ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.471.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 471/2022-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1. O. F. , narozené XY, a 2. P. F. , narozenému XY, oběma bytem XY zastoupeným JUDr. Pavlem Ožďanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o 248.474,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 118/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2021, č. j. 13 C 118/2020-315, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2021, č. j. 20 Co 193/2021-373, takto:
I. Dovolací řízení proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2021, č. j. 13 C 118/2020-315, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2021, č. j. 20 Co 193/2021-373, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.367,80 Kč k rukám JUDr. Pavla Ožďana, advokáta se sídlem v Praze, Václavské náměstí 846/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 20 Co 193/2021-373, potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) ze dne 13. 7. 2021, č. j. 13 C 118/2020-315, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 248.474,20 Kč s úrokem z prodlení, současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení (jejich výši) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ani neupravil. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné. Žalobci lze sice přisvědčit, že žalovaným zadržovací právo k jeho movitým věcem nevzniklo, avšak další závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že je na místě aplikovat §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a žalovanou částku žalobci nepřiznat, není zjevně nepřiměřený a rozhodnutí je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování mj. zjistil (a z jeho zjištění vyšel i odvolací soud), že žalobce projevil zájem o koupi pozemku p. č. XY a stavební parcely č. XY, jejíž součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „Dům“, „Nemovitosti“) ve vlastnictví žalovaných, a že dne 1. 12. 2017 uzavřeli ohledně Nemovitostí rezervační smlouvu, a to do 31. 1. 2018, kterou později prodloužili do 31. 3. 2018. Žalobce měl zájem Nemovitosti užívat ihned, účastníci proto dne 6. 12. 2017 uzavřeli smlouvu nazvanou jako „nájemní smlouva podle §2235 a násl. o. z.“ o užívání předmětných nemovitostí do „doby prodeje domu“ (dále též jen „Smlouva“). Nájemné si sjednali ve výši 1 Kč měsíčně, žalobce se zavázal provádět úhrady za elektřinu, vodu, kanalizaci, odpad a koncesionářské poplatky (po dobu užívání Nemovitostí však tyto částky neplatil a uhradil je až poté, co užívání ukončil). Úmyslem žalovaných bylo Nemovitosti prodat, k tomu směřovalo jejich jednání, nikoliv je pronajímat, žalobce v té době rovněž prezentoval zájem Nemovitosti koupit (nikoliv je pronajmout) a Smlouva měla deklarovat (zejména při jednání se živnostenským úřadem) možnost žalobce je užívat ještě před převodem vlastnického práva. Do uplynutí trvání rezervační smlouvy (ani později) kupní smlouva uzavřena nebyla, žalobce sice započal jednání o poskytnutí úvěru na koupi Nemovitostí, peněžní ústav poskytnutí úvěru doporučil, svou žádost však odvolal a 19. 3. 2018 (tedy v době trvání rezervační smlouvy) ve stejné obci zakoupil jiný pozemek s budovou. Nemovitosti užíval – k provozování své podnikatelské činnosti - nejen po celou dobu trvání rezervační smlouvy, ale i po jejím skončení, a to až do 6. 4. 2018, kdy proběhlo další jednání mezi účastníky, a poté, kdy žalovaní zjistili, že žalobce slíbenou kupní smlouvu nemíní uzavřít, byl donucen Nemovitosti za asistence Policie České republiky opustit. V Domě zůstaly jeho věci, dne 8. 4. 2018 vyzval žalované k jejich vrácení, ti téhož dne v odpovědi (formou prostého e-mailu) prostřednictvím svého právního zástupce jeho požadavek odmítli, uplatnili k veškerému majetku žalobce v Domě zadržovací právo, a to z titulu náhrady škody na Nemovitostech, kterou vyčíslili částkou 250.000 Kč. Žalobce vyklidil Nemovitosti 25. 5. 2018; registrační pokladnu mu však žalovaní vrátili již 12. 4. 2018. Dále zjistil, že žalobce provedl na Nemovitostech během jejich užívání stavební úpravy a vykácel stromy, škoda byla posléze znaleckým posudkem vyčíslena částkou 172.900 Kč; ohledně náhrady této škody uzavřeli účastníci (v jiném soudním řízení) smír, v němž se žalobce zavázal zaplatit žalovaným 100.000 Kč.
Žalobci lze sice přisvědčit, že s ohledem na skutková zjištění není správný závěr odvolacího soudu, že Smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu o nájmu podle §2201 o. z., avšak obstát nemohou ani jeho dovolací námitky ohledně právního posouzení Smlouvy (a s tím související výpovědi).
V soudní praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod číslem 67/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani v právní teorii (viz např. Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. §555. Praha: Leges, 2016, str. 578) není pochyb, že u právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (§555 odst. 1 o. z.). Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyslovil závěr, že občanský zákoník opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tedy základním hlediskem pro výklad právního jednání úmysl jednajícího (případně – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z.
Žalovaní při uzavření Smlouvy neměli v úmyslu Nemovitosti pronajmout a ani jednání žalobce nesměřovalo primárně k uzavření smlouvy o nájmu - úmyslem stran bylo zjevně jen ošetřit užívání Nemovitostí žalobcem (kupujícím), než se zrealizuje jejich prodej, bez ohledu na to, jak strany tuto smlouvu nazvaly, tedy nešlo o smlouvu o nájmu (k té vůle stran nesměřovala). Navíc nešlo ani o vztah úplatný (pojmovým znakem nájmu je kromě dočasnosti právě úplatnost - srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4724/2017, ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97). Ve Smlouvě bylo ujednáno „placení nájemného“ ve výši 1 Kč měsíčně. I když výjimečně lze připustit s ohledem na specifické okolnosti dané věci sjednání i velmi nízkého nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1809/2018), zpravidla nájemné ve výši 1 Kč o úplatnosti vztahu nesvědčí. V předmětné věci žádné takové specifické okolnosti účastníci netvrdili a nelze přehlédnout, že po dobu užívání věci ani takto zcela symbolické „nájemné“ žalobce nehradil a žalovaní se ho také v této době (kdy se domnívali, že jejich vzájemná jednání směřují k uzavření kupní smlouvy) nedomáhali. Nejednalo se tedy o nájem, a proto na zadržovací právo žalovaných je třeba aplikovat jen obecnou úpravu zadržovacího práva v §1395 – 1399 o. z., nikoliv i v §2234 o. z.
Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatného dluhu (§1395 odst. 1 o. z.); nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu, může být zadržovacím právem zajištěn též dosud nesplatný dluh (§1395 odst. 2 o. z.). Zadržovací právo má tedy v první řadě funkci zajišťovací, která se projevuje zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo - v případech výslovně uvedených v zákoně - i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněný pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V době, kdy žalovaní zadrželi věci (6. 4. 2018), splatnou pohledávku vůči žalobci neměli. Žalovaní za splatnou pohledávku považovali svůj nárok na náhradu škody na jejich majetku, kterou měl žalobce způsobit neoprávněnými stavebními úpravami, o němž informovali žalobce v e-mailu dne 8. 4. 2018, jímž reagovali na jeho žádost o vydání zadržených věcí s tím, že věci mu budou vydány, až jim nahradí „škodu, která nyní čítá jenom na poškozené fasádě domu a vzrostlých thújích nejméně 250.000 Kč“. I kdyby bylo možné tento e-mail považovat za řádnou výzvu k zaplacení škody (je přinejmenším diskutabilní, zda vskutku vyzývá žalobce k zaplacení tohoto nároku, obsahuje lhůtu k zaplacení a do jaké míry vůbec nárok specifikuje), kterou způsobil žalobce na Nemovitostech, je nepochybné, že byl žalobci poslán až dva dny po zadržení jeho věcí; přitom ani žalovaní netvrdili, že by svůj nárok u žalobce uplatnili dříve, že by ho specifikovali a vyzvali jej k zaplacení. Přitom nárok, u něhož není stanovena doba splnění (což je i nárok na náhradu škody), je dlužník povinen uhradit poté, co k tomu byl věřitelem vyzván, výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (viz např. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022). Současně se nejednalo ani o žádný z případů vyjmenovaných v §1395 odst. 2 o. z. (a netvrdili to ani žalovaní), kdy by bylo možné zajistit zadržovacím právem i nesplatný dluh.
Rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je dále založeno na závěru, že to byl právě dovolatel, který založil protiprávní stav (věci měl v Nemovitosti uloženy protiprávně a měl dostatek času si je odvézt), jenž vylučuje, aby byl s předmětnou žalobou úspěšný - podle §6 odst. 2 o. z. není možné, aby těžil ze svého protiprávního jednání.
Ustanovení §6 o. z. je vyjádřením principu dobré víry a poctivosti jako základních zásad občanskoprávních vztahů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 478/2019). Soud prvního stupně podrobně a přiléhavě odůvodnil, proč má za to, že nárok žalobce – s ohledem na specifické okolnosti dané věci a jeho chování – nepožívá právní ochrany. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento závěr považoval za správný a rovněž ho považoval za důvod k zamítnutí žaloby (vedle důvodů dalších). Tyto závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené, přičemž právě pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc tento závěr nalézacích soudů dovolatel ani výslovně nenapadá, když (pouze) namítá, že z hlediska příčinné souvislosti není jeho jednání v projednávané věci významné; zpochybňuje tak otázku samotného vzniku práva na náhradu škody, nikoli však správnost postupu soudu podle §6 odst. 2 o. z.
Námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu.
Jiný dovolací důvod dovolatel uplatnil rovněž námitkami, že řízení je postiženo vadami řízení (namítal, že odvolací soud své právní posouzení věci založil na jiných skutkových zjištěních, aniž by zopakoval dokazování; vytýkal mu nedostatky poučení podle §118a o. s. ř., nedostatky odůvodnění a překvapivost jeho rozhodnutí), které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 – 238a o. s. ř.). Ostatně existenci vytýkaných vad řízení dovolací soud nezjistil. Základem právního posouzení věci odvolacím soudem jsou totožné skutkové závěry jako v případě rozhodnutí soudu prvního stupně. Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, nebylo účastníky ani nutné poučovat podle §118a o. s. ř. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). Současně rozsudek odvolacího soudu splňuje náležitosti stanovené §157 odst. 1, 2 o. s. ř., přičemž odvolací soud své závěry dostatečně odůvodnil. Podle ustálené rozhodovací praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009) je přitom překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat; o takové rozhodnutí v nyní projednávané věci však nejde.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu