ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.358.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 358/2022-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: R. I. , narozený XY, bytem XY, zastoupený obecným zmocněncem R. I., narozeným XY, bytem XY, s doručovací adresou XY, proti žalovaným: 1. Rozhodčí soud při hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky , IČO 48135313, se sídlem Vladislavova 1390/17, 110 00 Praha 1, zastoupený JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem Maiselova 38/15, 110 00 Praha 1, a 2. N. Z. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Margaret Mikulovou, advokátkou se sídlem Křížkovského 116/2, 757 01 Valašské Meziříčí, o zaplacení 100 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 56/2014, o dovolání všech účastníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 225, 226/2017-125, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 225, 226/2017-125, v části výroku, jíž byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a dále usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá po žalovaných náhrady nemajetkové újmy v částce 100 000 000 Kč za nesprávný úřední postup. V průběhu řízení nebylo žalobci opakovaně přiznáno osvobození od soudních poplatků pro zřejmou bezúspěšnost, neboť vzhledem k osobám označeným jako žalovaní, nemá žaloba oporu v hmotném právu. Naposledy Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2016, č. j. 20 Co 278/2016-103, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení o osvobození od soudních poplatků zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání a požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Této žádosti Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 1. 2017, č. j. 65 C 56/2014-111, nevyhověl (výrokem I nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, a výrokem II zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů), neboť ani v dovolacím řízení nemůže být žalobce se svým nárokem úspěšný.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, zastavil řízení o náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ve výši 100 000 000 Kč podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neboť soudní poplatek z žaloby nebyl žalobcem, kterému nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 7. 2015, č. j. 65 C 56/2014-66, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, č. j. 20 Co 469/2015-76), zaplacen. Současně soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nákladový výrok soud odůvodnil tím, že žalovaným v řízení žádné náklady nevznikly.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 225, 226/2017-125, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2017, č. j. 65 C 56/2014-111, a ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k usnesení ze dne 18. 1. 2017 uzavřel, že v průběhu řízení o náhradu nemajetkové újmy nebylo osvobození od soudních poplatků žalobci opakovaně přiznáno vzhledem ke zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaného nároku, a o zřejmě bezúspěšné uplatňování nároku jde i v případě podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení o osvobození od soudních poplatků pro překážku věci rozhodnuté. Ohledně usnesení ze dne 14. 2. 2017 odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže za situace, kdy žalobce soudní poplatek nezaplatil, ačkoli nebyl osvobozen od soudních poplatků, řízení podle §9 zákona o soudních poplatcích zastavil. Z těchto důvodů rozhodnutí potvrdil včetně nákladového výroku.
Proti tomuto usnesení v celém jeho rozsahu podal dovolání žalobce, který označil rozhodnutí odvolacího soudu za zmatečné a nepřezkoumatelné. Namítá, že nebyly zhojeny vady minulých podání, ani nebylo postupováno v souladu s procesními předpisy a je mu odpíráno právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav, nepřihlédl k jeho tvrzením a v důsledku toho dospěl k nesprávnému posouzení věci. Opětovně namítal nesprávné posouzení jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací a nyní i dovolací řízení, když se u něj podstatně změnila jeho finanční situace. Nesouhlasí rovněž s postupem soudu ve vztahu k oběma žalovaným, kteří porušovali vlastní „Rozhodčí řád“ a nyní žádají, aby v řízení bylo postupováno v souladu se zákony a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl, aby řízení nebylo zastaveno, neboť by mu mohla vzniknout újma.
K dovolání žalobce podali vyjádření oba žalovaní a navrhli zamítnutí jeho dovolání.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků pro toto dovolací řízení a o ustanovení zástupce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2018, č. j. 65 C 56/2014-179, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. 20 Co 282/2018-202, nebylo těmto žádostem vyhověno; rozhodnutí nabyla právní moci. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2018, č. j. 65 C 56/2014-215, byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč; tato výzva mu byla doručena dne 6. 11. 2020. Ve lhůtě stanovené v tomto rozhodnutí (ani později) žalobce soudní poplatek za dovolání nezaplatil.
Podáním dovolání vznikla žalobci, který nebyl od soudních poplatků osvobozen, povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání [§4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích], který činí podle položky č. 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků 4 000 Kč. Přestože byl žalobce k zaplacení soudního poplatku řádně vyzván i poučen o následcích jeho nezaplacení, poplatek nezaplatil, proto dovolací soud řízení o dovolání žalobce proti napadenému usnesení podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil (výrok I tohoto usnesení).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání i oba žalovaní. Podání dovolání však předcházelo, že oba žalovaní podali nejprve odvolání proti nákladovému výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, a to 1. žalovaný dne 17. 10. 2017 a 2. žalovaná dne 20. 10. 2017. Oba namítali, že jim soud prvního stupně usnesení o zastavení řízení nedoručil a ani se o to nepokusil (podle referátu soudní kanceláři mělo být doručeno toliko žalobci). Vzhledem k §168 odst. 2, §201 a §202 o. s. ř. jim tak nezačala běžet lhůta pro podání odvolání. V tomto směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1199/96, 20 Cdo 1374/2006 a odbornou literaturu. Soudu prvního stupně vytýkali, že v rozporu se skutečností dovodil, že jim v řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly. Zdůraznili, že byli soudem prvního stupně vyzváni, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili k připojené žalobě, což prostřednictvím právního zástupce učinili, a vznikly jim tak náklady za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé) z tarifní hodnoty 100 000 000 Kč. Navrhli proto změnu nákladového výroku usnesení soudu prvního stupně. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2017, č. j. 20 Co 439/2017-156, tak že řízení o odvolání žalovaných podle §104 odst. 1 ve spojení s §221 o. s. ř. zastavil a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poté, dne 23. 1. 2018, podal 1. žalovaný dovolání proti části výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 225, 226/2017-125, jíž odvolací soud potvrdil nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113. Uvedl, že vzhledem k postupu soudu prvního stupně při doručování (nedoručení citovaných usnesení), ustanovení §168 odst. 2, §240 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatuře (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2049/2004, 2 Cdon 1199/96, 20 Cdo 1374/2006), považuje svoje dovolání za včas podané. Přípustnost dovolání pak spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky procesního práva. Namítá, že soud nezohlednil, že mu vznikly náklady řízení, neboť se na výzvu soudu prvního stupně vyjádřil k žalobě. Jelikož mu rozhodnutí o zastavení řízení a o nepřiznání náhrady nákladů řízení nebylo doručeno, nemohl se proti němu ani bránit řádným odvoláním. O shora citovaných rozhodnutích se dozvěděl až nahlédnutím do spisu dne 2. 10. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobce nezaplacením soudního poplatku zavinil, že řízení bylo zastaveno, je rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení v tomto sporu v přímém rozporu s §146 odst. 2 o. s. ř. i rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1787/2014 a sp. zn. 26 Cdo 1391/2016. Navrhl proto změnu napadené části potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 204 732 Kč i náhrada nákladů vzniklých v dovolacím řízení, případně zrušení usnesení odvolacího soudu v napadené části.
Ve stejném rozsahu jako 1. žalovaný napadla dovoláním, podaným dne 19. 3. 2018, shora citované rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 225, 226/2017-125) i 2. žalovaná. Stejně jako 1. žalovaný zopakovala, že jí dosud nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, ačkoliv nepochybně doručeno být mělo. S odkazem na §168 odst. 2 a §240 odst. 1 o. s. ř. považuje svoje dovolání za podané v zákonné lhůtě. Nesprávné právní posouzení spatřuje v posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Uvedla, že dne 16. 9. 2014 jí byla prostřednictvím 1. žalovaného doručena výzva soudu prvního stupně, aby se vyjádřila k přiložené žalobě, což dne 23. 12. 2014 (ve lhůtě) učinila prostřednictvím své právní zástupkyně. Vznikly jí tak před soudem prvního stupně náklady řízení ve výši 204 732 Kč, které jí nebyly přiznány a soud prvního stupně toto své rozhodnutí ani neodůvodnil; jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Ohledně účelnosti nákladů řízení odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/11 a I. ÚS 3819/13 a navrhla změnu napadené části potvrzujícího výroku odvolacího soudu tak, že jí budou vynaložené náklady řízení přiznány.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 6. 2017, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen "o. s. ř.".
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání žalovaných byla podána včas. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně po podání žaloby oba žalované vyzval (dopisem ze dne ze dne 6. 8. 2014, č. j. 65 C 56/2014-18 ), aby se k žalobě vyjádřili. To oba žalovaní učinili. Vyjádření 1. žalovaného je založeno na č.l. 31 spisu, vyjádření 2. žalované na č.l. 61 spisu, obě vyjádření obsahují rozbor věci a zpracovali je právní zástupci žalovaných, kteří žalované zastupují i v tomto dovolacím řízení. Přesto soud prvního stupně v usnesení o zastavení řízení vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což odůvodnil tím, že jim v řízení žádné náklady nevznikly. Navíc žádnému z žalovaných ani jejich právním zástupcům nebylo usnesení o zastavení řízení doručeno a nebylo jim doručeno ani rozhodnutí odvolacího soudu, které je v tomto řízení přezkoumáváno (doručeno jim bylo až po podání dovolání). Jestliže žalovaní podali dovolání dříve, než jim bylo doručeno jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno uzavřít, že dovolání byla ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. podána včas.
Po zjištění, že dovolání žalovaných byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolací soud, že jejich dovolání jsou podle §237 o. s. ř. přípustná, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Dovolání jsou důvodná.
V projednávané věci soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, zastavil řízení o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč pro nezaplacení soudního poplatku. Přestože žalovaným vznikly před soudem prvního stupně náklady řízení, neboť se po výzvě soudu k podané žalobě vyjádřili, a měli by tak právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalovaným náklady řízení nevznikly. Odvolací soud dovoláním napadeným usnesením shora citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Judikatura je ustálena v závěru, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Zastavuje-li soud řízení, zabývá se ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tam, kde účastník zavinil zastavení řízení, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení. Pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2016, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 314/05, či ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 665/21). V nálezu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 402/20, Ústavní soud uzavřel, že p ostup, jímž obecný soud dospěje bez náležitého odůvodnění k závěru, že účastník řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, přestože byl vyzván k vyjádření k dovolání, obsahuje prvky svévole neslučitelné s požadavky plynoucími z ústavního pořádku. Majetková újma účastníka dovolacího řízení, který vynaložil v důsledku výzvy k vyjádření náklady na povinné zastoupení advokátem, které mu i přes úspěch ve věci nebyly nahrazeny, má za následek vyloučení legitimního očekávání tohoto účastníka a porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Byť se tento nález týkal nákladů vzniklých v dovolacím řízení, lze jeho závěry přirozeně použít i v případě, že se jedná o náklady vzniklé v jiných stádiích řízení před soudem, neboť se opírají o stejná procesní ustanovení.
Jinak řečeno, byl-li účastník v průběhu řízení soudem vyzván k vyjádření (např. k žalobě), této výzvě kvalifikovaným podáním vyhověl, a vznikly mu tak náklady, na něž má vzhledem k výsledku řízení právo, nemůže soud takovou skutečnost pominout. Již v nálezu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/10, Ústavní soud uzavřel, že pokud odvolací soud ve sporu o nákladech řízení rozhodl zjevně v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení, a navíc své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nerespektoval jeho postup ústavní zákaz libovůle zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny a zároveň porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kde přestože se žalovaní na výzvu soudu řádně k podané žalobě vyjádřili, a řízení skončilo zastavením, které z procesního hlediska zavinil žalobce, nebylo soudem při rozhodování o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (nebo alespoň takový postup zvažován), ale v rozporu se skutečným stavem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo se stručným odůvodněním, že žalovaným náklady řízení nevznikly. Takový postup (jenž byl umocněn tím, že dotčená rozhodnutí nebyla doručena žalovaným, o jejichž právech v nich bylo rozhodnuto) má prvky libovůle, porušuje právo žalovaných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a je proto nesprávný. Jestliže odvolací soud (i soud prvního stupně) takto (nesprávně) postupoval, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe a dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak naplněn.
Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) v napadené části (potvrzujícím výroku o náhradě nákladů řízení v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 2. 2017, č. j. 65 C 56/2014-113, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení). Učinil tak usnesením, neboť dovoláním dotčená část rozhodnutí má povahu usnesení (§243f odst. 4 a §151 o. s. ř.). A protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu