ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2547.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2547/2022-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně ENA s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Braníku, Školní 774/12, IČO: 48027502, zastoupené Mgr. Josefem Kantůrkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Václavská 864/4, proti žalované H. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. arch. Markem Dolejšem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 828/23, o určení výše obvyklého nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 24/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 55 Co 401/2021-791, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Josefa Kantůrka, advokáta se sídlem v Kolíně, Václavská 864/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 13. dubna 2022, č. j. 55 Co 401/2021-791, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 1192/2020). Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, z 14. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2686/2020, či ze 4. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 2973/2021).
Takto nastolenému požadavku dovolatelka nevyhověla. K dovolacímu přezkumu sice předložila otázky nepřiměřenosti úvahy podle §136 o. s. ř., závaznosti dřívější nájemní smlouvy pro pozdějšího pronajímatele při změně v osobě pronajímatele za trvání nájemního vztahu a řádného doručení návrhu (na zvýšení nájemného) jako hmotněprávního předpokladu pro podání žaloby na zvýšení nájemného soudem (§696 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), což je nezbytný předpoklad pro možné určení (zvýšení) nájemného soudem rovněž ke dni 1. ledna 2016 (§2249 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ohledně přípustnosti dovolání, patrně ve vztahu ke všem zmíněným otázkám, však hned v jeho úvodu pouze uvedla, že „přípustnost dovolání … dovozuje od toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ . Přitom ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, že by v dané věci šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). Přitom okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že předložené právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak ostatně sama v dovolání uvádí), je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pro úplnost zbývá dodat, že ani její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2018, č. j. 26 Cdo 2225/2018-445 (zrušující rozsudek vydaný v této věci), nelze – bez vázanosti na jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto nelze přehlédnout, že na zmíněné rozhodnutí poukázala v souvislosti s posouzením otázky nepřiměřené úvahy podle §136 o. s. ř., kterou však Nejvyšší soud v citovaném rozsudku neřešil (a řešit – s přihlédnutím k tehdejším závěrům obou soudů a tehdy uplatněným dovolacím námitkám – ani nemohl).
Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud uvádí, že tomuto požadavku dovolatelka alespoň z části objektivně ani vyhovět nemohla, neboť v dovolání namítla rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně toho, zda nájemné z bytu bylo či nebylo sjednáno dohodou a zda před 1. lednem 2016 doručila žalobkyně dovolatelce návrh na zvýšení nájemného). V tomto ohledu tedy neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti výroku I. a III. ( správně zřejmě II. )“ rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 11. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu