ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1245.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1245/2022-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Hodonín, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 53/1, IČO 00284891, proti žalované M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Skuteckým, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 151/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2021, č. j. 19 Co 81/2021-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 20 C 151/2019-154, uložil žalované povinnost vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 19 Co 81/2021-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu (rozpor s dobrými mravy a zneužití práva, délka pariční lhůty) byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017, ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, či ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3146/2019) se v minulosti ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) byl uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu mohla projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), však mělo být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, či již citované usnesení ze dne14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017). Dřívější ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž dovodila, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1174/2017 (ústavní stížnosti podané proti uvedeným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13, a ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 1157/18).
S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v §2 odst. 3 a v §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/15 – dále ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, či ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018).
V projednávané věci odvolací soud při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.) zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobce i dovolatelky, jeho úvaha takto zjištěným okolnostem odpovídá a není ani zjevně nepřiměřená. Nepřípadný je odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV ÚS 2103/20, neboť se jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci – vyklizovaný byl senior vysokého věku, v domě, kde se nacházel vyklizovaný byt, bydlel několik desítek let, nejprve v bytě na základě nájemní smlouvy na dobu neurčitou, z důvodu výměny oken se po dohodě s vlastníkem přestěhoval do menšího bytu v témže domě, ohledně kterého byla sjednána nájemní smlouva na dobu určitou s možností jejího prodloužení. V projednávané věci však žalovaná v domě žalobce pobývá od 1. 9. 2017, od 31. 8. 2019 bez právního důvodu, neboť smlouva byla uzavřena na dobu určitou 2 roky a zanikla uplynutím doby. Nelze ztratit ze zřetele, že v řízení bylo nadto prokázáno, že žalovaná porušila povinnosti plynoucí jí z nájemní smlouvy zejména opakovaným rušením nočního klidu, dopustila se přestupků vůči dalším obyvatelům domu a obtěžuje je mimo jiné hlukem, vulgaritami a slovním napadáním, přičemž byla na toto své závadné chování žalobcem upozorněna.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, co se týče lhůty určené k vyklizení nemovitosti“. Nejvyšší soud již vrozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, resp. patnáctidenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je třeba určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, či rozhodnutí již shora uvedená) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků.
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže při stanovení delší (třicetidenní lhůty) k vyklizení bytu přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaná je vyššího věku, bude se muset vystěhovat z podporovaného bydlení, ale delší než třicetidenní lhůtu neshledal přiměřenou s ohledem na délku řízení zaviněnou koronavirovou krizí a skutečností, že žalovaná měla byt vyklidit již v roce 2019. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 832/2018, není přiléhavý, neboť předmětem dovolacího přezkumu v této věci posouzení délky pariční lhůty nebylo.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud bezdůvodně a v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. neakceptoval její omluvu a žádost o odročení jednání, uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4310/2016). K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu