ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.683.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 683/2022-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně Insolvency Project v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 1110/1b, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860993, jako insolvenční správkyně dlužnice B. F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovanému P. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, o zaplacení 137.314 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 88/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 167/2020-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 2. 9. 2019 se žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice B. F., identifikační číslo osoby XY (dále též jen „dlužnice“), domáhá po žalovaném jako bývalém jednateli dlužnice zaplacení 137.314 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje majetkový prospěch, který je žalovaný povinen vydat žalobkyni podle §62 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „z. o. k.“).
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 73 Cm 88/2019-143, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 137.314 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o poplatkové povinnosti (výrok III.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku, jakož i ve výrocích I. a III., potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda sankce podle §62 z. o. k. postihuje členy orgánů obchodní korporace za to, že nekonali s péčí řádného hospodáře v době, kdy obchodní korporace již byla v úpadku, tj. kdy již nešlo jen o hrozící úpadek. I když odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „je-li podmínkou pro aplikaci §62 odst. 1 z. o. k. hrozící úpadek, nelze si představit, že by mohl být považován za přijatelný jiný výklad, než že jde o podmínku minimální“ (a tudíž se podle odvolacího soudu sankce uvedená v citovaném ustanovení vztahuje i na osoby nekonající s péčí řádného hospodáře v době, kdy obchodní korporace již byla v úpadku), na posouzení této otázky jeho rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí. Dovolatel totiž přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho, že dovolatel byl jednatelem dlužnice již od jejího vzniku, tj. od 1. 6. 2009, až do 1. 10. 2018 (kdy byla dlužnice již delší dobu v úpadku), po celou tuto dobu vykonával obchodní vedení dlužnice, a tudíž nemohl nevědět, že dlužnice byla (v určitém okamžiku) v hrozícím úpadku; při výkonu své funkce však „neučinil vůbec nic za účelem odvrácení hrozícího úpadku“.
[6] Odpověď na další dovolatelem položenou otázku, zda se povinnost vydat prospěch týká „časového úseku dvou let od doby, kdy nastala právní moc usnesení, jímž byl zjištěn úpadek, … nebo se týká období, ve kterém člen orgánu obchodní korporace nekonal s péčí řádného hospodáře …“, plyne zcela zjevně ze znění dotčeného ustanovení, podle něhož povinnost vydat prospěch se týká období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku.
[7] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze za prospěch považovat plnění, „které bylo poskytnuto v rozporu s §59 odst. 2 z. o. k., když smlouva o výkonu funkce nebyla vůbec uzavřena“. Podle skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, došlo k plnění v souvislosti s výkonem funkce jednatele. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je dovolatel povinen takové plnění společnosti vydat podle §62 z. o. k. (bez ohledu na to, zda bylo vyplaceno podle smlouvy o výkonu funkce nebo přes její absenci, popř. bez potřebného souhlasu nejvyššího orgánu společnosti, nebo jako mzda), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. judikaturu citovanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2279/2020).
[8] Dovolatel rovněž namítá, že žaloba není projednatelná „vzhledem k absenci tvrzení žalobkyně ve vztahu k výše uvedeným podmínkám vzniku nároku dle §62 z. o. k.“
[9] Nejvyšší soud k otázce projednatelnosti návrhu na zahájení řízení, konkrétně k tomu, jaké rozhodné skutečnosti musí být v návrhu vylíčeny, uzavřel, že:
1) Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Vylíčení rozhodujících skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce.
2) Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodných skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
3) Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
4) Není podmínkou projednatelnosti žaloby, aby obsahovala veškerá skutková tvrzení odpovídající znakům skutkové podstaty obsaženým v hypotéze hmotně právní normy, jejíž aplikace přichází v úvahu.
5) Povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1945/2011, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 748/2014, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3744/2019, a v něm citovanou judikaturou a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2370/2021.
[10] Jak se podává z obsahu spisu, uvedeným požadavkům žalobkyně dostála. Skutek, z něhož dovozuje svůj nárok na zaplacení peněžité částky, je v žalobě dostatečně popsán tak, že vylučuje možnost záměny s jiným skutkem, neboť je vylíčen děj, od něhož žalobkyně odvozuje vznik nároku. Žalobkyně tím vymezila předmět řízení a bylo zřejmé, o čem má soud rozhodnout. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobkyně povinna v návrhu uvádět.
[11] Námitkou, podle níž žalobkyně neunesla důkazní břemeno „ve vztahu ke všem podmínkám, podle nichž se posuzuje vznik nároku dle §62 z. o. k.“, dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud a podle nichž dovolatel od dlužnice v souvislosti s výkonem funkce jednatele obdržel v období od září do prosince 2017 celkem 41.340 Kč a v období od ledna do září 2018 celkem 95.974 Kč, žalobkyně jej k vydání tohoto plnění vyzvala, dovolatel mohl vědět, že dlužnice byla v hrozícím úpadku, a při výkonu své funkce „neučinil vůbec nic za účelem odvrácení hrozícího úpadku“.
[12] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[13] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[14] Konečně dovolatel namítá, že vyhověním žalobě rozhodl odvolací soud ultra petitum a porušil projednací zásadu. Uvedená námitka však nemá oporu v obsahu spisu, neboť odvolací soud přiznal žalobkyni peněžitou částku (s příslušenstvím), jíž se domáhala v petitu žaloby, na základě skutkového stavu vylíčeného v žalobě.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu