ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2071.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2071/2022-1026
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatelky E. C. I. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Radou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bulharská 588/1, PSČ 101 00, za účasti 1) K. Š. , narozené XY, bytem XY, a 2) R. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, obou zastoupených JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Malátova 396/15, PSČ 150 00, o určení vlastníka podílu v obchodní společnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. 38 Cm 64/2012, o dovolání účastnic 1) a 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 7 Cmo 23/2019-962, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatelka se návrhem ze dne 30. 12. 2011 domáhala určení, že je společníkem společnosti R. P. (dále jen „společnost“) s podílem ve výši 70 % a že K. Š. společnicí společnosti není.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 8. 2018, č. j. 38 Cm 64/2012-842, určil, že navrhovatelka je vlastníkem 70% podílu ve společnosti a že K. Š. společnicí společnosti není (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
[3] K odvolání účastnic 1) a 2) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podaly účastnice 1) a 2) dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovolatelky předkládají dovolacímu soudu dvě otázky, při jejich řešení se měl (podle jejich názoru) odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a sice:
1) Může odvolací soud určit cenu „obchodního“ podílu ve společnosti s ručením omezeným jen na základě revizního znaleckého posudku, který neobsahuje hodnocení pasiv společnosti, aniž by řádně zhodnotil předcházející znalecké posudky, které vycházely z aktiv i pasiv dané společnosti, a které navíc obsahují doložku znalce dle §127a o. s. ř., oproti reviznímu znaleckému posudku.
2) Je porušením práva na spravedlivý proces, když soud stanoví cenu „obchodního“ podílu ve společnosti s ručením omezeným na základě revizního znaleckého posudku vypracovaného znalcem za použití chybné metodiky, když vychází pouze z aktiv dané společnosti a neobsahuje doložku znalce dle §127a o. s. ř.
[7] Tyto otázky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť jejich prostřednictvím dovolatelky pouze brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu). Dovolatelky tedy Nejvyššímu soudu nepředkládají žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
[8] Pro úplnost pak Nejvyšší soud podotýká, že vymezují-li dovolatelky dovolání jako přípustné z důvodu, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může se jednat o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
[9] O návrhu dovolatelek na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu