ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1320.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1320/2022-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň , se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, identifikační číslo osoby: 60820977, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání nemovitosti – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 54/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2022, č. j. 4 Co 250/2020-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2020, č. j. 11 C 54/2016-170, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. st. 35/7 v katastrálním území Kostelní Radouň – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala eventuálně vydání pozemků nově oddělených geometrickým plánem č. 453-183/2020 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., a to částí dosavadní parcely č. st. 35/7 označených jako pozemky parc. č. 35/7, parc. č. 35/12, parc. č. 996 a parc. č. 995, vše v katastrálním území Kostelní Radouň (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit účastnici řízení náklady řízení ve výši 2.700 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 4 Co 250/2020-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů, jež ve věci rozhodovaly vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2018 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Mezi účastnicemi řízení bylo sporné, zda vydání předmětného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že vydání předmětného pozemku znemožňuje na něm situovaná stavba, která náleží do vlastnictví jiné osoby, než je stát nebo oprávněná osoba, neboť se jedná o poměrně rozlehlou a jednoduše nedemontovatelnou stavbu spojenou se zemí částečně pevným základem (stěnami vyzděnými z cihel) a částečně pomocí kamenných patek, na nichž je umístěna dřevěná konstrukce (šrotovník a zčásti bývalý seník, nyní užívaný k parkování zemědělské techniky), přičemž celá stavba je propojena společnou střešní konstrukcí; jde tak z právního hlediska o samostatnou věc. Shledaly přitom, že část předmětného pozemku, na níž se uvedená stavba nerozprostírá, s touto stavbu bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k jejímu užívání. Tvrzení, že část stavby na předmětném pozemku existovala ještě před vznikem majetkové křivdy na straně žalobkyně, popřípadě že v řízení bylo doposud jednáno pouze o některých částech stavby, uplatnila žalobkyně dle názoru soudů nižších stupňů v rozporu se zásadou koncentrace řízení, a proto k němu ani k souvisejícím důkazním návrhům soudy nižších stupňů nepřihlédly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který nepřihlédl k tvrzením a důkazům předloženým žalobkyní po kasaci předchozího rozsudku rozhodnutím Nejvyššího soudu. Má za to, že až při místním ohledání konaném po vrácení věci Nejvyšším soudem soudu prvního stupně vyšla najevo existence zděné stavby (nikoli toliko dřevěné stavby s průjezdem) na předmětném pozemku, pročež tvrzení a důkazy vztahující se ke zděné stavbě a jejímu vybudování před vznikem majetkové křivdy uváděla žalobkyně v reakci na skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Podotýká přitom, že důkazní břemeno ohledně výlukového důvodu nese vždy povinná osoba. Dále pak namítá, že dřevěná stavba rozprostírající se na kamenných patkách nenaplňuje výlukový důvod dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že pozemky parc. č. 996 a parc. č. 995, oba v katastrálním území Kostelní Radouň, vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu, nejsou nezbytně nutné k užívání stavby na předmětném pozemku, ba naopak žalobkyně označené části předmětného pozemku potřebuje k obhospodařování svých nemovitostí. Domnívá se, že skutkové závěry soudů nižších instancí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, a tudíž došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastnice řízení vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním a rozsudek odvolacího soudu označila za správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 2. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro žádnou z dovolatelkou vymezených otázek.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
V poměrech projednávané věci odvolací soud ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. aplikoval s respektem k jeho zákonnému znění, kdy zastavěnost předmětného pozemku posuzoval právě toliko s ohledem na hledisko umístění stavby třetí osoby (odlišné od státu), přičemž dovodil, že se jedná o věc v právním slova smyslu samostatnou, a tedy stavbu způsobilou samostatného užívání. Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzované konkrétní stavby (že jde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu) byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním, z nichž se podává, že v přítomné věci jde o rozlehlou a jednoduše nedemontovatelnou stavbu spojenou se zemí pevným základem, jejíž jednotlivé části propojuje společná střešní konstrukce. Lze tudíž se závěrem odvolacího soudu, jenž konvenuje i konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, souhlasit.
Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka obsahově vymezující důvod přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, a to účinků koncentrace řízení.
V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srovnej §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například dovolatelkou citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění ustanovení §118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.
Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení §205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).
Uvedené principy, jimiž se řídí posuzování procesních přednesů či podání účastníků řízení z hlediska zachování takových zásad civilního (sporného) řízení, jakými jsou koncentrace řízení a neúplná apelace, se prosadí i v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v níž je zásada koncentrace řízení explicitně vyjádřena v ustanovení §250d o. s. ř., a zásada neúplné apelace je aplikovatelná skrze ustanovení §245 o. s. ř. Uplatnitelné jsou tak i závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež potřebu rozlišovat mezi procesní aktivitou účastníka řízení spočívající v přednesu skutkových tvrzení a plnění důkazní povinnosti na straně jedné a aktivitou obsahově definovatelnou jako vyjádření či námitky ke skutkovým či právním závěrům na straně druhé reflektují.
Ve světle výše podaného výkladu proto obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobkyně uplatnila v rozporu se zásadou koncentrace řízení novou skutečnost spočívající v tvrzení o zbudování stavby na předmětném pozemku ještě před vznikem majetkové křivdy. V situaci, kdy účastnice řízení, kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně existence skutečností naplňujících výlukový důvod obsažený v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., již před skončením prvního jednání, které se ve věci konalo, uvedla, že se na předmětném pozemku nachází zemědělské stavení, žalobkyně mohla (a také měla) před nastoupením účinků koncentrace řízení uplatnit skutkové tvrzení, že výlukový důvod není naplněn, neboť pozemek je sice ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zastavěn, nicméně stavba vznikla ještě před spácháním majetkové křivdy. Tato okolnost svědčící pro negaci zákonné výluky je konstruována ve prospěch oprávněné osoby, a tudíž její existenci měla tvrdit a prokazovat žalobkyně. Předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu pak průlom do limitů koncentrace řízení nepředstavovalo, neboť důvod zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů se dotýkal posouzení zastavěnosti nárokovaného pozemku z hlediska právní povahy stavby (zda jde o stavbu samostatnou v právním slova smyslu) a nikoliv časových konsekvencí jejího vzniku. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyni musela být dostatečně známa situace se zastavěností pozemku a stáří stavby na něm stojící již před konáním místního šetření, neboť již při prvním jednání před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne 23. 1. 2017 na č. l. 34 až 36 spisu) byla uplatněna tvrzení a k nim provedené důkazy, že v době odnětí původního pozemku dle PK č. st. 35 (nyní je jeho částí pozemek dle KN parc. č. 35/7) státem byla na pozemku situována pouze stavba fary č. p. 1 a předmětná zemědělská stavba byla vybudována tzv. na zeleném na ploše farské zahrady až po spáchání majetkové křivdy.
Dovolací soud dále nemohl přihlédnout k námitkám, jimiž dovolatelka projevila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pozemky parc. č. 996 a parc. č. 995, oba v katastrálním území Kostelní Radouň, vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu, jsou nezbytně nutné k užívání stavby na předmětném pozemku. Obsahově totiž nepředstavují uplatnění (jediného možného) dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti jde o polemiku se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. tudíž nezakládají. Nadto nelze dovodit, že závěr soudu prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, že geometrickým plánem oddělené pozemky nejsou samostatně vydatelné, neboť jsou nezbytné k užívání stavby na pozemku parc. č. 35/7, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což soud prvního stupně dostatečně vysvětlil v bodě 36. odůvodnění jeho rozsudku.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na odvolací námitky žalobkyně reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání, dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo toliko proti výroku o věci samé. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu