ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1889.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1889/2022-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce Lidového bytového družstva XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, PSČ 140 00, proti žalovanému J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janou Párovou Langerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, U Státní dráhy 248/4, PSČ 160 00, o zaplacení 966.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 323/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 53 Co 404/2021-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu 29. 12. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení 966.000 Kč s příslušenstvím z titulu porušení povinnosti při převodu družstevního podílu v žalobci.
[2] Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 9. 2021, č. j. 40 C 323/2020-34, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobce Městský v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož ujednání o smluvní pokutě utvrzující povinnost žalovaného nepřevést podíl v žalobci (zakotvenou ve smlouvě o nájmu družstevního bytu a v interní směrnici družstva) na osobu jinou než žalobci blízkou, je neplatné, a předkládá Nejvyššímu soudu v jeho rozhodovací praxi tyto dosud neřešené otázky:
1) zda žalobce má právo mít směrnici s omezením převodu družstevního podílu v případě využití společných půdních prostor k výstavbě nových bytových jednotek;
2) zda stanovy žalobce mohou omezit podmínky převoditelnosti družstevního podílu z důvodu poskytnutí majetku ostatních členů družstva, když ostatní členové družstva jednomu členovi družstva poskytují společný majetek pouze pro potřebu tohoto člena;
3) zda na skutkové okolnosti projednávané věci dopadá §736 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „z. o. k.“), a zda se jedná o kogentní ustanovení ZOK, od kterého se není možné odchýlit;
4) zda je možné zákonem omezit vlastnické právo žalobce.
[7] Přestože dovolatel formuluje první, druhou a třetí otázku samostatně, ve skutečnosti všechny směřují k tomu, zda je §736 odst. 1 z. o. k. kogentním ustanovením, nebo zda se od něj lze odchýlit.
[8] Otázkou kogentnosti a dispozitivnosti norem soukromého práva se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval (v poměrech společnosti s ručením omezeným); závěry v ní přijaté se plně prosadí i v poměrech bytového družstva. Z této ustálené judikatury se podává, že:
1) Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje.
2) Ustanovení §1 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pak vychází z toho, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý.
3) V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě ustanovení §1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v §1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní.
4) V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je ustanovení §580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.
[9] Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněná pod čísly 152/2018 a 10/2019 Sb. rozh. obč.).
[10] Dospěl-li odvolací soud (implicitně) k závěru, že §736 odst. 1 z. o. k. (který zní „převoditelnost družstevního podílu člena bytového družstva nelze omezit ani vyloučit, pokud má být nabyvatelem osoba, která splňuje podmínky stanov pro přijetí za člena bytového družstva“) představuje přímý zákaz ujednání, které by převoditelnost podílu v bytovém družstvu omezovalo (a citované ustanovení je tedy kogentní), je tento závěr v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
[11] Ani čtvrtá otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Družstevní podíl, jehož převoditelnost měla být omezena, je vlastnictvím žalovaného, nikoliv žalobce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3746/2016).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu