ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1982.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1982/2022-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce T. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150 00, proti žalované A. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 16.927.176 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 214/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 Cmo 279/2020-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 62.194 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu 1. 12. 2017 (rozšířenou podáním z 21. 11. 2018) domáhal po žalované zaplacení 16.927.176 Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti zapsat omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku.
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 56 Cm 214/2017-241, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatel brojí proti tomu, že odvolací soud se dle jeho názoru odchýlil od názoru přijatého v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, podle něhož „otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace).“
[7] Tato námitka však dovolání přípustným nečiní, jelikož na vyřešení otázky, zda nezapsání omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku bylo v rozporu s dobrými mravy, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
[8] Odvolací soud uzavřel, že mezi nezapsáním omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku a vznikem žalobcem tvrzené škody neexistovala příčinná souvislost. Z uvedeného plyne, že v poměrech projednávané věci je bez významu, zda žalovaná nezapsáním omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku porušila dobré mravy.
[9] Ve zbývající části dovolání dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání uvádí, že „(…) právní otázka v rozhodování dovolacího soudu má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
[10] Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel, ač zastoupen advokátem, nesprávně pochopil způsob vymezení přípustnosti dovolání, kdy „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolání v tomto případě nemá být přípustné, proto, že Nejvyšší soud má otázku posoudit jinak, než jak ji posoudil odvolací soud (to je konečně cílem dovolání vždy), ale proto, aby Nejvyšší soud jinak posoudil otázku, kterou již vyřešil dříve.
[11] Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3736/2014, či ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, anebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska).
[12] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[13] Nedostatek vymezení přípustnosti zbývající části dovolání již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost zbývající části dovolání.
[14] Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud podotýká, že v části, kde dovolatel brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
[15] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z odměny zástupce žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 22. 7. 2022) podle §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 51.100 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 10.794 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 62.194 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu