ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2710.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 2710/2021-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Gengela, s. r. o. , se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Pod Šenkem 2000, PSČ 744 01, identifikační číslo osoby 26835037, zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem, se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, nám. Míru 6, PSČ 744 01, proti žalovanému M. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Hrachovcem, advokátem, se sídlem v Odrách, Zámecká 705/8, PSČ 742 35, o zaplacení 52.513 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 4/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, č. j. 57 Co 140/2018-259, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 18 C 4/2013-188, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 52.513 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. (první výrok), změnil ve výroku II. ohledně nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí dva rozsudky odvolacího soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 57 Co 351/2015-126, a ze dne 7. 9. 2018, č. j. 57 Co 140/2018-203, ve znění usnesení ze dne 7. 9. 2018, č. j. 57 Co 140/2018-207, zrušil Nejvyšší soud [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněný pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 153/2018“), a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 51/2019].
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Otázka, zda se rozsah ručení jednatele společnosti s ručením omezeným podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), snižuje o částku, jež by byla věřiteli společnosti přiznána v insolvenčním řízení, pokud by svoji pohledávku za společností do tohoto řízení přihlásil, nečiní dovolání přípustným již proto, že jejím prostřednictvím dovolatel brojí toliko do části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž bylo dovolateli uloženo zaplatit žalobci 6.970,47 Kč, tedy částku nepřevyšující 50.000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
[6] Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poukazuje na závěry, jež formuloval v R 153/2018 (jímž zrušil první rozhodnutí odvolacího soudu vydané v projednávané věci) a podle kterých není nezbytné, aby věřitel svoji pohledávku vůči společnosti uplatnil žalobou či ji přihlásil do insolvenčního řízení. V řízení proti jednateli z titulu zákonného ručení musí věřitel toliko prokázat, že nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti, a ručení jednatele je omezeno výší škody, již způsobil společnosti a již nenahradil. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5604/2015 (uveřejněný pod číslem 91/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není přiléhavý, neboť v něm Nejvyšší soud řešil otázku předpokladu vzniku a rozsahu zákonného ručení společníků (otázku výkladu §56 odst. 5 obch. zák.), nikoliv zákonného ručení členů statutárního orgánu kapitálové společnosti (tedy otázku výkladu §194 odst. 6 obch. zák.). Zákonné předpoklady vzniku, rozsahu a trvání ručení společníků veřejné obchodní společnosti na straně jedné a členů statutárních orgánů kapitálových společností na straně druhé jsou odlišné. Mimo jiné lze např. poukázat na to, že oproti společníkům veřejné obchodní společnosti (jejichž ručení Nejvyšší soud posuzoval v dovolatelem citovaném rozsudku) může jednatel společnosti s ručením omezeným přivodit zánik svého zákonného ručení (vzniklého podle §194 odst. 6 obch. zák.) tím, že škodu, již společnosti způsobil, nahradí.
[7] Otázka, zda lze dosáhnout „náhrady škody dle §194 odst. 6 obch. zák. pro porušení povinnosti podat insolvenční návrh dle §98 insolvenčního zákona“, nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud shledal porušení povinnosti dovolatele, v jehož důsledku společnosti vnikla škoda (do jejíž výše dovolatel ručí za žalobou uplatněný závazek společnosti), nikoliv v tom, že dovolatel nepodal (ač měl) dlužnický insolvenční návrh, nýbrž v tom, že za společnost přebíral další závazky, ač věděl (s ohledem na všechny okolnosti musel vědět), že je společnost nebude s to uhradit a že jí v důsledku toho vzniknou další závazky (platit úroky z prodlení a další sankce, hradit náklady řízení).
[8] Ani třetí otázka, jejímž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká nedodržení pravidel hodnocení důkazů (maje za to, že odvolací soud učinil skutkové závěry, aniž by měly oporu v provedeném dokazování), nečiní dovolání přípustným, neboť odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními §132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
[9] Závěry, podle nichž muselo být dovolateli s ohledem na zjištěné okolnosti již od roku 2008 zřejmé, že společnost nebude s to plnit své závazky, a přesto jménem společnosti přejímal další závazky (v důsledku jejichž neplnění vznikla společnosti povinnost plnit úroky z prodlení, další sankce a náklady řízení), aniž měl racionální důvody, pro které by se mohl oprávněně domnívat, že společnost své závazky (řádně a včas) splní, odvolací soud opřel o provedené důkazy, jež hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. a ustálenou judikaturou.
[10] Samo hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) dovoláním zpochybnit (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] Taktéž závěr, podle něhož v projednávané věci dovolatel nesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že při přebírání závazků jménem společnosti postupoval v souladu s péčí řádného hospodáře, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, a v něm citovanou judikaturu). Námitka dovolatele, podle níž je krajně nespravedlivé, aby byl nucen nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní po 8 letech trvání sporu a téměř 10 let po úpadku společnosti, není opodstatněná; jak přiléhavě popsal odvolací soud, tvrzení, vůči nimž se dovolatel měl a mohl bránit (nést břemeno tvrzení i břemeno důkazní), žalobce uplatnil již v roce 2013 (srov. odst. 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu