motocyklu, byla rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 4. 2015, č. j. 4 T 31/2015-148, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2015, č. j. 11 To 157/2015-186, uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Okresní soud v nyní projednávané věci poté, co jeho původní rozsudek byl zrušen odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k doplnění dokazování a odstranění nedostatků v závěrech o hodnocení důkazů, konstatoval vázanost rozsudkem trestního soudu podle §135 odst. 1 o. s. ř., bránící přezkumu rozsahu utrpěných zranění, v nichž trestní soud spatřuje těžkou újmu na zdraví, neboť se jedná o znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a k námitkám zpochybňujícím distorzi pravého kolena a přetržení křížového vazu tedy nepřihlédl. O distorzi kolena navíc hovoří všechny lékařské zprávy již od počátku, poškození vazu a dále též menisku bylo podle lékařských zpráv zjištěno později. Mimo to měl soud za prokázané, že žalobce utrpěl četné odřeniny (exkoriace), zhmoždění kyčle, lokte, kolena a stehna. Podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ve spojení s §2958, §2956 a §2960 o. z., je žalovaná povinna nahradit penězi újmu, kterou mu způsobila svým nedbalostním jednáním (náhrada za utrpěné bolesti, za další újmy v podobě duševních útrap ve výši 20.000 Kč a za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 2.365 Kč). Výši bolestného stanovil znalec částkou 93.224,88 Kč v návaznosti na závěry lékařských zpráv podle metodiky k odškodňování újmy na zdraví podle §2958 o. z., zveřejněné Nejvyšším soudem. Soud nepřisvědčil námitce žalované, že se žalobce výrazně spolupodílel na utrpěném úrazu. Okolnost, že jel bez řidičského oprávnění na motocyklu, který neměl platnou technickou kontrolu, s úrazem nijak nesouvisí – podle znaleckého posudku měl motocykl brzdy v pořádku a technická nezpůsobilost neměla na nehodový děj vliv. Žalobce při nehodě správně reagoval brzděním a nic nenasvědčuje tomu, že by jeho nezkušenost přispěla k nehodě. Jedinou a bezprostřední příčinou bylo vběhnutí psa pod kola motocyklu, jak dovodily i trestní soudy, které spoluzavinění na straně žalobce neshledaly. Rovněž tak není relevantní, že žalobce musel žalovanou vidět na vzdálenost nejméně 30 metrů, neboť nehodu způsobila náhlá překážka – kdyby do vozovky nevběhl pes žalované, ke střetu by nedošlo. Opodstatnění nemá ani námitka spoluzavinění dovozovaná žalovanou ze zanedbání rehabilitace, jelikož předmětem řízení je bolestné a náhrada útrap v přímé souvislosti s nehodou. Žalobci lze sice vytknout, že jel na motocyklu v nevhodném oblečení (tričko s krátkým rukávem, kraťasy), čímž se zvětšil rozsah odřenin, avšak ani kolenní chránič by nezabránil přetržení vazů a poškození menisku, neboť nechrání před vyvrtnutím kolena. Míru spoluzavinění žalobce tak soud stanovil v rozsahu 5 %, neboť žalobce použitím své výstroje neporušil žádnou zákonnou povinnost [podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, je povinností mít při jízdě na motocyklu přilbu a chránit si zrak], avšak do určité míry přispěl k rozsahu odřenin.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 21 Co 193/2020-335, k odvolání obou účastníků potvrdil výrok soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované v částce 82.455,30 Kč, ohledně částky 22.374,30 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně ohledně vázanosti rozhodnutím trestního soudu (tedy i jeho závěru o prokázané distorzi kolena a přetržení předního křížového vazu), které již nelze přezkoumávat v civilním sporu, v němž je soud oprávněn činit zjištění pouze ve vztahu k dalším popisovaným zraněním. Ta byla odvolacím soudem ztotožněna s položkami znaleckého posudku – poranění vnitřního postranního a zevního postranního kolena, přetržení zkříženého vazu kolena, poranění menisku. Oproti tomu odvolací soud neshledal dostatečně podložený, a tudíž opodstatněný požadavek na odškodnění za zhmoždění lokte a stehna. Za správný pak měl odvolací soud závěr o spoluzavinění ve výši 5 % a vytkl žalované, že tvrzením o porušení řady povinností žalobcem odvádí pozornost od skutečné příčiny vzniku škody. Způsob jízdy žalobce a příčiny dopravní nehody přitom byly posuzovány v trestním řízení, v jehož rámci se soudy vypořádaly i s námitkami žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu §135 o. s. ř., vyšel-li ve svém rozsudku z přesvědčení, že je vázán tím, že způsobila žalobci zranění popsaná ve výroku o vině trestním soudem, a není oprávněn přezkoumávat rozsah zranění, respektive je vázán pouze rozsahem zranění definovaným trestním soudem v rámci přečinu těžké újmy na zdraví. Samotný výrok trestního soudu o spáchání trestného činu neřeší rozsah a výši škody ani tehdy, je-li odškodnitelná újma pojmovým znakem trestného činu. Vázanost soudu v civilním soudním řízení rozhodnutím v trestní věci znamená, že soud musí doplnit skutkové závěry o výši škody tak, aby vyplynul odůvodněný závěr podložený úplným zjištěním skutečného stavu věci. Soud by měl trestní rozhodnutí brát v potaz a současně je konfrontovat s ostatními důkazy provedenými v řízení a vyhodnocovat jeho relevanci pro řešení civilního sporu – viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4949/2015. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že ztotožnil svévolně, bez medicínského vhledu popis zranění ve výroku rozsudku trestního soudu s položkami ve znaleckém posudku, jenž ovšem specifikuje další zranění a jím pojímaný rozsah zranění je rozdílný a neodpovídající trestnímu rozsudku. Nesprávnosti se dále podle dovolatelky odvolací soud dopustil, převzal-li závěry okresního soudu o náhradě bolestného za odřeniny, byť ve svém rozhodnutí konstatuje, že některá znalcem uváděná zranění vůbec nejsou v lékařských zprávách, a přesto je má za prokázaná. Pokud krajský soud neměl některé položky ze znaleckého posudku za náležitě prokázané (zhmoždění stehna a lokte), neboť nevyplývají z předložených lékařských zpráv, pak je v tomto směru samotný závěr o odřeninách nepřezkoumatelný, vedoucí k závěru o nesouladu rozhodnutí obecných soudů s provedenými důkazy. Není-li totiž rozsah odřenin zachycen lékařskými zprávami či jinak (fotodokumentací), nelze je objektivně posoudit. Průběh ošetření a léčby žalobce přitom naznačuje, že rozsah odřenin nebyl takový, jaký je uvažován v posudku. Rovněž tak další položky bolestného nejsou náležitě medicínsky podloženy, přičemž rozsah zranění by měl být stanoven znalcem se specializací v příslušném oboru, tj. ortopedie. Rozhodnutí tak postrádá náležitou oporu v provedeném dokazování ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4159/2007 a 21 Cdo 2663/2006. Dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost závěru o rozsahu spoluzavinění, jenž upozaďuje protiprávní jednání žalobce, který neměl řidičské oprávnění, nebyl způsobilý ovládat motocykl a bez platné technické kontroly jel na prakticky odcizeném motocyklu; žalobce se tak vůbec neměl na dané pozemní komunikaci nacházet. Soudy při úvaze, nakolik se na způsobení škody podílely okolnosti na straně obou účastníků, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, nezohlednily všechny okolnosti, jež mohly mít vliv na rozsah následků. Na motocyklistu jsou přitom kladeny značné požadavky ohledně užívání dostupných ochranných pomůcek, jež jsou způsobilé zabránit právě odřeninám a zhmoždění. Stejně tak bylo opomenuto, že se na vzniku nehody podílely též okolnosti mající původ v provozu vozidla (technická nezpůsobilost). Žalovaný k újmě přispěl rozhodující měrou, neboť rozumný člověk by při zachování běžné opatrnosti neřídil technicky nezpůsobilé vozidlo, neměl lehkou letní obuv, jež neumožňuje bezpečné ovládání motocyklu, a věděl by, že bez řidičského oprávnění se nemůže pohybovat na pozemní komunikaci. Ze strany poškozeného se zjevně jedná o hrubou nedbalost, takže závěry soudů se příčí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2974/2011 a 25 Cdo 3171/2013). Úvaha o spoluzavinění by měla být přiměřená a podpořená náležitými skutkovými zjištěními, čemuž zde soudy nedostály. Dovolatelka navrhla, aby napadená rozhodnutí ve výrocích o platební povinnosti i ve výrocích nákladových byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání, které bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a i přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, tj. bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků (mimo nároky ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy) se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 732/2021, a ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1921/2021). Žalobce se domáhá tří samostatných nároků odvíjených od téže škodní události, a to náhrady za vytrpěnou bolest, náhradu další nemajetkové újmy a konečně majetkové škody spočívající v nákladech vynaložených na léčení ve výši 2.246,75 Kč. Požadovaná částka posledně uvedeného nároku však nedosahuje zákonného limitu, proto je přípustnost dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V uvedeném rozsahu tedy Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro tzv. bagatelnost.
Námitky dovolatelky k výkladu §135 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž je z výroku o vině nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele; rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení. Rozhodnutí o spáchání trestného činu civilní soud nezavazuje (neomezuje) při posouzení relevantních skutkových okolností podle příslušných hmotněprávních norem, jde-li o kvalifikaci nároku poškozeného, případně jde-li o rozsah a výši škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, usnesení téhož soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3205/2018). Současně platí, že rozhodnutí vydané v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků trestného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu, není tak důvodu, aby jím soud v občanském soudním řízení byl vázán v otázce rozsahu a výše škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016). Vyslovil-li tedy trestní soud ve skutkové části výroku svého rozsudku, že žalobce utrpěl distorzi pravého kolena a přetržení předního křížového vazu, byly tím civilní soudy vázány, což ovšem neznačí, že by v zájmu náležitého ohodnocení utrpěné újmy nemohly takto popsané zranění rozčlenit či blíže specifikovat tak, aby bylo možné náležitě stanovit bolestné znaleckým ohodnocením. Rovněž tak vázanost rozhodnutím trestního soudu nijak nebrání tomu, aby měl civilní soud případně za jinak doložené též další dílčí poškození zdraví poškozeného nad rámec toho, co je zachyceno ve výroku rozsudku trestního soudu. Ztotožnění újmy popsané v rozsudku trestního soudu s konkrétním ohodnocením dílčích (přesněji definovaných) položek, jejichž prostřednictvím má být dosaženo stanovení celkové výše bolestného, je především otázkou znaleckého dokazování. V projednávané věci přitom odvolací soud v zájmu odstranění nejasností vyslechl znalce, jenž distorzi kolena a přetržení křížového vazu ztotožnil s položkami posudku poranění vazů kolena, přetržení křížového vazu, poranění menisku kolena, což lze mít za procesně korektní postup zjišťování rozhodných skutečností. V otázce vzájemnosti termínů použitých k popisu újmy žalobce jde především o skutková zjištění, jež dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (§241a odst. 1 věta první a §242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že poškození menisku vzal soud prvního stupně za zjištěné z lékařských zpráv, jako jiného zdroje podstatných informací, jenž ovšem svědčí ve prospěch totožného závěru. Žalovaná ostatně mohla vyvracet správnost, věrohodnost či vypovídací hodnotu provedených důkazů svými důkazními návrhy v nalézacím řízení. Namítá-li nyní, že zmíněné položky znaleckého posudku neodpovídají popsaným zraněním ve výroku trestního rozsudku, má její námitka povahu výhrady proti skutkovým zjištěním, jíž se však Nejvyšší soud nemůže zabývat.
Má-li dále dovolatelka za to, že odřeniny žalobce nebyly v řízení náležitě prokázány a že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované usneseními ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, a ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2663/2006, vyslovující se k vadnému hodnocení důkazů, z nějž lze dovozovat absenci opory učiněných zjištění v provedeném dokazování, je třeba uvést, že zmíněná rozhodnutí se odvíjela od právní úpravy dovolacího řízení účinné do 31. 12. 2012, jež jako dovolací důvod připouštěla (v návaznosti na odlišně stanovené podmínky přípustnosti dovolání) i námitku skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Nyní účinná úprava dovolacího řízení zná ovšem jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak Nejvyšší soud přihlíží pouze u jinak přípustného dovolání, což není tento případ. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či např. nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18) akcentující nezbytnost zabývat se případy, v nichž jsou skutková zjištění natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (jde-li o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), je v takovýchto případech možné uvážit, zda soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu v souladu se základními zásadami hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.). Podle §125 a násl. o. s. ř. není zákonem jednoznačně stanoveno, jak má soud zjišťovat konkrétní skutečnosti, může proto použít všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Při poškození zdraví budou zpravidla hrát základní roli lékařské zprávy a vyjádření, což ovšem nemusí nutně bránit tomu, aby soud učinil potřebná zjištění z jiného důkazního prostředku, jak tomu bylo i v projednávané věci, v níž se k tvrzeným odřeninám vyjádřil znalec, jenž v návaznosti na povahu nehody a další utrpěná zranění dovodil jejich vznik a jehož závěry soud neměl za nepřiměřené dalším zjištěným skutečnostem. Dovolatelka vytýká rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, jelikož ve vztahu ke zhmožděninám lokte a stehna konstatoval nedůvodnost nároku s tím, že tyto újmy (stejně jako odřeniny) nevyplývají z lékařských zpráv, avšak požadavek náhrady za odřeniny akceptoval jako důvodný. Ač je v tomto ohledu rozhodnutí odvolacího soudu značně kusé, přesto soud prvního stupně závěr o vzniku odřenin (na rozdíl od některých zhmožděnin) podložil i skutkovými zjištěními o průběhu nehodového děje, takže v rozdílném přístupu k těmto dílčím újmám na zdraví není možné spatřovat ani vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí. K výtce ohledně určování rozsahu zranění a nedostatečné odbornosti znalce v oblasti ortopedie, lze dále dodat, že znalec, na jehož závěr navázaly soudy obou stupňů, neposuzoval povahu zranění z odborného ortopedického hlediska, ohledně ortopedických diagnóz žalobce znalec navázal na lékařské zprávy, na základě nichž pak vyčíslil bolestné.
Dovolání není přípustné ani k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným, neboť úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) lze přitom mít za přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr konstatující, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020). Není přitom důvodu úpravu obsaženou v §2918 o. z. pojímat ve vztahu k podmínkám dovolacího přezkumu odlišně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020).
Pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě není významný jen jeho podíl na vzniku škodní události, nýbrž též jeho podíl na vzniku škody – v daném případě utrpěné újmy na zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Na uvedeném nic nemění označení viníka nehody v trestním řízení či závěr trestního soudu, že poškozený nemohl vznik nehody odvrátit. Soud v občanském soudním řízení je totiž podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); otázku spoluodpovědnosti dalších osob na vzniku škody (včetně poškozeného) je soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, či ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008). Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, forma zavinění (úmysl, nedbalost) není podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, pokud jej postihla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017).
Při zvažování příčin škodního následku je v souladu s obecným pojímáním kauzality třeba vyjít z toho, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od vzniklé újmy, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, či ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020). Z uvedeného vyplývá, že při hledání příčin utrpěné újmy na zdraví v celém jejím rozsahu je třeba se přidržet těch předchozích událostí či jevů, u nichž lze mít za to, že jejich očekávatelný a adekvátní následek je vznik újmy na zdraví či její prohloubení. Jízda bez řidičského oprávnění či jízda motocyklu bez platné technické kontroly z tohoto pohledu jako relevantní příčiny neobstojí, neboť (ač nepochybně protiprávní, nežádoucí a postihnutelné prostředky veřejného práva) nejedná se o okolnosti, jež lze mít za bezprostředně významné pro způsobení posuzovaného následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009, Soubor C 10765). I když odvolacím soudem vyslovená míra spoluúčasti žalobce v rozsahu 5 % je neobvykle nízká, není jeho úvaha nepřiměřená, protože zjištěné nedostatky ve výstroji motocyklisty se podle skutkových zjištění podílely převážně jen na rozsahu odřenin, zatímco ve vztahu k dalším, závažnějším poraněním byly prakticky bez významu.
Ze všech těchto důvodů není dovolání přípustné, proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu