ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3084.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3084/2022-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: E. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem Janáčkova 1212/3, Kyjov, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, IČO 49240480, zastoupená JUDr. Radimem Kroftou, advokátem se sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1, o 2 019 360 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 267/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 11 Co 403/2021-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Radima Krofty.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 11 Co 403/2021-86, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 4. 2021, č. j. 8 C 267/2019-56, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 137.952 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl požadavek na zaplacení 1.881.408 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a zaplacení soudního poplatku (výrok IV). Městský soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy za usmrcení dcery L. a vnoučat D. a B. P. při dopravní nehodě ze dne 5. 7. 2016, kterou zavinil řidič pojištěný u žalované pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalovaná, a to i v návaznosti na rozhodnutí trestního soudu, žalobkyni vyplatila částku 1.657.048 Kč, což však měla žalobkyně za nedostatečné, a to nejen s ohledem na intenzivní vztahy s dcerou a vnoučaty, ale i na to, že u ní duševní útrapy přerostly v posttraumatickou stresovou poruchu. Proto požadovala, aby se jí kromě doplacení náhrady citové újmy ve výši 342.952 Kč dostalo též adekvátní náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.657.048 Kč a náhrady za znalecký posudek vyčíslující ztížení společenského uplatnění ve výši 19.360 Kč. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyni pojily se zemřelou dcerou a vnoučaty intenzivní vztahy, umocňované i tím, že dcera jí pomáhala s péčí o invalidního syna, vzniklou újmu prohloubilo i to, že při nehodě zemřeli tři její nejbližší příbuzní, z toho dvě děti ve velmi útlém věku. Prožité útrapy se u ní projevily rozvinutím psychické poruchy. Žalovaná obdržela jako odškodnění za útrapy spojené s úmrtím dcery částku 1.000.000 Kč, jež se blíží dvojnásobku základní částky dané dvacetinásobkem průměrné měsíční mzdy, jež by měla odrážet i mimořádně intenzivní vazby mezi zemřelou a její matkou. U vnoučat žalobkyně pak lze mít za to, že povaha vztahů mezi nimi a žalobkyní opodstatňuje navýšení základní částky o 50 %, tedy 397.500 Kč za každé ze zemřelých dětí, uhrazená částka 657.048 Kč je tedy neadekvátní, a žalovaná je tak povinna zaplatit dalších 137.952 Kč. Oproti tomu soudy neshledaly důvodným požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění v důsledku psychického onemocnění, jež se u žalobkyně rozvinulo v reakci na prožitou tragickou událost. Příčinou újmy na zdraví nebyla přímo škodní událost (dopravní nehoda), ale až následek z této škodní události (úmrtí blízkých osob), příčinná souvislost je mezi újmou na zdraví a úmrtím rodinných příslušníků, přičemž tuto újmu je třeba odškodnit podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“. Skutečnost, že se duševní utrpení žalobkyně rozvinulo v duševní onemocnění, svědčí o mimořádné intenzitě újmy a může být odčiněno v rámci náhrady újmy sekundární podle uvedeného ustanovení. Žalobkyni tak nenáleží náhrada za ztížení společenského uplatnění a jejímu požadavku v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nelze vyhovět. S ohledem na uvedené neobstojí jako důvodný ani požadavek na náhradu nákladů na znalecký posudek, neboť jde o náklad vynaložený k uplatnění práva žalobkyně na náhradu škody na zdraví a neúspěch v řízení v tomto rozsahu vylučuje možnost přiznat jí za něj náhradu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která je toho názoru, že by právní otázka odškodňování sekundárních obětí měla být posouzena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, 25 Cdo 281/2019, 25 Cdo 1455/2003, 25 Cdo 1354/2005 a 25 Cdo 2275/2005. Nejvyšší soud by měl podle žalobkyně akceptovat, že se sekundární oběť stane primární obětí se všemi jejími právy v případě, že duševní útrapy přerostou v psychické onemocnění, respektive újmu na zdraví. Rovněž tak by měl Nejvyšší soud přistoupit na to, že je dána příčinná souvislost mezi škodní událostí, usmrcením poškozeného a újmou na zdraví blízké osoby, tedy původně sekundární oběti. Dovolatelka má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, hodnotil-li její nárok toliko podle §2959 o. z., a nikoliv již podle §2958 o. z., byť je zřejmé, že utrpěla nejen citovou, ale i nervovou újmu, jež se rozvinula do psychiatrického onemocnění. Nelze akceptovat, že újma na zdraví žalobkyně nebyla způsobena přímo škodní událostí, ale až jejím následkem – úmrtím blízkých osob. Újma na zdraví žalobkyně vznikla v důsledku smrti blízkých osob zapříčiněné dopravní nehodou, přičemž pro viníka nehody musel být vznik takovéto újmy objektivně předvídatelný. Žalobkyni byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, jež je přímým důsledkem ztráty tří členů blízké rodiny. Jednání řidiče, jenž porušil své zákonné povinnosti a způsobil nehodu, je zásahem do absolutního práva poškozené. Nedošlo přitom k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a újmou žalobkyně, neboť jím způsobená úmrtí byla příčinou podílející se na újmě na zdraví žalobkyně. Dovolatelka dále poukázala na závěry komentářové literatury vyslovující se pro závěr, že rozvinou-li se psychické útrapy v onemocnění, je třeba takto vzniklou újmu pozůstalému kompenzovat podle obecných pravidel daných §2910 a §2958 o. z. Zohlednění újmy na zdraví toliko při přiznávání kompenzace podle §2959 o. z. je nesystémové, vnitřně rozporné (požadavek na ztížení společenského uplatnění se současně uznává i neuznává) a odporuje požadavkům na kompaktnost judikatury ve smyslu §13 o. z. Dovolatelka tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud korigoval svůj dosavadní náhled na danou problematiku a v návaznosti na to zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Podle §2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, uveřejněný pod číslem 107/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“) vychází z toho, že §2959 o. z. s účinností od 1. 1. 2014 nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých, jehož cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, uveřejněné pod č. 50/2019 Sb. rozh. obč.). U újmy, která nemá majetkový charakter, je vyloučeno uvedení do původního stavu, exaktní vyčíslení peněžité náhrady za tuto újmu je z povahy věci vyloučeno, a normativní požadavek „plného vyvážení utrpení“ je tedy iluzorní a nelze jej vykládat v tom smyslu, že by náhrada měla být „co největší“. Nastupuje proto satisfakce (zadostiučinění), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život. Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti (viz dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18). Při stanovení přiměřené výše náhrady je třeba vzít v potaz významné okolnosti jak na straně pozůstalého, tak na straně škůdce (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2091/2020). Podstatným momentem v tomto směru může být i to, že se u něj strádání vyvolané tragickou událostí rozvine do onemocnění duševního typu. Lze mít za to, že vznik duševního onemocnění svědčí o míře zásahu do práv sekundární oběti, zejména o mimořádné intenzitě tohoto zásahu (viz již výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2315/2019).
Nejvyšší soud tedy ve shora odkazované judikatuře vychází z toho, že újma vzniklá v důsledku škodní události spočívá v úmrtí blízké osoby, až následně případně může dojít k újmě vyvolané úmrtím blízké osoby v podobě duševního onemocnění. Duševní onemocnění a v něm spočívající újma na zdraví nevzniká přímo v důsledku ztráty blízké osoby a není jejím pravidelným následkem; škodlivým následkem jednání škůdce je úmrtí primární oběti, nikoliv újma na zdraví ve smyslu §2958 o. z. (fyzická integrita blízkých osob není zasažena). Úmrtí primární oběti je ovšem současně naprosto zásadním zásahem do postavení jejích blízkých osob (jejich duševní integrity), proto je namístě přiznat jim alespoň určité zadostiučinění, jakkoliv nemůže být způsobilé vynahradit jejich ztrátu, a to v zásadě v režimu speciálních pravidel daných pro tento typ újmy v §2959 o. z. Zadostiučinění by mělo představovat zmírnění utrpěné ztráty, která je ze své podstaty pro pozůstalé bolestivá a traumatizující, a jeho výše by měla proporcionálně (ve vztahu k jiným sekundárně poškozeným) odrážet hloubku jejich újmy, jejíž intenzitu může odrážet i rozvoj duševního onemocnění. Ostatně hranice mezi strádáním v důsledku ztráty blízkých osob nedosahující psychické nemoci a strádáním spojeným se stanovením psychiatrické diagnózy může být krajně neostrá, i osoby, u nichž se přímo nerozvine duševní porucha, mohou být stiženy značným trápením v duševní sféře a fyziologickými projevy špatného duševního rozpoložení. Kompenzace přiznávané pozůstalým v režimu §2959 o. z. umožňuje adekvátně a souhrnně uvážit podstatné momenty pro stanovení proporcionální satisfakce za ztrátu blízké osoby (včetně rozvoje duševní poruchy), zohledňuje speciální pravidla daného pro odškodnění tohoto typu újmy a reflektuje skutkové okolnosti navazující na škodní událost, která sama přímo do fyzické integrity pozůstalých nezasáhla. Argumentace žalobkyně, vyjadřující opak, uvedené přesvědčivě nevyvrací.
Nejvyšší soud tudíž neshledal, že by napadené rozhodnutí spočívalo na otázce, jež by měla být řešena odchylně od jeho dosavadní rozhodovací praxe, dovolání tedy není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to včetně části, jež směřovala proti rozhodnutí o náhradě nákladů na znalecký posudek. Uvedené náklady představují příslušenství nároku na náhradu újmy na zdraví ve smyslu §513 o. z. a přiznání tohoto příslušenství soudním rozhodnutím je závislé na výsledku řízení, v daném případě řízení dovolacího ( viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1924/2021, uveřejněné pod č. 45/2022 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3034/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3630/2019).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši odměny za jeden úkon právní služby 3.100 Kč (§7 bod 6, §9 odst. 4 ve spojení s §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady výdajů ve výši 300 (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu