ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.690.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 690/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: V. P. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem Floriána Nováka 5267/3, Prostějov, proti žalované: J. B. , narozená dne XY, bytem XY, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 19/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 Co 115/2020-68, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 Co 115/2020-68, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 2. 2020, č. j. 5 C 19/2018-60, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti usnesení ze dne 4. 2. 2020, č. j. 5 C 19/2018-60, jímž Okresní soud v Prostějově zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek ze žaloby, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a proti usnesení ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 Co 115/2020-68, kterým Krajský soud v Brně potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k vzájemným návrhem uplatněným nárokům na zaplacení 18.000 Kč a 240.000 Kč, změnil je ve vztahu k vzájemným návrhem uplatněnému nároku na zaplacení 500.000 Kč tak, že řízení se nezastavuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 500.000 Kč, není dovolání subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Touto částí výroku však žalobkyni nebyla žádná újma způsobena, neboť odvolací soud vyhověl jejímu odvolání a rozhodl, že řízení se nezastavuje, tedy žalobkyně nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimována k podání dovolání v tomto rozsahu.
Ohledně části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o nároku na zaplacení 18.000 Kč, je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000 Kč. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl.
Dovolání proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení o žalobě na zaplacení 240.000 Kč Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Dovolatelka tuto náležitost dovolání zcela opomenula, o požadavcích §237 o. s. ř. se vůbec nezmiňuje, a vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak absentuje.
Splnění této náležitosti dovolání nelze dovodit ani jinak z obsahu podání. Při vylíčení předpokladu přípustnosti totiž musí dovolatel uvést konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by tedy označit, který z předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo zda se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/2015). Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, neboť napadá výroky, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Napadla-li dovolatelka též usnesení soudu prvního stupně, pomíjí, že z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu