ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2704.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 2704/2021-331
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. Z., narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, PSČ 702 00, proti žalovanému R. U., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Brudným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, o zaplacení 185.596 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 15/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021, č. j. 15 Co 357/2020-295, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021, č. j. 15 Co 357/2020-295, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] V řízení zahájeném dne 23. 6. 2016 se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení 185.596 Kč s příslušenstvím z titulu zákonného ručení za závazky společnosti R. M., identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“).
[2] Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 130 C 15/2017-254, uložil žalovanému zaplatit žalobci 33.404,93 Kč a 65.036 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 120.560 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 30.800 Kč od 14. 5. 2013 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 66.982 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Žalovaný byl od 20. 9. 2011 do 28. 11. 2014 jedním z jednatelů (od 14. 3. 2014 jediným jednatelem) společnosti. Každý z jednatelů mohl jednat jménem společnosti samostatně.
2/ Žalobce (jakožto obchodní zástupce) uzavřel dne 1. 10. 2011 se společností smlouvu o obchodním zastoupení, již za společnost podepsal (také) žalovaný.
3/ V rámci plnění povinností ze smlouvy o obchodním zastoupení vznikly žalobci vůči společnosti dvě pohledávky; jedna ve výši 30.800 Kč (provize za zprostředkování prodeje bytu) a druhá ve výši 66.982 Kč (odpovídající částce, jíž společnost při vyplácení provizí žalobci neoprávněně strhávala jako daň z přidané hodnoty).
4/ Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky přiznal žalobci dvěma rozhodčími nálezy ze dne 20. 1. 2015 (sp. zn. Rsp 1219/14 a sp. zn. Rsp 650/14) obě pohledávky za společností, včetně úroků z prodlení a náhrady nákladů rozhodčího řízení.
5/ Uvedené pohledávky nebyly společností nikdy uhrazeny, a to ani částečně.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je částečně důvodná. Žalovaný jako jednatel společnosti porušil svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tím, že za společnost neoprávněně prováděl odpočet daně z přidané hodnoty z provizí žalobce, v důsledku čehož provize nebyly žalobci vypláceny ve sjednané výši. V příčinné souvislosti s tím vznikla společnosti škoda spočívající v úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 66.982 Kč (za období od 31. 5. 2013 do 24. 6. 2020, celkem 33.404,93 Kč) a nákladech rozhodčího řízení (65.036 Kč), přiznaných rozhodčím nálezem sp. zn. Rsp 650/14. Žalovaný škodu společnosti neuhradil; do její výše tak ručí za závazky společnosti vůči žalobci. Nezaplacená provize (66.982 Kč) naopak škodou způsobenou společnosti není.
[5] Ve zbývajícím rozsahu (včetně nároku na zaplacení provize za zprostředkování prodeje bytu ve výši 30.800 Kč dle rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp 1219/14) soud žalobu zamítl.
[6] Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu (i v tomto rozsahu) zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení, včetně řízení odvolacího (druhý a třetí výrok).
[7] Odvolací soud provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne 29. 4. 2019 mezi žalobcem, jakožto postupitelem, a společností REGIUS SYSTÉM s. r. o., jakožto postupníkem, jíž žalobce postoupil postupníku žalobou uplatněné pohledávky (č. l. 164 spisu). Dále poukázal na to, že Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 6. 2019, č. j. 130 C 15/2017-147, k návrhu žalobce připustil, aby do řízení vstoupila postupem podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namísto žalobce společnost REGIUS SYSTÉM s. r. o., avšak odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 29. 11. 2019, č. j. 15 Co 296/2019-229, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se vstup společnosti REGIUS SYSTÉM s. r. o. do řízení nepřipouští. Usnesení nabylo právní moci dne 26. 2. 2020.
[8] Vzhledem k postoupení žalobou uplatněných pohledávek se jejich věřitelem stala společnosti REGIUS SYSTÉM s. r. o. a „žalobce v důsledku translačních účinků postupní smlouvy ztratil aktivní věcnou legitimaci“. K translačním účinkům došlo, i když „nebylo vyhověno návrhu žalobce dle §107a o. s. ř.“, a nadto „do doby nastoupení účinků neúplné apelace žalobce ani netvrdil ničeho“, na základě čeho by bylo možné uzavřít, že žalobce nabyl aktivní věcnou legitimaci zpět. Odvolací soud současně zdůraznil, že „o absenci aktivní věcné legitimace nepřísluší stranu sporu poučovat, jednalo by se o nepřípustné poučení o hmotném právu“. Navíc žalobci (jenž podal návrh na procesní nástupnictví) „bylo dobře známo, že aktivní legitimaci pozbyl“.
II. Dovolání
[9] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zákaz překvapivosti rozhodnutí), již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a dále otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.
[10] Ve vztahu k první otázce dovolatel uvádí, že odvolací soud svým postupem v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu tím, že vydal rozhodnutí, které je „velmi překvapivé a zcela nepředvídatelné“.
[11] Odvolací soud své rozhodnutí založil na otázce aktivní věcné legitimace žalobce, ačkoli soud prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobce neměl pochybnosti a ani žalovaný její nedostatek nenamítal. Dovolatel dovozuje, že odvolací soud pochybil zejména tím, že poté, kdy provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky, ihned rozhodl ve věci, a to „bez sdělení předběžného právního názoru soudu či poučení o doplnění tvrzení a důkazů“.
[12] Ve vztahu k druhé otázce dovolatel dovozuje, že pokud odvolací soud „znemožnil fakticky postup dle §107a o. s. ř. s odůvodněním, že jediným důvodem postoupení pohledávky bylo zbavení se povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení“, lze dovodit, že cílem takového právního jednání bylo obcházení zákona. Takový postup však odporuje dobrým mravům a smlouva o postoupení pohledávek je absolutně neplatná, z čehož také dovolatel vycházel.
[13] Postup odvolacího soudu, který nejprve znemožní vstup postupníka do řízení namísto žalobce a následně z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace původnímu žalobci zamítne žalobu, dovolatel považuje za formalistický, znemožňující přístup k soudu; v jeho důsledku se pohledávka „nestává jen nevymahatelnou, (…) ale fakticky i neprojednatelnou“.
[14] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
[15] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[16] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož zamítnutí návrhu dovolatele na procesní nástupnictví nemá význam pro posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávek, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z té se podává, že soud při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví (§107a o. s. ř.) nezkoumá (neposuzuje) platnost smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž ve výjimečných případech může návrh dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) zamítnout (z důvodu zneužití procesního práva) podle §2 o. s. ř. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2564/2012, a ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3805/2020. Druhá otázka tudíž dovolání nečiní přípustným.
[17] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. k zodpovězení jím otevřené první otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[18] Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se (mimo jiné) podává, že:
1) Soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu.
2) Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat.
3) Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník řízení tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky.
4) Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z toho, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně, a ostatní účastníci se vyjadřují k argumentaci obsažené v odvolání. Žádný z účastníků v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.
Za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14.
[19] V projednávané věci soud prvního stupně poté, kdy byl pravomocně zamítnut vstup společnosti REGIUS SYSTÉM s. r. o. do řízení namísto dovolatele, bez dalšího vycházel z toho, že dovolatel je věřitelem žalobou uplatněných pohledávek, a posuzoval, zda žalovanému svědčí (jakožto zákonnému ručiteli) povinnost tyto pohledávky dovolateli zaplatit (tedy, posuzoval toliko otázku pasivní věcné legitimace). Otázku aktivní věcné legitimace nečinil spornou ani žalovaný.
[20] Odvolací soud řešil naopak pouze otázku aktivní věcné legitimace dovolatele, uzavíraje, že žalobce v důsledku postoupení žalobou uplatněných pohledávek již není jejich věřitelem.
[21] Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 3. 2021 (na č. l. 286–287) se přitom nepodává, že by odvolací soud účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a dal jim tak příležitost se k němu vyjádřit. Svým rozhodnutím, založeným na posouzení (do té doby výslovně neřešené) otázky (zda dovolateli svědčí věcná legitimace i poté, kdy uzavřel smlouvu o postoupení žalobou uplatněných pohledávek), účastníky řízení překvapil.
[22] V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že jakkoliv soudu vskutku nepřísluší (jak správně zdůraznil odvolací soud) poučovat účastníky řízení o hmotném právu, je povinen jim poskytnout poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K aplikaci označeného ustanovení v odvolacím řízení a ke vztahu poučovací povinnosti a koncentrace řízení, resp. tzv. neúplné apelace, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2256/2019.
[23] Dospěl-li odvolací soud k názoru, podle kterého se z dosavadních tvrzení dovolatele, resp. z doposud provedených důkazů nepodává, že by dovolateli ve sporu svědčila aktivní věcná legitimace, byl povinen dovolatele o tom poučit podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
[24] Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[25] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[26] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu