ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1344.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1344/2022-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně TAPAS BOREK, s.r.o. , se sídlem v Borku č. p. 74, IČO: 49549049, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému městu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav , se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 1/6, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o určení existence právního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 285/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2021, č. j. 22 Co 254/2021-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem dne 24. března 2011 (dále jen „Smlouva“). Tvrdila mimo jiné, že žalovaný smlouvu vypověděl přípisem ze dne 29. dubna 2020 nazvaným jako „Výpověď závazku nájmu dle smlouvy o pronájmu pozemků ze dne 24. 3. 2011“ , avšak tuto výpověď považovala za neplatnou.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. září 2021, č. j. 7 C 285/2020-44, řízení zastavil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. prosince 2021, č. j. 22 Co 254/2021-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., neboť o totožné věci bylo již pravomocně rozhodnuto v dříve zahájeném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 23/2018, žalobkyni nic nebránilo v tom, aby již v tomto řízení uplatnila skutkovou námitku výpovědi ze dne 29. dubna 2020 a neučinila-li tak, nelze k ní přihlížet při novém projednání „totožného nároku“.
Dovolaní žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Ustálená soudní praxe dovodila, že o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (dříve §159a odst. 5 o. s. ř.) jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně – např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. ledna 2008, sp. zn. IV. ÚS 3109/07/, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 932/2020). V rozsudku ze dne 26. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017, však Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a z 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže ovšem účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná, avšak z různých důvodů tak v původním řízení řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. též Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.).
V projednávané věci se dovolatelka domáhala určení, že trvá právní poměr založený Smlouvou uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem s odůvodněním, že výpověď žalovaného ze dne 29. dubna 2020 je neplatným právním jednáním. Odvolací soud uzavřel, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 23/2018 se dovolatelka domáhala totožného určení, avšak tam s odkazem na neplatnost odstoupení žalovaného od smlouvy ze dne 16. listopadu 2016 a neplatnost jeho výpovědi ze dne 26. dubna 2017. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. května 2018, č. j. 10 C 23/2018-101, odvolací soud rozsudkem ze dne 11. února 2021, č. j. 19 Co 222/2018-519, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; k dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 26 Cdo 2300/2021-583, změnil zmíněný rozsudek odvolacího soudu tak, že určil, že mezi dovolatelkou jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem trvá nájemní poměr založený Smlouvou. Jestliže dovolatelkou namítaná nová skutečnost, tj. výpověď ze dne 29. dubna 2020, nastala před rozhodnutím odvolacího soudu v původním řízení (tedy před 11. únorem 2021), mohli ji účastníci uplatnit již v původním řízení v souladu s ustanovením §205a písm. f/ o. s. ř., v němž bylo možné za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. vskutku uvádět též nové skutečnosti. Potud se lze s právními názory odvolacího soudu ztotožnit. Nad rámec řečeného však dovolací soud dodává, že nebyla-li výpověď žalovaného ze dne 26. dubna 2017, směřující k předčasnému ukončení závazku ze Smlouvy (podmíněného nájmu), způsobilá vyvolat zamýšlené právní účinky, tj. přivodit zánik tohoto závazku (a nezanikl-li tento závazek ani předchozím odstoupením žalovaného od Smlouvy, neboť nebyl naplněn uplatněný zákonný důvod pro odstoupení pronajímatele od nájemní smlouvy zakotvený v §666 odst. 2 obč. zák.), pak ani výpověď žalovaného ze dne 29. dubna 2020 nebyla způsobilá přivodit zánik závazku a nájemní poměr, neuplynula-li sjednaná doba nájmu, dosud trvá.
Předkládá-li pak dovolatelka dovolacímu soudu k vyřešení otázky, „zda je odvolací soud povinen při formulaci závěru založeném na překážce věci rozsouzené, z níž vycházel soud prvního stupně, zohlednit, že tato překážka v době rozhodování odvolacího soudu odpadla“ a „zda je odvolací soud povinen, jestliže v průběhu odvolacího řízení odpadne překážka věci rozsouzené dříve, než bylo o podaném odvolání rozhodnuto, v řízení meritorně pokračovat“ , které podle jejího názoru doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, nelze přehlédnout, že na posouzení takto nastolených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí). Proto nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné (viz ustanovení §237 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatňuje ve skutečnosti nepřípustný důvod v podobě vady řízení (jak ostatně sama v dovolání uvádí). Nad rámec toho dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že navíc zde ani o vadu řízení nejde; usnesení odvolacího soudu je totiž pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladový výrok II. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu