ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1741.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1741/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, proti žalované V. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze, Vršovická 7/27, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 216/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 72 Co 386/2021-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 12. 1. 2022, č. j. 72 Co 386/2021-136, jímž potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 26. 8. 2021, č. j. 16 C 216/2019-110, kterým určil, že výpověď ze dne 18. 9. 2019 z nájmu tam blíže vymezeného bytu je neoprávněná, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování (zejména závěr, že důvodem předmětné výpovědi z nájmu bytu byla snaha o zvýšení nájemného), zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání v části, v níž dovolatelka namítá, že soudy vycházely z důkazů navržených žalobkyní až poté, co již bylo řízení koncentrováno, neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2, 3 o. s. ř.); dovolatelka ve skutečnosti nevymezuje žádnou právní otázku procesního práva, ale pouze soudům vytýká, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.), samy o sobě – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání nezakládají.
Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o neoprávněnosti výpovědi, který dovolatelka zpochybnila prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyslovil a odůvodnil závěr, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), naplněn bez dalšího; pro posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu není významná intenzita pronajímatelovy potřeby bydlení, ani to, zda je jeho potřeba bydlení již plně saturována jinak; zpravidla přitom postačí, aby pronajímatelem zamýšlené užívání vypovídaného bytu bylo alespoň relativně trvalého rázu (srovnej např. rozsudek ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněný pod č. 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 61/2018“, nebo rozsudek ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3670/2020).
Zároveň však také z těchto rozhodnutí vyplývá, že nájemce, který má za to, že pronajímatel tento výpovědní důvod zneužil, nemusí vyčkávat až nájem skončí a poté postupovat podle §2289 o. z., zneužití výpovědního důvodu upraveného v §2288 odst. 2 písm. a) o. z. se může rovněž bránit postupem podle §2290 o. z., tedy žalobou na přezkoumání (ne)oprávněnosti výpovědi. K tomu, aby byl nájemce, který s výpovědí z nájmu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. nesouhlasí, v řízení o žalobě na neoprávněnost výpovědi podle §2290 o. z. úspěšný, je nutné, aby tvrdil a prokázal okolnosti, jimiž existenci uplatněného výpovědního důvodu vyvrátí, tedy takové (konkrétní) okolnosti, z nichž bude možné usoudit, že prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé (viz R 61/2018).
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), je s těmito právními závěry dovolacího soudu v rozporu, přehlíží, že dovoláním napadené rozhodnutí je založeno na skutkovém závěru (jímž je dovolací soud vázán), že jejím cílem nebylo výpovědí získat předmětný byt pro sebe, ale přimět žalobkyni k uzavření nové nájemní smlouvy, jež by stanovila mnohem vyšší nájemné, než to, které si účastnice řízení sjednaly v nyní platné nájemní smlouvě ze dne 25. 8. 2005. Jinými slovy, v řízení bylo prokázáno, že vůlí dovolatelky (pronajímatelky) nebylo využít byt pro sebe; existence uplatněného výpovědního důvody tedy byla vyvrácena.
Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, které ostatně dovolatelka napadá pouze jako výroky akcesorické, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu