ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1677.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1677/2022-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ I. P. , bytem XY, a b/ J. P. , bytem XY, zastoupených Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 1327, proti žalované M. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Lenkou Šalamoun, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o žalobě na vyklizení nemovitých věcí a o žalobě žalované na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 37/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 23 Co 216/2021-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.900,- Kč k rukám Mgr. Jana Harcuby, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 1327, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. února 2021, č. j. 19 C 37/2020-55, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalovaná M. N. domáhala určení, že je vlastnicí jedné ideální poloviny tam specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), rozhodl o nákladech účastníků v řízení o žalobě na určení (výrok II.), žalovaným M. N. a P. N. uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba žalovaní. Usnesením ze dne 2. července 2021, č. j. 19 C 37/2020-89, však soud prvního stupně řízení o odvolání žalovaného P. N. z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalované pak Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2021, č. j. 23 Co 216/2021-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. a ve vztahu mezi žalobci a žalovanou M. N. i ve výrocích III. a IV. (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolaní žalované (dovolatelky) proti výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že kritériem pro spojení věcí, které spolu skutkově souvisejí nebo se týkají týchž účastníků (popřípadě jsou-li obě tyto alternativy splněny současně), je ve smyslu ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. zásada hospodárnosti řízení. Protože tato zásada se v jednotlivých řízeních může projevit různým způsobem a různou intenzitou jejího uplatnění, připouští citované ustanovení širokou diskreci soudu. Úvaha soudu, je-li řádně odůvodněna a je zjištěným okolnostem přiměřená, nemůže založit vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. května 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020, a obdobně též jeho rozsudky z 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, či z 22. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012).
Byť v tomto směru uplatněné dovolací námitky by tedy mohly být z obsahového hlediska pouhou vadou řízení, pokládá dovolací soud za potřebné vzhledem k okolnostem projednávané věci uvést následující. V rozsudku ze dne 28. července 2021, sp. zn. 24 Cdo 1657/2021, Nejvyšší soud vyložil, že otázkou spojování věcí ke společnému projednání se v minulosti ve své nálezové judikatuře zabýval i Ústavní soud, přičemž jím učiněnými závěry jsou obecné soudy podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány. Soud ochrany ústavnosti opakovaně, počínaje nálezem z 21. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, připomíná, že §112 o. s. ř. je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí (srov. nálezy Ústavního soudu ze 7. června 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, z 8. září 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10, a z 19. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11, uveřejněné pod č. 108/2011, č. 154/2011 a č. 180/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Třebaže se citované nálezy věnují primárně souběžně probíhajícím exekucím, lze jejich závěry bez dalšího vztáhnout i na řízení nalézací. V nálezu ze dne 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, uveřejněném pod č. 129/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud jednoznačně uvedl, že jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř., a aniž by věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
V projednávané věci se žalobci domáhali vyklizení předmětných nemovitostí. V poslední pracovní den před nařízeným jednáním ve věci, které již bylo z důvodů na straně dovolatelky jednou odročeno, podala dovolatelka žalobu na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech. Jestliže soud prvního stupně s ohledem na zásadu procesní ekonomie a zamezení průtahům v řízení obě tyto věci spojil ke společnému řízení (a odvolací soud jeho postup v napadeném rozsudku aproboval) a přihlédl též k jejich předmětu, neboť se týkají týchž nemovitostí (a i okruh účastníků se /částečně/ překrývá), pak – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci – se ani dovolacímu soudu nejeví jejich úvahy jako zjevně nepřiměřené. Sama dovolatelka připouští, že zmíněný postup je souladný se zásadou procesní ekonomie (spojení věcí totiž nepochybně vedlo k úspoře nákladů, jež by účastníci museli vynaložit, byly-li by oba dotčené nároky projednávány v samostatných řízeních); nadto nelze přehlédnout, že šetří též zájmy účastníků – zejména dovolatelkou vyzdvihované vlastnické právo. Konečně pokud by soud prvního stupně nespojil věci ke společnému řízení, navíc v situaci, kdy posouzení jednoho nároku je zároveň předběžnou otázkou pro možné rozhodnutí o druhém z nich, mohl by naopak porušit právo účastníků na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nemůže jít tedy ani o vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
K otázce nabytí vlastnického práva exekuční dražbou a potažmo k otázce vzájemného vztahu veřejného a soukromého práva lze uvést následující.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, uvedl, že v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (srov. i S., J., R., F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnického práva je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnického práva významné. To platí i v případě, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, z 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, či z 20. září 2016, sp. zn. 22 Cdo 3775/2014).
V usnesení z 3. března 2020, sp. zn. 28 Cdo 3767/2019, pak Nejvyšší soud dodal, že právní prostor, který představuje normativní úprava výkonu rozhodnutí (exekucí), je prostorem autonomním, zcela odděleným od soukromého práva (je právem veřejným), do kterého nelze – již pojmově, resp. proto – vnášet instituty odpovídající soukromoprávní úpravě; uplatnit (k ochraně vlastnického práva) lze naopak jen ty, které toto právo výslovně upravuje, jimiž jsou opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu a tzv. vylučovací žaloba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 520/2017, uveřejněný pod č. 147/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě je totiž rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání (srov. §69 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění do 31. prosince 2021, ve spojení s §336l odst. 2 o. s. ř.), přičemž žádné jiné skutečnosti – předchozí vady řízení, skutečnost, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhající exekuci nevěděl, a ani skutečnost, že dražený majetek podléhal zákonné blokaci – významné nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 1943/2016, či jeho usnesení z 26. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 3962/2014, z 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2014, a z 25. května 2021, sp. zn. 22 Cdo 3802/2020).
Tyto otázky tedy odvolací soud posoudil souladně s ustálenou judikaturou. Pro nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě je totiž rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání. Obě tyto podmínky přitom byly v souzené věci naplněny, což ostatně nepopírá ani sama dovolatelka. Případné vady proběhlé exekuce či jiné nesrovnalosti, které dovolatelka v této souvislosti namítá, pak mohly být uplatněny toliko cestou řádných či mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí o udělení příklepu; svou povahou soukromoprávní instituty nelze do tohoto procesu vměšovat. Bylo-li však usnesením odvolacího soudu ze dne 31. července 2019, č. j. 20 Co 231/2019-589, potvrzeno usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška ze dne 21. května 2019, č. j. 134 EX 07866/10-564, o udělení příklepu na vydražené (předmětné) nemovitosti, a nepodala-li dovolatelka (dříve) ohledně nemovitostí vylučovací žalobu, nic nebránilo vydražiteli J. P. (který uhradil nejvyšší podání) v originárním nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem (přesněji řečeno k jejich jedné ideální polovině, neboť druhou ideální polovinu vlastní po celou dobu žalobkyně a/). Konečně z vyložených důvodů nemohl mít na (dřívější) nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě žádný vliv ani rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2019, č. j. 4 C 6/2019-27, jímž bylo určeno, že dovolatelka je vlastnicí ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí a který nabyl právní moci dne 3. září 2019. Žaloba na určení vlastnictví je totiž soukromoprávním prostředkem ochrany vlastnického práva, který však – jak již bylo řečeno výše – nelze do exekučního (a svou povahou veřejného) práva vnášet a s nímž zmíněná právní úprava nespojuje žádné v tomto směru relevantní právní účinky.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že své rozhodnutí náležitě neodůvodnil a brojí-li též proti způsobu, jakým došlo ke spojení věcí, uplatňuje ve skutečnosti též vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na „přiznání odkladného účinku“ napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle §243 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu