ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.295.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 295/2022-589
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce T. a s. k. D., L. n. L., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovanému L. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, o zaplacení 427.351,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 435/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 22 Co 202/2021-553, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.487,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu 23. 1. 2019 (rozšířenou podáním z 6. 10. 2020) domáhá po žalovaném zaplacení 427.351,17 Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností při výkonu funkce předsedy výboru žalobce.
[2] Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 12. 7. 2021, č. j. 7 C 435/2019-498, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 5.283 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení 422.068,17 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalovanému (výrok III.) a České republice - Okresnímu soudu v Nymburce (výrok IV.).
[3] K odvolání žalobce proti výrokům II., III. a IV. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává; ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
[5] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
[6] Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, s tím, že tato odpovědnost je dána jen tehdy, jsou-li uvedené předpoklady splněny kumulativně (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[7] Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních otázek (odvolací soud dovodil jednak, že žalovaný neporušil povinnost při výkonu funkce, a dále uzavřel, že z jednání žalovaného nevznikla žalobci škoda), z nichž každé samo o sobě – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, přičemž dovolatel právní závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci jednáním žalovaného nevznikla žalobci škoda, dovoláním nenapadá (respektive v této souvislosti dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.) a dovolacímu přezkumu jej tak neotvírá.
[8] Ohledně vzniku škody dovolatel pouze uvádí, že žalovaný „nahodile a nanejvýš netransparentně proplácel pohonné hmoty…., kde z předložených paragonů není jasné, komu a proč bylo hrazeno, a nelze ani ověřit, zda vynaložené výdaje byly vynaloženy důvodně“, čímž jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 nemá k dispozici), a dále rozporuje hodnocení důkazů odvolacím soudem (jenž uzavřel, že výdaje za pohonné hmoty byly vynaloženy důvodně), které však (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[9] Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[10] Jelikož dovoláním (po právní stránce) nezpochybněný závěr odvolacího soudu o tom že dovolateli jednáním žalovaného nevznikla škoda, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o tom, že žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře vliv na výsledek řízení a neprojeví se tak v poměrech dovolatele; i kdyby byl dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by proto nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000).
[11] Brojí-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu o předčasném uplatnění peněžitého nároku za drobný majetek prostřednictvím námitky, podle níž žalovaný „nikdy nevyrozuměl žalobce o možnosti si tento majetek vyzvednout“, vychází při její formulaci opět z opačného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, podle něhož žalovaný převzetí drobného majetku žalobci nabízel.
[12] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[13] K otázce dovolatele, zda skutečnost, že z jeho pokladny byla vyplácena hotovost, aniž by byly doloženy příjmové doklady, a že bylo jednáno „netransparentně“, může mít vliv na posouzení, zda „plnění je v souladu s náplní činnosti spolku“, Nejvyšší soud odkazuje na obdobně použitelnou ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011), podle které samotným nezaúčtováním účetního případu do účetnictví (jakkoliv představuje porušení zákona o účetnictví) nevzniká společnosti škoda ve výši takto nezaúčtovaných finančních prostředků.
[14] V části, v níž dovolatel brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, je dovolání objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
[15] O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu viz obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a tak žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[17] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 20. 4. 2022) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 10.020 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.167,20 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 12.487,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu