ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.681.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 681/2022-1330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně TosaInu, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 29153581, zastoupené Mgr. Lukášem Tvrdíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 2082/7, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení 10.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 56/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 5 Cmo 53/2017-1289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 31 Cm 56/2009-1183, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 10.000.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. První zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, č. j. 31 Cm 56/2009-680, ve znění usnesení ze dne 30. 11. 2012, č. j. 31 Cm 56/2009-884, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 20. 2. 2014, č. j. 5 Cmo 341/2012-967, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 31 Cm 56/2009-1083, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 5.000.000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 5.000.000 Kč s příslušenstvím, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované usnesením ze dne 2. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 242/2015-1132, rovněž zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně opětovně k dalšímu řízení. Třetí zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 31 Cm 56/2009-1183, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 53/2017-1225, ve znění usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 53/2017-1243, změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 10.000.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 1494/2018-1268, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 5 Cmo 53/2017-1289, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku (první výrok), změnil jej ve II. výroku ohledně výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (třetí výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
[5] V části směřující proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
[6] Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozsudku nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[7] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[8] Dovolatelkou předložená otázka „vázanosti odvolacího soudu jeho vlastním právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí“, přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud totiž v řadě svých rozhodnutí vyložil, že odvolací soud není takovým právním názorem vázán [srov. např. rozsudky ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2049/13), ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011, ze dne 24. 4. 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněné pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. V této souvislosti nelze opomenout, že dovolatelka nemohla být změnou náhledu odvolacího soudu na právní posouzení věci překvapena, neboť na možnost odlišného právního posouzení v tomto směru byly účastnice upozorněny při jednání odvolacího soudu konaném dne 31. 8. 2021 (srov. protokol o tomto jednání na č. l. 1286 spisu). Z tohoto důvodu pokládá Nejvyšší soud za nepřípadný dovolatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10. V souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 186/17, a v jeho usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 368/18, pak odvolací soud důvod změny svého právního názoru v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vysvětlil.
[9] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda „skutečnost, že (nevýhodná) kupní cena pozemků byla stanovena podle §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), na základě posudku soudem jmenovaného znalce, může žalovanou zprostit povinnosti k úhradě smluvní pokuty založené na objektivní absolutní odpovědnosti podle §300 obch. zák.“. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, podle něhož „znalecky stanovená hodnota pozemků a potažmo kupní cena nebyla … pro společnost nevýhodnou“, a právní předchůdkyně žalované tudíž neporušila smluvně převzatý závazek. Tento závěr dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá. Při formulaci předložené otázky tak dovolatelka vychází z jiného závěru, než k němuž dospěl odvolací soud. Její řešení se tudíž nemůže projevit v poměrech dovolatelky, jež byly založeny napadeným rozhodnutím.
[10] Dovolatelkou tvrzené porušení zákazu překvapivého rozhodnutí rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Zabýval-li se již soud prvního stupně (a to opakovaně) tím, zda byl prokázán nárok na zaplacení smluvní pokuty, konkrétně zda prodejem pozemků za cenu učenou znaleckým posudkem zpracovaným soudem ustanoveným znalcem došlo ke vzniku budoucích závazků nevýhodných pro společnost nebo společnost poškozujících (viz bod 5.2.1 smlouvy o prodeji akcií ze dne 3. 11. 2004), mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto, jak již bylo uvedeno výše, se z protokolu o jednání konaném před odvolacím soudem dne 31. 8. 2021 (č. l. 1286 spisu) podává, že odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí seznámil účastnice s předběžným právním názorem na projednávanou věc.
[11] Za účelovou považuje Nejvyšší soud námitku dovolatelky, podle níž ze „sdělení odvolacího soudu adresovaného účastnicím při ústním jednání ani v nejmenším nevyplývá klíčový právní názor, že kupní cenu stanovenou posudkem znalce jmenovaného soudem dle §196a odst. 3 obch. zák. nelze při odborném posouzení považovat za cenu pro společnost ABA nevýhodnou“, a „po vyslechnutí tohoto sdělení dovolatelka na ústním jednání vůbec netušila, jakým směrem se úvahy odvolacího soudu ubírají a jak bude ve věci rozhodnuto“. Dovolatelka totiž především nevysvětlila, proč po odvolacím soudu nepožadovala upřesnění sdělení, které považovala za nesrozumitelné. Dovolatelce navíc nic nebránilo v tom, aby správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (tj. shora uvedeného „klíčového právního názoru“) v dovolání řádně napadla, tj. aby vyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (důvod dovolání), a ve vztahu k takto vymezenému důvodu dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
[12] Dovolatelka namítá rovněž vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vady řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenou vadou netrpí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[13] Konečně dovolává-li se dovolatelka „práva na zákonného soudce“ s odůvodněním, že nesouhlasí s přidělením věci senátu 12 Cmo po zrušení senátu 5 Cmo u odvolacího soudu, uplatňuje tím ve skutečnosti zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., která podle výslovného znění §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem není a Nejvyšší soud k ní přihlédne pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu