ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1042.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1042/2022-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , identifikační číslo osoby 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupena Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021, č. j. 1 Co 23/2021-472, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit Lesům České republiky, s.p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2021, č. j. 23 C 5/2016-417, v odvoláním napadených výrocích I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. SPU475559/2013/R6269, č. j. SPU 547374/2015/121/GS, tak, že žalobkyni budou vydány ve výroku I. konkretizované pozemky v katastrálních územích Dolní Dlouhá Loučka, Horní Dlouhá Loučka a Paseka u Šternberka – dále jen „předmětné pozemky“, a výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (to vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je – ve shodě se soudem prvního stupně – založeno na závěru, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných pozemků, pozbyla-li vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, a v řízení postrádá aktivní legitimaci. Odvolací soud přitom odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva žalobkyně bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR a měly být řešeny jinak, popř. jde o otázky doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené“. Dovolatelka napadá soudy nižších stupňů přijatý závěr, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, argumentujíc zákonem stanovenou neplatností převodu v době německé okupace, jakož i faktickou nemožností podat žalobu dle zákona č. 128/1946 Sb. v důsledku nástupu nedemokratického režimu. Skutečnost, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům i v poválečném období, dokládá podle dovolatelky i nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, jehož závěry, soudy nižších stupňů v posuzované věci opomenuté, označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12 za důležité. Uvedla také, že proti konfiskačním vyhláškám podala odvolání, pročež tyto vyhlášky nikdy nenabyly právní moci, respektive ve vztahu k nemovitostem v katastrálních územích Dolní Dlouhá Loučka, Horní Dlouhá Loučka a Paseka u Šternberka žádná konfiskace nebyla započata, nadto měl být konfiskován majetek v tu dobu již neexistujícímu subjektu. Dále má dovolatelka za to, že majetková křivda má stejný charakter bez ohledu na to, zda je činěna ve vztahu k fyzické či právnické osobě, a v tomto ohledu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS. 24/98, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15. Poukázala i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 28 Cdo 1746/99, sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 66/98 a sp. zn. I. ÚS 617/08), která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů. Argumentovala též nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, z něhož dovozovala možnost prolomit rozhodné období dle zákona č. 428/2012 Sb., a nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (např. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016. Podotkla, že oba soudy nižších stupňů porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení §1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94. a 176.). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu ustanovení §8 citované normy.
11. Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi dovodil, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [jdoucího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež není aktivně legitimována v přítomném sporu, nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019).
12. Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku. Podstatnými byly jeho existence a projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000). K tíži pak takto oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2. 1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, jenž našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1842/2004).
13. K argumentaci žalobkyně o použitelnosti judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje a cituje z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 66/98, sp. zn. I. ÚS 617/08), vztahující se na řešení restitučních nároků fyzických osob podle předchozích restitučních předpisů (a rovněž nutnost přihlédnout k zásadě ex favore restitutionis ve prospěch církevních právnických osob) je však důležité předeslat, že zákon č. 87/1991 Sb. na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v ustanovení §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Vymezení rozhodného období, jako i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 176.). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od shora připomenuté judikatury.
14. Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt .
15. Závěry soudů nižších stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce podle tohoto zvláštního předpisu. Úvahy Ústavního soudu, jež se týkaly nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, jsou ovšem spojeny s obsahem žaloby před obecnými soudy, v níž dovolatelka tvrdila, že „je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to s poukazem na postup státu v letech 1946 až 1948, kdy byly na majetek stěžovatele vydány dne 22. 3. 1946 a 1. 4. 1946 konfiskační vyhlášky podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (podle názoru stěžovatele protiprávně). O podaném opravném prostředku rozhodoval tehdejší Nejvyšší správní soud, přičemž stěžovatel soustavně poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci "byla vydána" dvě (stěžovateli vyhovující a archivně dochovaná) meritorní rozhodnutí, a to dne 2. 2. 1946 a dne 17. 12. 1948. Tato rozhodnutí však nebyla v uvedeném období Nejvyšším správním soudem stěžovateli formálně doručena.“
16. Jak vidno, z uvedené citace narační části shora označeného usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl samotnou dovolatelkou spojován s procesem protiprávně vedené konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (i pokud bylo vydáno a nabylo právní moci) však nemůže být nijak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), dojít nemohlo, neboť majetek žalobkyně podléhal režimu dekretu č. 5/1945 Sb., a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku mohlo být realizováno toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto nemůže přípustnost dovolání založit argumentace o způsobu prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (ve vztahu k existenci a právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci zrušení rozhodnutí o konfiskaci) a o možném naplnění restitučního důvodu obsaženého v ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., neboť žalobkyně (její právní předchůdce) nebyla postupům působícím majetkovou křivdu dle citovaného ustanovení v rozhodném období vystavena. Byla-li spáchána ke škodě majetku žalobkyně nějaká majetková křivda, došlo k ní v době německé okupace, přičemž žalobkyně postupu, který by vedl k odčinění takové křivdy ještě před rozhodným obdobím, nevyužila; případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019), což mohl být zjevně případ konfiskace majetku, k němuž žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) již vlastnické právo nesvědčilo, prováděné podle dekretu č. 12/1945 Sb.
17. Sluší se připomenout, že závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný shora označenou judikaturou dovolacího soudu, obstál i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2447/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3077/19, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20).
18. Odpovědi na otázky předestřené žalobkyní týkající se náboženské nebo politické perzekuce a vlastnictví nemovitosti zařazené pod národní správu by bylo toliko hypotetickou a pro výsledek věci nerozhodnou polemikou, jež není smyslem dovolacího řízení. Podle závěrů Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
19. Polemika dovolatelky s průběhem, respektive existencí, konfiskačního řízení podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. také není případná, jelikož nemůže mít jakýkoli vliv na závěr odvolacího soudu o tom, že k odnětí dotčeného majetku došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když právní předchůdce dovolatelky nepožádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. o navrácení odejmutého vlastnictví; právní předchůdce dovolatelky přestal být vlastníkem sporných nemovitostí nejpozději dne 27. 9. 1941 (za účinnosti dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. tudíž právní předchůdce dovolatelky vlastníkem požadovaných nemovitostí již nebyl).
20. Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
21. Nepokládá-li dovolatelka – navzdory výše uvedenému – odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostatečné, vystihuje tím případ vady řízení, jež nemůže založit přípustnost dovolání (ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Ostatně, vytýkaným defektem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu netrpí. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky; rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
22. Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61., ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29., ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27., a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42.). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
23. Pro úplnost sluší se dodat, že ke stejným závěrům – opřeným o tatáž judikatorní východiska – dospěl dovolací soud již v řadě svých předchozích rozhodnutích vydaných v obdobných věcech téže žalobkyně [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2486/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2439/2021 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 350/22), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1897/2021 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2924/21), dále též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3289/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2842/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3826/2020 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2021. sp. zn. I. ÚS 990/21), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 2631/20)].
24. I z takto uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jestliže relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež není v kontradikci ani k judikatuře Ústavního soudu, aprobující obecnými soudy přijaté řešení jako ústavně konformní) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
25. Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení – tj. části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení – je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, k účelně vynaloženým nákladům Lesů České republiky s.p. v dovolacím řízení – jejichž přiznání odůvodňují specifické poměry projednávané věci, jež tkví v poměrně komplikovaných skutkových okolnostech věci a od nich se odvíjející právní posouzení věci, jež vyžadovalo sofistikovanou skutkovou i právní argumentaci opřenou o znalost historických souvislostí, stejně jako o schopnost přiléhavého výběru a uplatnění judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pro něž neshledává dovolací soud prostor pro striktní uplatnění konkluzí rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07 – představuje odměna advokáta, který podal vyjádření k dovolání (jehož právní zastoupení bylo v průběhu dovolacího řízení ukončeno) v částce 3 100 Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč. Náklady České republiky – Státního pozemkového úřadu představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
28. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ), rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou přístupná na stránkách Evropského soudu pro lidská práva ( www.echr.coe.int ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu