ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3155.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3155/2022-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) Ú. A. Č. r. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, b) L. K. , narozeného XY, bytem XY, c) V. M. , narozeného XY, bytem XY, a d) Z. V. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, za účasti Autoklubu České republiky , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1337/29, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00550264, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o vyslovení neplatnosti usnesení výroční konference, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 79/2015, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 14 Cmo 166/2019-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. 73 Cm 79/2015-180, vyslovil neplatnost rozhodnutí VIII. výroční konference Autoklubu České republiky (dále též jen „AKČR“) ze dne 15. 11. 2014, jímž byla schválena změna stanov AKČR ve znění:
„Všichni členové volených orgánů AKČR, pobočných spolků AKČR a jejich orgánů a komisí, držitelé příslušných licencí, které jim AKČR vydává v rámci výkonu sportovních autorit, a osoby aktivně se podílející na činnosti AKČR, musí být členy AKČR.“
a
„Fyzické osobě, která je členem AKČR v rámci členství klubového a současně je členem jiného spolku či pobočného spolku činného v oblasti motorismu nebo motoristického sportu na území České republiky, a to se stejným či obdobným předmětem činnosti jako AKČR, vznikají práva a povinnosti vyplývající ze stanov AKČR s výjimkou:
a) volit a být volen do orgánů AKČR specifikovaných ve stanovách AKČR,
b) být statutárním orgánem, členem výboru nebo revizní komise (revizorem) pobočných spolků AKČR. Toto ustanovení se nevztahuje na subjekty, které zajištují výkon sportovních autorit AKČR.“
(dále též jen „napadené usnesení“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání AKČR (prvním) usnesením ze dne 30. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 166/2019-219, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že napadené usnesení není rozhodnutím výroční konference, hledí se na ně jakoby nebylo přijato (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[3] Nejvyšší soud k dovolání AKČR usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 27 Cdo 3842/2020-254, uveřejněným pod číslem 81/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2022“), rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku v části, ve které odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že napadené usnesení v části znějící „Všichni členové volených orgánů AKČR, pobočných spolků AKČR a jejich orgánů a komisí, držitelé příslušných licencí, které jim AKČR vydává v rámci výkonu sportovních autorit, a osoby aktivně se podílející na činnosti AKČR, musí být členy AKČR.“ není rozhodnutím výroční konference, hledí se na ně, jakoby nebylo přijato, a ve druhém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným (druhým) usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v části zrušené dovolacím soudem změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení v této části zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
[5] Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé společné dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovoláním otevřené otázky,
- zda příslušná část napadeného usnesení „je v souladu se zásadami, na nichž je založeno spolkové právo (zejména spolková autonomie)“ a „není porušením práva svobodně se sdružovat“ a
- „zda je v souladu s autonomií vůle jednotlivců – držitelů licence, aby si AKČR svými interními předpisy (stanovami) stanovil povinnost držitelům licencí být členy AKČR bez vědomí těchto jednotlivců – držitelů licencí“,
odvolací soud zodpověděl v souladu se závazným právním názorem, vyjádřeným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí.
[7] Na přijatých závěrech, z nichž závazný právní názor vycházel, přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[8] Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že důsledkem přijetí napadeného usnesení je, že „stávající držitelé předmětných licencí se stávají automaticky členy AKCŘ“. I tyto osoby totiž mají v souladu se závěry uvedenými v přechozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu právo volby, zda se stanou členy AKČR či nikoli. Budou-li mít zájem účastnit se na činnosti AKČR nebo na prospěchu z této činnosti plynoucího, požádají o členství, v opačném případě do AKČR nevstoupí.
[9] Při formulaci námitky, podle níž druhá část změny stanov zakotvující právo volit a být volen do orgánů AKČR pouze pro některé členy spolku je v rozporu se zákonem, dovolatelé přehlíží, že na část napadeného usnesení měnící stanovy uvedeným způsobem se podle rozhodnutí odvolacího soudu hledí, jakoby nebyla přijata. Dovolání AKČR proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto rozsahu Nejvyšším soudem odmítnuto (viz druhý výrok R 81/2022).
[10] Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda je příslušná část napadeného usnesení v rozporu s dobrými mravy.
[11] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle §1 odst. 2 a §547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou právními normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Následkem rozporu právního jednání s dobrými mravy je jeho neplatnost (§580 o. z.), k níž soud přihlédne – příčí-li se právní jednání zjevně dobrým mravům – i bez návrhu (§588 o. z.). Případný závěr soudu o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem (do autonomie vůle stran) výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[12] Tento závěr se obdobně prosadí též při přezkoumávání usnesení orgánu spolku, které je právním jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 445/2018, a na něj navazující judikaturu), s tím rozdílem, že rozpor tohoto usnesení s dobrými mravy má za následek, že se na takové usnesení hledí, jako by nebylo přijato (§245 o. z.).
[13] Dovolateli tvrzené skutečnosti, podle nichž
- AKČR stanovy změnil, aby mohl díky navýšení své členské základny čerpat ekonomické výhody a dotace,
- změna stanov je způsobilá přivodit odliv členské základny navrhovatele a) a s tím související finanční újmu navrhovateli a),
- žadatelé o licence se pod tlakem vůli AKČR podvolí a
- mezinárodní asociace FIA a FIM povinné členství závodníků, sportovních činitelů a pořadatelů v AKČR nevyžadují,
nelze považovat za takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o rozporu příslušné části napadeného usnesení s dobrými mravy. Již v předchozím kasačním rozhodnutí R 81/2022 Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění soudů a jako oprávněný shledal požadavek, aby osoby organizující automobilové nebo motocyklové soutěže, popř. účastnící se takových soutěží, mající v úmyslu využívat výhody spojené s mezinárodně uznávanými prestižními značkami Mezinárodní automobilové federace a Mezinárodní federace motocyklistů, se staly členy spolku pověřeného těmito mezinárodními organizacemi výkonem národní sportovní autority. Za nemravný lze stěží považovat zájem o čerpání (vyšších) dotací a jiných ekonomických výhod, takové jednání je naopak v oblasti sportu zcela obvyklé. Konečně okolnost, zda mezinárodní organizace vyžadují po AKČR povinné členství závodníků, sportovních činitelů a pořadatelů, je pro posouzení souladu napadeného usnesení s dobrými mravy bez právního významu.
[14] Přípustnost dovolání pak nezakládají ani dovolateli vytýkané údajné vady řízení (konkrétně překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
[15] Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu tvrzenými vadami netrpí. Zabýval-li se odvolací soud (již ve svém prvním rozhodnutí) otázkou, zda je vázání udělení licence k výkonu sportovních aktivit AKČR na členství v AKČR v souladu se zákonem, a posoudil-li tuto otázku (ve svém druhém rozhodnutí) v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v kasačním rozhodnutí R 81/2022, mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé byli schopni vymezit důvod dovolání, tj. uvést právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládají za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za nepřezkoumatelné (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Marek Doležal v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná