ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.660.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 660/2022-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobců a) M. M. , narozené XY, bytem XY, a b) M. J. M. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 266 01, proti žalované K. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Svobodova 137/7, PSČ 128 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 30/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2021, č. j. 30 Co 62/2021-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 7 C 30/2020-144, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti práva cesty a inženýrských sítí ve znění ve výroku blíže specifikovaném (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že smlouvu o zřízení práva služebnosti cesty a služebnosti inženýrských sítí doplnil o článek 3. ve výroku blíže specifikovaný, ve výroku II. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, potvrdil jej ve zbývajících částech výroků I. a II. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti druhému výroku, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
[4] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolatelka namítá nesprávný výklad smluvního ujednání uvedeného v bodě F „smlouvy o budoucí smlouvě kupní a o zřízení služebnosti“ ze dne 2. 8. 2018 provedený odvolacím soudem. Ačkoli v dovolání poukazuje též na neurčitost výroku rozsudku, odkazujíc v této souvislosti na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006, z dovolací argumentace je patrné, že tvrzenou neurčitost spatřuje právě v nesprávném výkladu shora citovaného smluvního ujednání.
[6] Dovoláním otevřenou otázku výkladu smlouvy o smlouvě budoucí odvolací soud vyřešil v souladu s pravidly pro výklad právních jednání obsaženými v §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[7] Jeho závěru, podle něhož smluvní strany měly na mysli zřízení pozemkových služebností cesty a inženýrských sítí ve prospěch panujícího pozemku, v rozsahu odpovídajícím geometrickému plánu, který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně, bez dohody o úplatě, bez časového omezení a bez dohody o výlučnosti služebností, nelze z pohledu pravidel výkladu právního jednání ničeho vytknout. Odvolací soud se pečlivě zabýval úmyslem jednajících stran a přihlédl též k jejich následnému jednání (srov. odst. 33 až 39 odůvodnění rozsudku). Argumentace dovolatelky uvedená v dovolání je pouhou polemikou s výkladem právního jednání (jeho výsledkem), k němuž dospěl odvolací soud, aniž by vyvracela správnost konkrétních úvah odvolacího soudu vedoucích k přijatému výkladu.
[8] Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož upřesnili-li žalobci na výzvu soudu prvního stupně při ústním jednání konaném dne 4. 12. 2020 znění žalobního petitu tak, že se domáhají zřízení pozemkových služebností, přestože v žalobním petitu formulují služebnosti jako osobní, „šlo o odstranění vady žaloby, spočívající v její vnitřní rozpornosti, nikoli o změnu žaloby“, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
[9] Z té se podává, že:
1) Úkony účastníků v řízení jsou procesními úkony. Procesní úkony obecně jsou jednání subjektů řízení – procesních subjektů (soudu, účastníků řízení, dalších subjektů na řízení zúčastněných), které procesní právo předvídá a upravuje a s nimiž spojuje účinky v podobě vzniku, změny nebo zániku procesněprávního vztahu. Jde o úkony, které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení.
2) Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
3) Zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby, a tedy i jejího petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání.
4) Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019, ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3782/2018, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1020/2021, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013.
[10] V poměrech projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalobci v článku V. žaloby, dovolávajíce se uzavřené smlouvy, vymezují panující a služebný pozemek (které blíže specifikují), a v článku VI. v žalobním návrhu se domáhají zřízení služebnosti cesty a inženýrských sítí „ve prospěch současného vlastníka nemovitosti“. Vyšly-li soudy z obsahu celé žaloby, nikoli jen ze znění petitu, nelze jejich závěru nic vytknout.
[11] Výhrada dovolatelky, podle níž se soudy obou stupňů nevyrovnaly s námitkou, že služebnosti nebudou za stávající situace využívány, a podle níž soudy nepovažují za podstatnou skutečnost, že „žalobci mají přístup na panující pozemek i vytažené sítě na své pozemky přes koridor na p. č. XY“, nečiní dovolání přípustným. Jejím prostřednictvím totiž dovolatelka toliko poukazuje na údajnou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu