ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2326.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2326/2021-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. U. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Voglem, advokátem se sídlem Sokolovské náměstí 312/1, 460 01 Liberec 2, proti žalovanému: Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, 118 00 Praha 1, o 895 957 Kč a 68 482 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 87/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021, č. j. 70 Co 346/2020-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 65 C 87/2018-70 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částek 895 957 Kč a 68 482 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 70 Co 346/2020-93, zamítavé rozhodnutí obvodního soudu částečně změnil tak, že 11 482,21 Kč žalobci přiznal, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení, ve zbývajícím rozsahu rozsudek jako věcně správný potvrdil. Žalobce se ve věci domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 964 439 Kč, která mu vznikla v důsledku pochybení státu, který jako vlastník pozemky zařadil do veřejné dražby v rozporu s blokačním ustanovením z. č. 229/1991 Sb. Žalobce pak v rámci malé privatizace vydražil dne 18. 9. 1992 rekreační zařízení Samoty v XY, avšak podstatná část pozemků, které měl takto nabýt do vlastnictví, byla posléze vydána restituentkám. Žalobou bylo uplatněno několik peněžitých nároků. Částku 198 000 Kč měl žalobce vynaložit jako náklad na společné vybudování kanalizačního sběrače. Částku 40 557 Kč měl zaplatit vlastnici pozemků pod stavbami žalobce za užívání těchto pozemků v období 17. 2. 2012 až 31. 8. 2017. Částky 57 214 Kč a 11 168 Kč žalobce vynaložil na náhradu nákladů řízení o určení vlastnictví k pozemkům a nákladů řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Částku 389 200 Kč požadoval žalobce jako náhradu za zaplacení kupních cen pozemků, jež (když se ukázalo, že v dražbě jejich vlastnictví nenabyl) zakoupil do svého vlastnictví, popř. spoluvlastnictví. Poslední nárok ve výši 277 200 Kč, žalobce požadoval jako náhradu za 231 m 2 pozemků, které zaplatil, avšak v důsledku pochybení státu do vlastnictví nenabyl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a uzavřel, že zaplacením 198 000 Kč žalobci škoda nevznikla, když tato investice byla realizována žalobcem výlučně za účelem zhodnocení jeho nabytého majetku. Proti nároku 40 557 Kč žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení , odvolací soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud rovněž zamítl nároky žalobce na zaplacení 57 214 Kč a 11 168 Kč, neboť uzavřel, že uhrazení náhrady nákladů v jiném řízení není ve vztahu přímé příčinné souvislosti s pochybením státu, nýbrž je důsledkem neochoty žalobce řešit korektně vlastnické vztahy. K nároku 389 200 Kč odvolací soud uzavřel, že žalobce v tomto rozsahu vznik škody neprokázal. K požadavku žalobce na zaplacení 277 200 Kč odvolací soud uvedl, že v důsledku absolutní neplatnosti převodu pozemků ve veřejné dražbě pro rozpor s §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. vznikl ze zákona synallagmatický závazek smluvních stran, tj. státu a žalobce, vzájemně si vrátit plnění ze smlouvy. Žalobce svou povinnost splnil tím, že vlastnické právo k pozemkům přešlo na oprávněné osoby, stát svou povinnost vrátit žalobci cenu, kterou žalobce za pozemky zaplatil, nesplnil. Vzhledem k tomu, že draženo bylo více nemovitostí, může být žalobci za nenabyté pozemky vráceno pouze tolik, kolik právě za tyto pozemky zaplatil, to bylo dle výpočtu odvolacího soudu 11 482,21 Kč. V tomto rozsahu tedy požadavek žalobce na zaplacení náhrady za nenabyté pozemky o rozloze 231 m 2 shledal důvodný, rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. Ve zbytku rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že napadené rozhodnutí řeší otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). To žalobce shledává v nesprávném posouzení námitky promlčení a nesprávném posouzení uplatněného nároku na náhradu škody. Žalobce také namítl, že odvolací soud posuzoval nárok na náhradu škody za pozemky, které byly zaplaceny, avšak vlastnické právo k nim žalobce nenabyl, přitom vycházel z ceny, za jakou žalobce pozemky koupil v roce 1992. Cena pozemků v současné době je však zcela odlišná. Pokud jde o hodnotu pozemků o výměře 231 m 2 v horském středisku XY, tak cena 49 Kč/m 2 je cenou naprosto nedosažitelnou a náhrada, která žalobci byla poskytnuta, neodpovídá právu na spravedlnost. Žalobci tak v důsledku jednání žalované ušla majetková hodnota ve výši 277 200 Kč. Žalobce je přesvědčen, že má nárok na tuto náhradu, neboť o tuto částku byl žalovanou poškozen. Nesouhlasil s tím, že má nárok pouze na náhradu poměrné části kupní ceny dosažené v dražbě. Nárok na zaplacení 40 557 Kč žalobce nepovažuje za promlčený, neboť námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu projednání. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah).
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok ohledně částky 40 557 Kč, kterou měl dovolatel zaplatit vlastnici pozemků pod stavbami jako náhradu bezdůvodného obohacení za období 17. 2. 2012 až 31. 8. 2017, je přípustnost dovolání bez dalšího vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč. Dovolací soud se proto nezabýval, ani zabývat nemohl otázkou dovolatelem tvrzeného nesprávného posouzení námitky promlčení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu byla tatáž otázka rozhodnuta.
Těmto požadavkům dovolatel nedostál ve vztahu k nároku na 198 000 Kč, které měl žalobce vynaložit jako náklad na společné vybudování kanalizačního sběrače, nároku na 57 214 Kč a 11 168 Kč, které měl žalobce zaplatit jako náhradu nákladů za řízení o určení vlastnictví k pozemkům a nákladů řízení o vydání bezdůvodného obohacení a částky 389 200 Kč jako náhrady za zaplacení kupních cen pozemků, jež měl zakoupit do svého vlastnictví, popř. spoluvlastnictví. Ohledně těchto nároků dovolatel neuvedl žádnou otázku procesního ani hmotného práva, kterou by měl dovolací soud ohledně označených nároků řešit, v které se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Výjimku tvoří výhrada nesprávného posouzení námitky promlčení, které se však týkala pouze nároku na zaplacení 40 557 Kč. Promlčení tak nebylo důvodem nevyhovění žalobě odvolacím soudem v žádném z výše uvedených nároků.
Posledním nárokem dovolatele je 277 200 Kč, jako náhrada za 231 m 2 pozemků, které žalobce v důsledku pochybení státu do vlastnictví nenabyl. K tomu odvolací soud uvedl, že v důsledku absolutní neplatnosti převodu pozemků vznikl ze zákona synallagmatický závazek smluvních stran vzájemně si vrátit plnění ze smlouvy. Dovolatel svou povinnost splnil tím, že vlastnické právo k pozemkům bylo převedeno na oprávněné osoby, stát svou povinnost vrátit cenu, kterou dovolatel za pozemky zaplatil, nesplnil. Povinností státu (žalovaného) bylo vrátit dovolateli cenu pozemků, kterou dovolatel skutečně v roce 1992 zaplatil, což dle výpočtu odvolacího soudu činilo 11 482,21 Kč. Tuto částku odvolací soud dovolateli přiznal.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyjádřil k otázce vrácení si vzájemného plnění z neplatné smlouvy. Za rozhodující označil to, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z účastníků smlouvy obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010). Odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, proto není dovolání ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu