ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1413.2022.2
sp. zn. 27 Cdo 1413/2022-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně L. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Křepelkou, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, PSČ 602 00, proti žalovanému XY, bytové družstvo , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, o povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 23/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2022, č. j. 5 Cmo 15/2022-448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.238,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 1. 8. 2017 domáhá uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o převodu družstevní bytové jednotky do jejího vlastnictví.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 3. 2021, č. j. 50 Cm 23/2019-346, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I., tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu družstevní bytové jednotky do jejího vlastnictví (ve výroku specifikovaného znění) [první výrok], a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil dle jeho názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, zda má nárok na převod družstevní bytu do osobního vlastnictví ten člen družstva, který bytovou jednotku ve vlastnictví družstva stavebně změnil – zvětšil v rozporu se smlouvou o výstavbě a stavebním povolením, a tedy sám způsobil zásah do práv třetích osob (…).
[7] Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena byla, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1598/2013. Jakkoliv je nutno přisvědčit dovolateli, že v poměrech řízení vedeného pod sp. zn. 29 Cdo 1598/2013 byla skutková situace zčásti odlišná, závěr, že existence „černé stavby“ neznamená, že by člen družstva, kterému vzniklo právo na převod družstevního bytu do jeho vlastnictví, tohoto práva pozbyl (nebo by toto právo bylo „pozastaveno“ do doby odstranění „černé stavby“) se prosadí i v poměrech projednávané věci. Jak správně podotýká odvolací soud, převodem bytové jednotky družstvo případnou „černou stavbu“ nezlegalizuje a nadále ji bude možno odstranit buď v řízení o odstranění stavby, případně bude možno se domáhat soukromoprávních nároků vzniklých rozšířením bytové jednotky nad rozměry uvedené ve smlouvě o výstavbě.
[8] Dovolatel dále Nejvyššímu soudu předkládá v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou otázku, zda je statutární orgán družstva „oprávněn a povinen“, přes zamítavé stanovisko nejvyššího orgánu družstva, podepsat smlouvu o převodu bytové jednotky do vlastnictví člena družstva.
[9] Z formálního pohledu otázka v tomto znění přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu 237 o. s. ř. Odvolací soud rozhodl, že dovolatel je povinen uzavřít smlouvu o převodu družstevní bytu do vlastnictví žalobkyně, přičemž se otázkou, zda následně bude družstvo (resp. jeho statutární orgán) povinno soudní rozhodnutí soudu respektovat a zachovat se podle něj i v případě, že jeho nejvyšší orgán nebude souhlasit, vůbec nezabýval.
[10] Po obsahové stránce je ovšem zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti brojí proti závěru odvolacího soudu, podle kterého členská schůze žalovaného nemohla rozhodovat o převodu jednotky do vlastnictví žalobkyně, když uvádí, že dle článku 19 odst. 5) písm. j) stanov dovolatele členská schůze rozhoduje o nabytí, zatížení či zcizení nemovitých věcí. Nadto si dle sdělení dovolatele členská schůze v souladu s článkem 19 odst. 5 písm. p) stanov rozhodnutí o převodu jednotky do vlastnictví žalobkyně vyhradila.
[11] Ani tato námitka však dovolání přípustným nečiní. Podle zjištění odvolacího soudu článek 19 odst. 5) písm. j) stanov dovolatele určuje, že členská schůze nerozhoduje o nabytí, zcizení nebo zatížení nemovité věci, jestliže se jedná o převod jednotky nebo nebytového prostoru, na jehož převodu do osobního vlastnictví členovi družstva vznikl nárok.
[12] Tvrdí-li dovolatel, že členská schůze si vyhradila rozhodnutí o schválení převodu jednotky na žalobkyni, vychází pak z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem, který neučinil skutkové zjištění, že by členská schůze žalovaného přijala usnesení ve smyslu §657 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[13] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[15] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z odměny zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k návrhu na odklad vykonatelnosti datované 21. 4. 2022) podle §6 odst. 1, §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 2 písm. c) ve spojení s odst. 3) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 1.550 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 388,50 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného celkem 2.238,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu