ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1372.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1372/2022-740
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně Gold-Net a.s. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Kloknerova 2249/9, IČO: 26694841, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, K Blahobytu 2500, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 27.531.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 39/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021, č. j. 14 Co 306/2021-702, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti měnící části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021, č. j. 14 Co 306/2021-702, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 5. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4562/2018). Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, či ze 4. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 2973/2021).
Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatelka nevyhověla. Dovolacímu soudu sice předložila k posouzení otázku, zda „právní úkon žalovaného ze dne 10. února 2011 je odstoupením od smlouvy nebo výpovědí smlouvy“ (dále jen „první právní otázka“), a je-li výpovědí, pak také otázku, zda „šlo o výpověď platnou“ (dále jen „druhá právní otázka“). Ohledně přípustnosti dovolání však pouze obecně uvedla, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Z dovolání tedy není především zřejmé, zda se zmíněné vymezení přípustnosti vztahuje k první či druhé právní otázce či k oběma. Navíc má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak avizovala dovolatelka), musí být z jeho obsahu patrná nejen konkrétní otázka hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž i to, od které ustálené rozhodovací praxe (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/) se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 2. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 110/2019). Údaj o rozhodovací praxi (vyjádřený popřípadě i slovně), od níž se měl odvolací soud při řešení nastolených otázek (popřípadě některé z nich) odchýlit, se však z obsahu dovolání nepodává. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2019, č. j. 26 Cdo 2800/2018-435 (vydané v této věci), za takový údaj z posléze uvedených důvodů pokládat nelze. První právní otázkou se totiž dovolací soud v citovaném usnesení vůbec nezabýval. Ve vztahu k druhé právní otázce pak dovolatelka netvrdila, že se měl odvolací soud při jejím řešení od tam vyslovených závěrů odchýlit; naopak je si vědoma, že postupoval v souladu s nimi a používá je pouze jako východiska pro formulaci vlastního právního názoru, jenž však z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyplývá (což ostatně ani sama netvrdí). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18/, či z 21. dubna 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020). Zbývá již jen dodat, že okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určité právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek nelze přehlédnout, že takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň zčásti objektivně ani vyhovět nemohla, neboť v dovolání namítla také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. nesouhlasila především se způsobem hodnocení důkazů (zejména právního úkonu žalovaného ze dne 10. února 2011 označeného jako „odstoupení od smlouvy“). Avšak ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). V tomto ohledu tedy neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu též v jeho nákladových výrocích IV. a V. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že v daném případě jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalovaného, jenž je hlavním městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu České republiky z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu