ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.636.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 636/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci Právovárečného měšťanstva v Plzni , se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 10358986, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, PSČ 100 00, o výmaz Právovárečného měšťanstva v Plzni z obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. A 29291/KSPL, o dovolání Právovárečného měšťanstva v Plzni proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 7 Cmo 315/2020, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Plzni (dále též jen „rejstříkový soud“) usnesením ze dne 9. 9. 2020, č. j. A 29291/RD104/KSPL, Fj 34218/2020/KSPL, zahájil řízení o výmaz Právovárečného měšťanstva v Plzni z veřejného rejstříku (výrok I.) a do obchodního rejstříku, oddílu A, vložky číslo 29291, zapsal „Ostatní skutečnosti: vymazává se Právovárečné měšťanstvo v Plzni … z obchodního rejstříku včetně všech zapsaných údajů. Výmaz se provádí z důvodu, že se jedná o osobu, která se podle §42 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále též jen ‚z. v. r.‘ nebo ‚zákon č. 304/2013 Sb.‘), do obchodního rejstříku nezapisuje. Den výmazu: dnem nabytí právní moci“ (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání Právovárečného měšťanstva v Plzni v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí rejstříkového soudu ve II. výroku potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podalo Právovárečné měšťanstvo v Plzni dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako zjevně bezdůvodné.
[4] Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelem předkládanou otázku, zda mu svědčí právo zápisu do obchodního rejstříku, plyne zcela jasně z ustanovení §42 a násl. z. v. r.
[5] Podle §42 z. v. r. se do obchodního rejstříku zapisují obchodní společnosti a družstva podle zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev [písm. a)], fyzické osoby, které jsou podnikateli, mají bydliště v České republice a požádají o zápis [písm. b) bod 1.], a uvedené v §43, které podnikají na území České republiky, a požádají o zápis [písm. b) bod 2.], a další osoby, stanoví-li povinnost jejich zápisu tento nebo jiný zákon [písm. c)].
[6] Dovolatel není osobou, jež by se do obchodního rejstříku zapisovala na základě zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), není fyzickou osobou, jež podléhá zápisu do obchodního rejstříku, a není osobou, jejíž povinnost zápisu do obchodního rejstříku stanoví zákon č. 304/2013 Sb. nebo jiný zákon. Ani ustanovení §44 z. v. r. se dovolatele zjevně netýká, neboť není zahraniční právnickou osobou se sídlem mimo Evropskou unii podnikající na území České republiky. Z dovolání (ani z obsahu spisu) se nepodává, že by dovolatel tvrdil, že se jeho zápis v obchodním rejstříku opírá o konkrétní zákon. Má-li dovolatel za to, že mu svědčil „přímý zápis do někdejšího obchodního rejstříku … již ode dne 19. 4. 1864 na základě článku 19 zákona č. 1/1863 ř. z., obecného zákoníku obchodního“, neuvádí, na základě kterého zákona se tento zápis do „někdejšího obchodního rejstříku“ měl transformovat v zápis do nynějšího obchodního rejstříku. Ani Nejvyšší soud si není takového zákona vědom.
[7] Není proto správná ani úvaha dovolatele, podle níž jeho výmaz z obchodního rejstříku není podložen žádným ustanovením hmotného práva a opírá se pouze o ustanovení práva procesního. Dovolatel při její formulaci přehlíží, že zákon č. 304/2013 Sb. obsahuje jak hmotněprávní (část první, §1 až 74), tak procesněprávní (část druhá, §75 až 107, a část třetí, §108 až 118) úpravu veřejných rejstříků. Ustanovení §42 až 45 z. v. r. vypočítávající okruh osob zapisovaných do obchodního rejstříku jsou svou povahou ustanoveními hmotněprávními.
[8] Namítá-li dovolatel, že Nejvyšší soud ve svém „odmítavém usnesení“ ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1981/2018, řešil věcně právní otázku, zda má být dovolatel zapsán v obchodním rejstříku, čímž se dostal do rozporu s „kasačním usnesením“ Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1899/2013, přehlíží, že Nejvyšší soud pouze formou tzv. obiter dicta (jež není nosným důvodem rozhodnutí, a proto není pro soudy nižších stupňů závazné) vyjádřil svou pochybnost o správnosti zápisu dovolatele do obchodního rejstříku, přičemž nechal zcela na úvaze rejstříkového soudu, zda zvolí postup podle §78 odst. 1 věty druhé z. v. r. či nikoli. Dovolatel se nadto mýlí, považuje-li zmíněnou pochybnost Nejvyššího soudu za rozpornou se závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1899/2013, neboť Nejvyšší soud se v citovaném usnesení otázkou, zda má být dovolatel zapsán v obchodním rejstříku, vůbec nezabýval.
[9] Zjevně bezdůvodná je též úvaha dovolatele, podle níž jsou v obchodním rejstříku „zapsány i jiné právnické osoby, které nejsou vymezeny v §42 z. v. r.“. Jako jediný příklad takových právnických osob uvádí Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale, identifikační číslo osoby 00514152 (dále též jen „Budějovický Budvar“). Ten je však v obchodním rejstříku zapsán, jak ostatně přiznává sám dovolatel, na základě §768 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. S ohledem na přechodné ustanovení §123 odst. 1 z. v. r. tak i od 1. 1. 2014 splňuje podmínku zápisu stanovenou v §42 písm. c) z. v. r. Výmaz dovolatele z obchodního rejstříku za současného ponechání zápisu Budějovického Budvaru proto není přímou diskriminací dovolatele „ze strany moci soudní“.
[10] Námitka, podle níž „právnické osoby musí být zapsány do nějakého z existujících veřejných rejstříků, pokud zákon výslovně nestanoví, že tento zápis není potřebný“, odkazující na znění §126 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), přičemž „s ohledem na právní charakter“ dovolatele „nepřichází v úvahu, aby … byl zapsán do jiného … než do obchodního rejstříku“, taktéž zjevně postrádá důvodnost. Dovolatel totiž přehlíží, že §126 odst. 1 o. z. stanoví zápis právnické osoby do veřejného rejstříku jako skutečnost nutnou pro vznik této osoby, přičemž otázkou její další existence se již nezabývá. Ustanovení §126 o. z. se proto z povahy věci nevztahuje na právnické osoby vzniklé před tím, než nabylo účinnosti, a žádnou z obvykle používaných metod výkladu právního předpisu (výklad jazykový, historický, systematický, teleologický) z něj nelze dovodit, že vyžaduje, aby „všechny soukromoprávní právnické osoby“ musely „být zapsány do nějakého z existujících veřejných rejstříků“. Jelikož dovolatel, jak sám tvrdí, vznikl již dne 25. 2. 1842 (tj. ještě před tím, než byl institut veřejných rejstříků v právním řádu vůbec zaveden), ustanovení §126 odst. 1 o. z. se na něj nepoužije. Pouze pro úplnost je nutné dodat, že výmaz dovolatele z obchodního rejstříku sám o sobě nezpůsobil jeho zánik podle §185 o. z., neboť dovolatel není právnickou osobou, která se podle zákona zapisuje do obchodního rejstříku (a tímto zápisem vzniká).
[11] Dovolání není přípustné ani k řešení námitky, podle níž výrok II. usnesení rejstříkového soudu porušuje princip rei iudicata, neboť dovolatel ve vztahu k této námitce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ani neuvedl, jaké konkrétní rozhodnutí mělo založit překážku věci rozhodnuté. Měl-li snad na mysli usnesení rejstříkového soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. A 29291/RD21/KSPL, Fj 35804/2015/KSPL, na jehož základě byl zapsán do obchodního rejstříku, pomíjí, že právě rozpor tohoto zápisu se skutečným stavem byl v souladu s §78 odst. 1 větou druhou z. v. r. důvodem zahájení řízení o jeho výmazu.
[12] Konečně přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem vytýkané údajné vady řízení (konkrétně nepřezkoumatelnost usnesení rejstříkového i odvolacího soudu a skutečnost, že rejstříkový soud zahájil řízení ex officio a rozhodl, aniž by dal dovolateli možnost se k zahájení řízení vyjádřit). V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze uzavřít, že řízení uvedenými vadami zjevně netrpí, neboť případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyly, jak vyplývá z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[13] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu