ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.802.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 802/2022-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti žalované: S. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem Na příkopě 857/18, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 196/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 21 Co 193/2021-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 21 Co 193/2021-305, změnil rozsudek ze dne 23. 4. 2021, č. j. 11 C 196/2020-255, jímž Okresní soud v Benešově uložil žalované povinnost zdržet se tvrzení o tom, že „ji žalobce nakopl, a tím jí způsobil jakoukoliv újmu“, a povinnost na vlastní náklady zaslat písemně omluvu v tam uvedeném znění označeným adresátům, a to tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že žalovaná o žalobci tvrdí, že ji před dětmi nakopl do malíčku pravé nohy a způsobil jí tím zranění, že žalovaná obavu z fyzického napadení ze strany žalobce sděluje třetím osobám zejména u Obvodního soudu pro Prahu 9, orgánu sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu v Benešově a Úřadu městské části Praha 14. Odvolací soud dospěl k závěru, že nepravdivé tvrzení žalované o způsobeném poranění sice nelze považovat za společensky akceptovatelné, bylo však proneseno pouze před ošetřující lékařkou, znalkyní, pracovníky orgánů sociálně právní ochrany dětí a soudy, tedy osobami či institucemi, které jsou vázány povinností mlčenlivosti. Zásah tak spočíval v tvrzeních, u nichž nehrozilo zveřejnění (a to ani byla-li sdělena matce žalované a její kamarádce), a nemohlo tedy dojít ke snížení vážnosti žalobce a zásahu do jeho osobnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že dovolací soud doposud neřešil otázky, zda „ochrana před nepravdivým obviněním ze spáchání trestného činu fyzického napadení a ublížení na zdraví s trvalými následky je v případě již zahájeného opatrovnického řízení předmětem tohoto opatrovnického řízení, nikoliv řízení na ochranu osobnosti; šíření nepravdivého obvinění ze spáchání trestného činu fyzického napadení a ublížení na zdraví s trvalými následky před soudem, širší rodinou, lékařkou, kamarádkou, sousedkou, soudní znalkyní, úřady a před dalšími spoluobčany přímo i prostřednictvím dětí, nemůže žádným způsobem zasáhnout do cti a důstojnosti obviňované osoby, či dojít ke snížení její vážnosti; nepravdivé obvinění ze spáchání trestného činu fyzického napadení a ublížení na zdraví s trvalými následky účastníkem opatrovnického řízení je kryto zákonnou licencí, tedy je pod ochranou zákona a nepravdivě obviněný tak není hoden soudní ochrany“. Žalobce se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že sousedka, kamarádka žalované, matka žalované a děti žalobce, tedy rodinní příslušníci, úřední osoby, psycholožka a další uvedené osoby nepatří mezi spoluobčany žalobce, tedy veřejnost, a že při šíření předmětných tvrzení prostřednictvím soudních rozhodnutí dochází k jejich anonymizaci, a tím nemohou být předmětná obvinění žalobce šířena (žalobce je povinen předmětná rozhodnutí předložit minimálně spolupracovníkům v oblasti personální a finanční). Za nesprávný považuje též názor, že poskytnutí soudní ochrany před nepravdivým obviněním z trestného činu je zasahováním do probíhajícího opatrovnického řízení. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3384/2016 a má za to, že zásah žalované do jeho osobní a mravní integrity je jednoznačně způsobilý přinejmenším ohrozit postavení a uplatnění ve společnosti, jeho případné budoucí partnerské vztahy, jestliže je úřady, soudy, širší rodinou, sousedy a přáteli žalované prezentován jako násilník. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná předmětná tvrzení šíří a hodlá šířit i nadále. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., avšak není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť odvolací soud řešil otázku zásahu do osobnostních práv žalobce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti, a to i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právě z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobce byly žalovanou učiněny v rámci řízení před soudy nebo jinými orgány veřejné moci (orgány sociálně právní ochrany dětí), tedy při výkonu subjektivního práva žalované stanoveného zákonem. Na základě skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalovaná o žalobci nevyjadřovala bezúčelně a svévolně, ale na základě jejich předchozích vzájemných konfliktů. Bylo zohledněno, že sporná tvrzení (o nakopnutém malíčku pravé dolní končetiny) byla činěna v době rozpadu manželství účastníků, tedy v době často spjaté s vyhrocenými emocemi, které nikoliv ojediněle nabývají na intenzitě v případech, kdy je rozpad manželství spojen se spory o styk s dětmi a jejich výchovu. Nejednalo se přitom o jednání a vyjádření svou mírou zvlášť excesivní, tedy průměrný člověk by měl být schopen se s nimi vyrovnat v kontextu probíhajícího rozvodového období. Výroky žalované o žalobci nebyly zveřejněny, a nebylo ani prokázáno, že by je sama uvedla v širší známost (za což nelze považovat sdělení matce či kamarádce v rámci soukromého rozhovoru). Pokud žalovaná předmětné výroky sdělila své praktické lékařce a soudní znalkyni (v rámci opatrovnického řízení ohledně nezletilých dětí účastníků řízení), nebyly – podle skutkových zjištění nalézacích soudů
– žádným způsobem uveřejněny ani jakkoli uvedeny v širší známost. Lékařka, resp. soudní znalkyně, jimž byly informace určeny, byly ohledně přijatých informací vázány povinností mlčenlivosti podle §89 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, resp. podle §20 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Nebylo tedy prokázáno, že by se výroky žalované dostaly na veřejnost a že by jejich důsledkem bylo snížení vážnosti žalobce v očích veřejnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu, který uzavřel, že za daných okolností nebyly předmětné výroky způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce, je proto v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu i rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, na který se poukazuje v dovolání.
Formuluje-li dovolatel právní otázky ohledně „vazeb“ opatrovnického řízení a řízení o ochraně osobnosti, nejde o otázky, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž o teze vycházející z odlišných skutkových východisek, než na jakých vystavěl své závěry odvolací soud. Z úpravy přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ovšem vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020).
Dovolací námitka, že žalovaná předmětná sdělení nadále šíří a šířit bude, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů neshledal dovolání žalobce přípustným, proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu