ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1624.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1624/2022-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, proti žalovanému E. O. B. , narozenému XY, bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 19/2017, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020, č. j. 18 Co 171/2020-113, ve znění usnesení ze dne 30. března 2022, č. j. 18 Co 171/2020-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 18 Co 171/2020-113, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2022, č. j. 18 Co 171/2020-157, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 27. 9. 2019, č. j. 22 C 19/2017-66, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2022, č. j. 22 C 19/2017-154, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. XY, nacházející se v domě XY k. ú. XY, na adrese XY (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), a předat ho vyklizený žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že účastníci spolu uzavřeli dne 2. 12. 2003 nájemní smlouvu na dobu určitou, v článku VII. byla vymezena časová účinnost této smlouvy, kdy nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou jeden rok s možností postupné prolongace, nejdéle však na dobu pěti let. Dodatkem ze dne 24. 2. 2005 (dále jen „dodatek ke smlouvě“) byl mimo jiné změněn čl. VII. smlouvy tak, že se nájemní vztah sjednává na dobu určitou do 31. 12. 2009. Dopisem doručeným 14. 8. 2010 vyzvala žalobkyně žalovaného k vyklizení předmětného bytu do 31. 8. 2010. Další výzva k vyklizení ze dne 19. 1. 2017 se žalobkyni vrátila jako nedoručená. Přípisem ze dne 16. 7. 2018 žádal žalovaný žalobkyni o uzavření nájemní smlouvy.
Podstatou sporu byla otázka, zda žalovanému nadále svědčí nájemní právo k předmětnému bytu či zda byl nájem bez dalšího ukončen uplynutím sjednané doby k 31. 12. 2009. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou stěžejní námitku žalobce, že je s ohledem na ustanovení §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řádným nájemcem bytu, protože byt užíval v dobré víře, že je nájem po právu a jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014, neboť soudem prvního stupně byly provedeny takové důkazy, které jeho dobrou víru vylučují. Mezi ně patří zejména dodatek ke smlouvě měnící automatickou prolongaci původní smlouvy z roku 2003 (avšak nejdéle na pět let) na dobu určitou, do 31. 12. 2009, a dále výzva k vyklizení bytu ze dne 2. 8. 2010. Dobrá víra žalovaného o pokračování nájemního vztahu nemohla být založena ani tím, že z bytu se odmítl vystěhovat a po zániku nájemního vztahu nahlašoval žalobkyni další spolubydlící osoby (cca v roce 2011) nebo že žalobkyně přijímala platby spojené s užíváním bytu. To i s přihlédnutím k tomu, že dle tvrzení žalovaného od roku 2011 žalobkyni k uzavření nájemní smlouvy opakovaně vyzýval (viz i jeho dopis ze dne 16. 7. 2018), muselo mu být tedy zřejmé, že stále nemá platný titul k obývání bytu. Nadto žalobkyně i v evidenci předpisu a plateb (předloženém k důkazu žalovaným, a tedy v jeho dispozici) uváděla, že nájem žalovanému skončil ke dni 31. 12. 2009. Přijímání plateb za užívání bytu a služeb nelze proto dle názoru odvolacího soudu hodnotit jako faktickou akceptaci nájemního vztahu žalobkyní, ale (s přihlédnutím k výše uvedenému), jako přijímání adekvátní náhrady za užívání žalobci svěřeného majetku bez právního důvodu (bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného).
Spatřoval-li žalovaný nárok žalobkyně jako rozporný s dobrými mravy s ohledem na podání žaloby až po osmi letech od skončení nájemního vztahu, odvolací soud dovodil, že s ohledem na §7 o. z. je dobrověrnost a poctivost jednání presumována. Žalobkyně v žalobě zastávala stanovisko (vedena svým nesprávným právním názorem), že nájem byl žalovanému prodlužován až do 2. 12. 2016, kdy nájemní vztah skončil. Byla-li žaloba byla podána 1. 2. 2017, tedy necelé tři měsíce po tvrzeném zániku smluvního vztahu, nelze dovodit, že by žalobkyně s podáním žaloby na vyklizení bytu bezdůvodně otálela, a že by tak nastaly okolnosti, pro které by mohlo dojít buď k prodloužení doby k vyklizení bytu, či dokonce k zamítnutí žaloby (pro tentokrát).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se otázkou aplikace ustanovení §2238 o. z., potažmo otázkou dobré víry zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. Již v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil dále např. v usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3529/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 648/17), či v rozsudku ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018, a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Posouzení dobré víry domnělého nájemce nemůže vycházet jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra ve smyslu §2238 o. z. zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, uveřejněný pod č. 144/2018 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019, jejichž závěry jsou přiměřeně využitelné i v poměrech právní úpravy ochrany „poctivého nájemce“ obsažené v §2238 o. z. - o tom svědčí např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018).
V projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, jestliže dovodil, že nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby. Pouhé užívání bytu se souhlasem vlastníka nemovitosti a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohl být žalovaný považován za řádného nájemce bytu ve smyslu §2238 o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020, či usnesení ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3229/2019). Ostatně přímo sám žalovaný tvrdil a dokládal, že žalobkyni opakovaně vyzýval, aby s ním nájemní smlouvu k bytu uzavřela.
K námitce dovolatele o obnovování nájmu je třeba uvést, že v období od 31. 3. 2006 do 31. 10. 2011 nebylo na nájem bytu použitelné ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť použití tohoto ustanovení o obnovování nájmu bylo výslovně vyloučeno ustanovením §686a odst. 6 obč. zák. Skončil-li tedy v daném případě nájemní poměr k bytu v uvedeném období (31. 12. 2009) uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nemohl se ze zákona obnovit podle §676 odst. 2 obč. zák., a to ani v období od 1. 11. 2011, kdy bylo ustanovení §686a odst. 6 obč. zák. ze zákona vypuštěno zákonem č. 132/2011 Sb., o změně občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3336/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelem předložená právní otázka (rozpor s dobrými mravy), neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák., přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v §2 odst. 3 o. z., a v §8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastníků shledal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou.
Konečně dovolatel namítá, že dovolací soud by měl posoudit otázku přípustnosti dovolání pro vady řízení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. jinak než v rozsudku ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2265/2007, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze považovat dovolatelem zdůrazňovaný údajný rozdíl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu při jeho vyhlášení při jednání a při jeho vyjádření v písemném vyhotovení. Dovolatel však přehlíží, že v rozsudku ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2265/2007, se dovolací soud údajnou vadou řízení zabýval, neboť dovolání bylo shledáno přípustným. Tak tomu však v projednávané věci není. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v této věci k takovému rozdílu mezi ústním a písemným vyjádřením nedošlo (srov. přepis zvukového záznamu z jednání ze dne 9. 9. 2020, č. l. 158).
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu