ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2243.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2243/2022-931
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: V. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1, proti žalované: MAFRA, a. s., IČO 45313351, se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 172/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 9/2022-902, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 28 C 172/2017-823, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 700.000 Kč s příslušenstvím, co do nároku na dalších 6.000.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O skutkovém stavu nebylo ve věci sporu. Žalovaná, která vydává celostátně řadu tiskovin (deníky, týdeníky i časopisy), v letech 2014 a 2015 zveřejnila značné množství článků o průběhu trestního stíhání žalobkyně, v nichž žalobkyni označovala např. jako „ XY “ či „XY“. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná opakovaným uveřejněním napadených výroků, které porušovaly princip presumpce neviny, zasáhla do osobnostních práv žalobkyně. Dále přihlédl k tomu, že obdobným způsobem zasáhly do osobnostních práv žalobkyně i jiná média, proti kterým žalobkyně vede samostatné žaloby a dovodil, že žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 700.000 Kč. ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 9/2022-902, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování uzavřel, že žalovaná ve svém zpravodajství po dobu trestního stíhání žalobkyně do vynesení osvobozujícího rozsudku v lednu 2016 opakovaně a v mnoha případech nerespektovala presumpci neviny žalobkyně a svým zpravodajstvím, užitými výrazy, slovními spojeními a zkratkami neoprávněně vyvolávala ve veřejnosti dojem, že žalobkyně spáchala závažné trestné činy, které jí byly kladeny za vinu, a to navíc ze zavrženíhodných důvodů (nemá ráda pacienty, aby si ulehčila práci, vraždila z lenosti). Tím neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně a též do práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu a způsobila žalobkyni újmu, kterou je povinna odčinit. Při stanovení výše relutárního zadostiučinění zohlednil, že obdobně jako žalovaná o trestním stíhání žalobkyně referovala i další média, čímž došlo k masivnímu protiprávnímu jednání, na němž se ale každý ze zpravodajských subjektů podílel určitou měrou, což nutně ovlivňuje výši zadostiučinění. Poukázal na to, že za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, a to včetně újmy způsobené řádným informováním o probíhajícím trestním řízení, a proto přihlédl i k peněžnímu zadostiučinění, jež žalobkyně obdržela od státu, ale také dalších médií. S ohledem na důležitost zásady presumpce neviny, rozsah a neodčinitelné dopady do osobní sféry žalobkyně spočívající v tom, že se také díky excesivnímu zpravodajství žalované dostala do podvědomí veřejnosti jako několikanásobná vražedkyně bezbranných pacientů a s ohledem na minimální sebereflexi žalované, považoval za přiměřené zadostiučinění v částce 700.000 Kč. Současně odvolací soud odmítl koncept tzv. punitive damages z anglo-amerického prostředí, neboť tento druh trestu nemá v kontinentálním právním řádu oporu a takto přísné tresty jsou vyhrazeny veřejnému právu, a proto nevyhověl odvolání žalobkyně.
Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu 700.000 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jež nebyly v daných souvislostech dosud dovolacím soudem řešeny, a současně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dovolatelka v obsáhlém dovolání nesouhlasila s posouzením kritérií rozhodných pro určení výše peněžitého zadostiučinění, které považuje za zjevně nepřiměřené závažnosti a intenzitě zásahu, odkazuje na princip proporcionality, nutnost zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považuje to, zda lze žalované klást k tíži její procesní postup, kdy trvala na nedůvodnosti žaloby, tedy jak uvedl odvolací soud, její nulovou sebereflexi. Dále poukázala na odklon od ustálené judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, 23 Cdo 1551/2011 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13), který spatřuje v tom, že odvolací soud posuzoval jednotlivá sdělení izolovaně, mimo rozhodný kontext (nejen mimo kontext jednotlivých článků, ale i mimo kontext celé trestní věci žalobkyně a komplexního zpravodajství o ní). Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
K přiměřenosti peněžité náhrady je nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
Dovolatelka zpochybňuje některá hlediska (kritéria), podle nichž odvolací soud výši náhrady posuzoval. Ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění existuje četná judikatura dovolacího i Ústavního soudu. Otázky týkající se zohledněných kritérií, jež byly dovolatelkou předestřené dovolacímu soudu jako dosud neřešené, byly podrobně rozebrány např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, publikovaném pod č. 73/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, publikovaném pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč. V rozsudku posledně citovaném uvedl, že pokud se souběžně na zásazích do soukromí žalobkyně obdobnou formou a s využitím obdobných informací podílelo více subjektů, které tuto újmu odčiňují, je to důvod ke snížení peněžité náhrady, jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem náhrad od všech odpovědných subjektů, neboť by tak dosahovala extrémních, společensky neakceptovatelných částek přesahujících naplnění kompenzačně-satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy
Soudní praxe je ustálena v závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení, nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sb. rozh. obč.).
Odvolací soud zohlednil všechna uvedená kritéria, zabýval se sledovaností a čteností zpráv žalované, mírou dopadu na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností. Nepominul, že na vzniku újmy způsobené žalobkyni se podílely stát i další zpravodajské subjekty určitou měrou a při úvaze o výši plnění vycházel z již žalobkyni přiznaných náhrad nemajetkové újmy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1490/2020, proti CZECH NEWS CENTER, a. s., přiznáno 900.000 Kč, usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, proti TV Nova s. r. o., přiznáno 1.200.000 Kč). Odvolací soud výši zadostiučinění porovnal i s náhradami přiznanými v jiných sporech např. se známými osobnostmi české kultury. Úvahy odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s citovanými judikaturou.
Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši 700.000 Kč není zjevně nepřiměřené vysoké, dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, proto je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu