ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1471.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1471/2022-921
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně AVIM PRAHA, s.r.o. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 352/23, IČO: 25137018, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti žalované FORTE s.r.o. , se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, IČO: 63076446, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně spolku "HABEAS CORPUS" , se sídlem v Praze 9 – Černém Mostě, Ocelkova 643/20, IČO: 70108102, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, o prodloužení nájemní smlouvy a zdržení se zásahů do užívání, o vzájemném návrhu žalované na vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 256/2019, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021, č. j. 12 Co 218/2021-634, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.082,- Kč k rukám JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. března 2021, č. j. 25 C 256/2019-493, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala prodloužení tam specifikované nájemní smlouvy do 1. prosince 2029, nahrazení souhlasu žalované s tímto prodloužením a uložení tam uvedených povinností žalované (výroky I. – VI.), vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobkyni povinnost vyklidit a vyklizené předat žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku tam specifikované nebytové prostory (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VIII.).
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2021, č. j. 12 Co 218/2021-634, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a vedlejší účastník na její straně; k dovoláním se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť vedlejší účastník není k podání dovolání ve věci samé oprávněn (subjektivně legitimován).
Podle §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně vyplývá, že uvedené pravidlo nedopadá na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky. Oprávnění vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. a oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost upravuje ustanovení §231 odst. 1 o. s. ř. Protože zákon nestanoví, že vedlejší účastník je oprávněn podat i dovolání, není podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 vedlejší účastník oprávněn k podání dovolání ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 31. ledna 2020, sp. zn. 24 Cdo 3215/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl ústavní soud usnesením z 14. dubna 2020, sp. zn. III. ÚS 966/20/).
Vedlejší účastník na straně žalobkyně dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „ v celém rozsahu“ . Byť dřívější judikatura dovodila, že vedlejší účastník je oprávněn podat dovolání pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 25. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, či z 15. února 2022, sp. zn. 33 Cdo 3532/2021), podle současné procesněprávní úpravy (viz §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu bylo proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) pak Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, či z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017). Dovolatelka však v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a v něm vyslovený závěr, že Nejvyšší soud je „povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces“ . Ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání přitom nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019). Okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasila proto, že určitou právní otázku ( „otázku aplikovaného práva“ ) měl odvolací soud posoudit jinak (než jak ji posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K rozsáhlým námitkám vztahujícím se k tvrzenému porušení dovolatelčiných základních práv a svobod Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o jeho správnosti, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. To platí i tehdy, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování porušil jeho základní ústavní právo. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, v němž konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; v usnesení z 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, z 28. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či z 3. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 753/2022).
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud uvádí, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka z velké části objektivně ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání především vady řízení (zejména výtkami, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze skutečností a rozhodnutí zjištěných z jiných řízení, že nebyly dány podmínky řízení, neboť žalovaná nemá způsobilost být účastnicí řízení, že soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti dovolatelky a vedlejšího účastníka, ač byli řádně a včas z jednání omluveni a požádali o jeho odročení, a že soudy obou stupňů nebyly nezávislé a nestranné) a současně také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. nesouhlasila-li ani se způsobem hodnocení důkazů, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. totiž nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz opět již citované stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Nad rámec řečeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítla dovolatelka. Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však opět – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu