ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2745.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2745/2022-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Albrechtice , se sídlem Albrechtice, ČSA 27/10, zastoupeného Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem Krnov, B. Němcové 975/1, proti žalované safe comercional s.r.o. , se sídlem Praha 4 – Michle, Jaurisova 515/4, IČO: 03354237, zastoupené JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem Krnov, Hlavní náměstí 46/14, o zaplacení částky 141.738,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 234/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022, č. j. 21 Co 19/2022-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.566,80 Kč k rukám JUDr. Josefa Cholasty, advokáta se sídlem Krnov, Hlavní náměstí 46/14, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (pronajímatel tam specifikované budovy a areálu koupaliště v Albrechticích – dále jen „budova“ a „areál koupaliště“) se domáhal, aby mu žalovaná (nájemkyně budovy a areálu koupaliště) zaplatila částku 141.738,88 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že za ni zaplatil dodavatelům služeb náklady na provoz koupaliště vypočtené v žalobě.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2022, č. j. 21 Co 19/2022-96, potvrdil rozsudek ze dne 8. října 2021, č. j. 19 C 234/2021-59, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) ze dne 23. března 2022, č. j. 21 Co 19/2022-96, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném pod č. 3/2019 časopisu Soudní judikatura, přijal a odůvodnil závěr, že podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu z 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 15. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019). Nynější právní úprava tedy opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
V daném případě šlo především o výklad smlouvy o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, jíž uzavřeli dne 18. května 2018 dovolatel jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně (dále jen „Smlouva“) ohledně budovy a areálu koupaliště, z níž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal rozhodující skutková zjištění pro posouzení otázky, zda dovolateli vznikl tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež měla na jeho úkor získat žalovaná tím, že za ni zaplatil dodavatelům služeb náklady na provoz koupaliště vypočtené v žalobě. S ohledem na znění Smlouvy (viz čl. II bod 2 a čl. V body 1, 4 a 9 Smlouvy, to vše i se zřetelem k výši nájemného sjednaného v čl. IV bodu 1 Smlouvy a k dokumentu označenému jako „Výpočtový list nájemného nebytových prostor a zařízení souvisejících s provozem koupaliště Město Albrechtice platný od 11. 5. 2018“ ) a s přihlédnutím k tomu, co předcházelo jejímu uzavření (tj. zejména k obsahu dovolatelova záměru /ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů/ z 27. března 2018 týkajícího se pronájmu Areálu – dále jen „Záměr“), jakož i k následnému chování smluvních stran, lze odvolacím soudem (soudem prvního stupně) učiněný výklad Smlouvy pokládat za souladný s judikaturou, neboť takový výklad je zde možný. Jeho postup pak nelze pokládat za vadný, vykládal-li obsah Smlouvy i s ohledem na obsah Záměru, neboť povinnost přihlédnout při výkladu projevu vůle též k tomu, co právnímu jednání předcházelo, mu výslovně ukládalo ustanovení §556 odst. 2 o. z.
Přitom nelze přehlédnout, že předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu primárně řešení otázky, „zda při zachování všech atributů veřejnoprávního charakteru záměru, v situaci, kdy je již vybrána vítězná nabídka, může v rámci kontraktačního procesu mezi veřejnoprávní korporací a nositelem vítězné nabídky dojít ke zpřísnění smluvních podmínek oproti zveřejněnému záměru v neprospěch soukromého subjektu, který v rámci soutěže, na základě vyhlášeného záměru, podal nejlepší nabídku“ , pak na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž uvedenou otázku neposuzoval a – logicky vzato – ani posuzovat nemohl, zaujal-li názor, že nájemní poměr založený Smlouvou obsahově korespondoval podmínkám pronájmu Areálu uvedeným v Záměru (a že tedy – řečeno jinak – Smlouva neobsahovala pro žalovanou „přísnější“ podmínky pronájmu Areálu, než jaké byly dříve předestřeny v dovolatelově Záměru).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu