ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2379.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2379/2020-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: město Neratovice , IČO 00237108, se sídlem Kojetická 1028, Neratovice, proti žalované: RENGL, s. r. o. , IČO 25420160, se sídlem Zákopnická 354/11, Liberec XIV-Ruprechtice, zastoupená JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, o náhradu škody ve výši 476 666 Kč a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 249/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 3. 2020, č. j. 30 Co 58/2020-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Palečka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 6. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 249/2016-115, zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Rozhodl tak s ohledem na skutečnost, že odvolatel (žalobce) s podáním odvolání neuhradil soudní poplatek a neuhradil jej ani po výzvě v soudem stanovené a dodatečně prodloužené lhůtě.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. 3. 2020, č. j. 30 Co 58/2020-126, potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2018, č. j. 27 C 249/2016-78, včasným odvoláním, které bylo soudu doručeno dne 26. 11. 2018. Vzhledem k tomu, že žalobce současně s podáním odvolání nezaplatil soudní poplatek, byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2019, č. j. 27 C 249/2016-90, vyzván, aby jej do 30 dnů ode dne jeho doručení zaplatil na účet soudu. Výzva k zaplacení soudního poplatku z odvolání byla žalobci doručena týž den, tj. 18. 3. 2019. Před uplynutím lhůty pro zaplacení poplatku požádal žalobce přípisem ze dne 16. 4. 2019 o její prodloužení alespoň o dalších 45 dní s vysvětlením, že jde o částku, s níž nemůže volně disponovat a musí být schválena zastupitelstvem, přičemž nejbližší jednání zastupitelstva města Neratovice bylo stanoveno na 15. 5. 2019. Soud následně přípisem ze dne 3. 5. 2019 žalobci sdělil, že mu prodlužuje lhůtu k úhradě soudního poplatku z odvolání do 31. 5. 2019. Toto sdělení bylo žalobci doručeno dne 3. 5. 2019. Poté žalobce podal opětovnou žádost o další prodloužení lhůty ke splnění poplatkové povinnosti alespoň o dalších 30 dní, respektive do doby, než bude soudem rozhodnuto o jeho návrhu podle §12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále „zákon o soudních poplatcích“) na zrušení usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku z odvolání pro nezákonnost. Druhá žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku byla soudu doručena 31. 5. 2019, tedy poslední den prodloužené lhůty. O této druhé žádosti již soud prvního stupně nerozhodoval. Následně žalobce dne 18. 12. 2019 složil na účet soudu částku 2 000 Kč a částku 23 834 Kč, obě položky byly zapsány jako splátka soudního poplatku z návrhu. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že prodloužením původně stanovené lhůty k úhradě soudního poplatku bylo soudem stanoveno nejzazší datum k jeho zaplacení, tj. do 31. 5. 2019. Jestliže žalobce namísto zaplacení soudního poplatku v tento den požádal o další prodloužení lhůty, aniž alespoň část soudního poplatku zaplatil, lhůta k jeho zaplacení mu marně uplynula. Pokud měl žalobce za to, že mu byl soudní poplatek vyměřen v nesprávné výši a chtěl zabránit zastavení odvolacího řízení, mohl zaplatit soudní poplatek buď (z jeho pohledu) v zákonné výši a současně upozornit soud prvního stupně na to, že poplatek mu vyměřil v nesprávné výši, popřípadě mohl zaplatit soudní poplatek v soudem vyměřené výši a současně požádat o vrácení jeho přeplatku. Jestliže žalobce do 31. 5. 2019 na soudním poplatku z odvolání ničeho nezaplatil, postupoval soud prvního stupně správně, když odvolací řízení zastavil. Zaplatil-li žalobce soudní poplatek ve výši, kterou považuje za správnou, až po marném uplynutí prodloužené lhůty, nemá tato skutečnost pro napadené rozhodnutí žádný význam s ohledem na §9 odst. 1 poslední větu zákona o soudních poplatcích.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že se odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe v otázce podaného návrhu na přezkum výzvy k zaplacení soudního poplatku podle §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích jako důvodu pro prodloužení lhůty k jeho zaplacení a v otázce podaného návrhu na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku podle §55 o. s. ř. ve vztahu k jejímu běhu. Dovolatel má za to, že zahájením přezkumu soudní výzvou předepsaného poplatku na základě jeho návrhu podle §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích se přerušuje běh lhůty k jeho zaplacení. Stejně tak se běh lhůty přerušuje v případě podané žádosti o její prodloužení. K uhrazeným poplatkům dne 18. 12. 2019 tak měly soudy přihlédnout a uznat je jako včasné. Navíc se domnívá, že zmíněné návrhy mohou mít za následek i zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy po pravomocném rozhodnutí o těchto návrzích by byl soud povinen vydat výzvu novou s novou lhůtou k zaplacení. Dále namítá, že proti usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku je odvolání přípustné. Soud prvního stupně pak po vydání rozsudku ve věci samé vydal i výzvu k zaplacení soudního poplatku z žaloby, přičemž se dovolatel domnívá, že tak neměl činit formou výzvy (bez možnosti odvolání) a neměl pro stanovení výše poplatku vycházet z protokolu o jednání. V neposlední řadě namítá, že soud prvního stupně nesprávně nepředložil námitky žalobce proti zamítnutí návrhu na přezkum poplatkové povinnosti k rozhodnutí odvolacímu soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, případně jej změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se odvolací řízení nezastavuje.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že se tvrzení obsažená v dovolání zcela míjí se zjištěným skutkovým stavem a důvody spojenými se zastavením odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Je přesvědčena, že odvolací soud postupoval v intencích zákona o soudních poplatcích. Dovolání je podle ní nedůvodné, ne-li nepřípustné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, případně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za nějž jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka naplnění důvodů pro zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku byla vyřešena jinak.
Poplatková povinnost podle §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání; se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě. Podle §9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb., nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku); k zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout [před novelou zákona č. 549/1991 Sb. provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. k 30. 9. 2017 měl poplatník k dispozici ještě další (třetí) lhůtu k zaplacení poplatku, neboť věta, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, byla do §9 odst. 1 přidána až touto novelou a v odst. 7 bylo předtím stanoveno, že zaplatí-li poplatník poplatek dříve než usnesení o zastavení řízení (pro nezaplacení poplatku) nabude právní moci, soud toto usnesení zruší].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání, a soud ho proto musí vyzvat k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě, je lhůta zachována pouze tehdy, jestliže je předepsaná částka nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně) zastaví. Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen (tj. připsán na účet soudu) ve lhůtě určené ve výzvě, avšak takto provedená platba například nebyla ztotožněna s určitým řízením. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby (odvolání či dovolání). Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 162/2018, či usnesení ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, publikované pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019).
Lhůtu k zaplacení soudního poplatku může předseda senátu prodloužit (§55 věta druhá o. s. ř.). Může tak učinit i na návrh účastníka (poplatníka), který soud nemůže bez dalšího pominout, ale naopak by se k němu měl procesně relevantním způsobem vyjádřit (srov. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. l1. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 27, dále v jeho v usneseních ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 404/2018).
Pomine-li soud prvního stupně žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a řízení pro jeho nezaplacení zastaví, může odvolací soud usnesení věcně potvrdit jen za předpokladu, že žádost o prodloužení lhůty sám posoudí a dospěje k závěru, že je neoprávněná, popř. že jí bylo fakticky (bez vydání usnesení, a to oddálením vyvození zákonem předpokládaných důsledků o lhůtu požadovanou účastníkem) soudem prvního stupně vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1899/2000, nebo ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 404/2018, jež je možné aplikovat mutatis mutandis i na soudcovskou lhůtu k zaplacení soudního poplatku).
Ačkoliv se soud prvního stupně k druhému (opětovnému) návrhu dovolatele na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku výslovně nevyjádřil, odvolací soud tuto žádost sám posoudil. Přitom uzavřel, že žádost je neoprávněná, neboť dovolatel ji odůvodnil pouze tím, že nesouhlasí se soudem vyměřenou výší poplatku, což nemůže být důvodem pro prodloužení lhůty, a dovolatel mohl zvolit jiný postup pro prosazování svého právního názoru (mohl ve stanovené lhůtě zaplatit soudní poplatek buď v zákonné výši a současně upozornit soud prvního stupně na to, že poplatek mu vyměřil v nesprávné výši, popřípadě mohl zaplatit vyměřený soudní poplatek soudem a současně požádat o vrácení jeho přeplatku). Soud prvního stupně přitom prodloužením původně stanovené lhůty k úhradě soudního poplatku výslovně stanovil nejzazší datum, tj. 31. 5. 2019, do kterého však dovolatel ničeho neuhradil. Pokud za takové situace odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání zastaveno, je jeho rozhodnutí v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oprávněnost důvodů k prodloužení soudcovské lhůty je zde zcela na uvážení soudu. Jestliže navíc, jak již bylo řečeno, již samotná výzva poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je chápána jako beneficium ze strany soudu, tím spíše bylo beneficiem vyhovění (první) žádosti dovolatele o prodloužení lhůty k jeho zaplacení. Dovolateli byl poskytnut nadstandardně dlouhý čas k úhradě soudního poplatku, který ani tak nevyužil a poplatek neuhradil.
Je třeba také odmítnout dovolací námitku, že podáním žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku se její běh přerušuje a měl by mít za následek zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy po pravomocném rozhodnutí o tomto návrhu by byl soud povinen vydat novou výzvu s novou lhůtou k zaplacení. Takový postup by popíral samotný smysl stanovení lhůty (časového úseku s definovaným koncem), neboť by vedl k absurdnímu důsledku, kdy i po zamítnutí takového návrhu by k prodloužení lhůty fakticky došlo (již tím, že byl tento návrh podán).
Chybné jsou i úvahy dovolatele ohledně podaného návrhu podle §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a jeho účincích na běh lhůty vymezené výzvou k zaplacení soudního poplatku, neboť takovým návrhem nelze vůči uvedené výzvě úspěšně brojit. Zákon o soudních poplatcích totiž v §10 odst. 2 rozlišuje mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. Výzva k zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích) má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci (srov. bod 3 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13). Proti tomu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek vydává soud například v případech uvedených v §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, a to spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí (§9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích). Postupem podle §12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pak lze zrušit nebo změnit nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 870/2019).
Vzhledem k výše uvedenému pak nelze přijmout názor dovolatele, že soudy měly posoudit soudní poplatek z odvolání, uhrazený až dne 18. 12. 2019 a v daleko nižší výši, než jak byl soudem vyměřen, jako včasný. Na projednávanou věc se pak aplikuje již výše uvedená změněná právní úprava obsažená v §9 odst. 1 větě třetí zákona o soudních poplatcích s účinností od 30. 9. 2017 (provedená zákonem č. 296/2017 Sb.), podle níž se k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. V daném případě lhůta uplynula dne 31. 5. 2019 a k soudnímu poplatku uhrazenému dne 18. 12. 2019 proto nelze přihlédnout.
K námitkám dovolatele, že proti usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku je odvolání přípustné, dále, že soud prvního stupně po vydání rozsudku ve věci samé vydal i výzvu k zaplacení soudního poplatku z žaloby, přičemž tak neměl činit formou výzvy (bez možnosti odvolání) a neměl pro stanovení výše poplatku vycházet z protokolu o jednání, a konečně, že nesprávně nepředložil námitky žalobce proti zamítnutí návrhu na přezkum o poplatkové povinnosti k rozhodnutí odvolacímu soudu, je třeba uvést, že dovolání není v tomto rozsahu přípustné pro posouzení zmíněných otázek, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jejich řešení. Uvedené námitky žalobce se míjejí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde navíc o námitky vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné, přičemž v projednávané věci tento předpoklad splněn není.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 1 500 Kč podle §7 bodu 4 a §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle §13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% náhradou DPH ze součtu shora uvedených částek ve výši 378 Kč, celkem 2 178 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu