ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2298.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2298/2022-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně L. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská 924/6, proti žalované městské části Praha 9 , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, IČO 00063894, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 95/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021, č. j. 58 Co 337/2021-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, k rukám Mgr. Františka Steidla, advokáta se sídlem v Praze 12, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 14 C 95/2020-74, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně byla ke dni 7. 12. 2009 nájemcem bytové jednotky č. 283/23 v k. ú. XY, obec XY, na adrese XY (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 58 Co 337/2021-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení co do jejich výše, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že žalovaná (již) není vlastníkem předmětné bytové jednotky, nemá k ní ani jiná práva, není jejím pronajímatelem ani správcem nemovitosti, v níž se předmětná bytová jednotka nachází, a tudíž není ve sporu věcně pasivně legitimována. Dále dodal, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“), neboť i kdyby žalobě bylo vyhověno, nedošlo by k poskytnutí ochrany právního postavení žalobkyně.
Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237o. s. ř., neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu.
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o. s. ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněného pod č. 20/1997 časopisu Soudní judikatura. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna ani tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).
Lze přitom přisvědčit názoru odvolacího soudu, že v souzené věci není u žalobkyně naléhavý právní zájem dán, neboť i případné vyhovující rozhodnutí by nikterak nemohlo žalobkyni zaručit jistotu bydlení a ani zvrátit účinky kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a T. H. a poskytnout jí preventivní ochranu.
Stejně tak závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované, která nemá k předmětnému bytu žádný právní vztah a žádané určení se její právní sféry nedotýká, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že napadá „všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu. Napadá-li dovolatelka tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a navíc by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu