ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1864.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1864/2022-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Náboženské matice , identifikační číslo osoby 000 52 914, se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 12/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 4 Co 118/2018-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 4 Co 118/2018-195, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2018, č. j. 11 C 12/2017-74, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 27. 12. 2016, č. j. 492989/2014/505100/R3084, výrokem, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. st. 6 (jehož součástí je stavba č. p. 6), parc. č. st. 7/1 (jehož součástí je stavba č. p. 7), parc. č. st. 7/2 (jehož součástí je stavba č. p. 44) a dále i pozemky parc. č. 3/1, 376/17, 390, 392/1, 396, 385 a 393/1, vše v katastrálním území Hrabice, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud – po opětovném posouzení věci, jímž reagoval i na předchozí kasační zásah dovolacího soudu [rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 1023/2021-169, Nejvyšší soud zrušil předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 4 Co 118/2018-110] – aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění i jeho konkluze právní, že předmětné nemovitosti (tvořící soubor pozemků a staveb, užívaných k 24. 6. 1991 ústavem sociální péče k plnění jeho úkolů) nejsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (tedy že jako správné obstojí označené rozhodnutí pozemkového úřad o zamítnutí návrhu dle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., odůvodněné nezemědělským charakterem nárokovaných nemovitostí a odlišným mechanismem pro uplatňování nároku na jejich vydání dle aplikovaného restitučního předpisu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, dle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky v rozhodné době nebyly zemědělsky obhospodařovány a netvořily zemědělský půdní fond. Nepovažuje pro naplnění materiálního znaku za významné, že byly užívány primárně k terapeutickým účelům a poukazuje i na to, že ústav sociální péče již v nemovitostech aktuálně nepůsobí. Přitom klade otázku, zdali pro kategorizaci pozemku jako zemědělské nemovitosti (ve smyslu §2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) „musí být právě zemědělská prvovýroba primárním a převažujícím účelem jinak zemědělského využití pozemku“.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to i co se týče rozhodného časového bodu, reflektoval konstantní judikaturu interpretující vposled označené ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., potažmo §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících danou problematiku srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo jeho usnesení ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, popřípadě usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). [Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, se nadto podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona č. 229/1991 Sb., vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad znakem formálním.]
8. Závěr o tom, zdali pozemek byl k rozhodnému datu zemědělsky obhospodařovaný či nikoliv (materiální znak), představuje pak zpravidla konkluzi skutkovou, jež dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. V posuzované věci se odvolací soud (jenž v tomto směru aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění i konkluze právní) při vyhodnocení předpokladů zahrnutí sporných pozemků mezi zemědělské nemovitosti ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. zabýval jak jejich evidenčním statusem ke dni 24. 6. 1991 (tj. naplněním znaku formálního), tak i faktickým způsobem využití dotčených objektů k onomu datu (otázkou naplnění materiálního znaku přináležitosti pozemku k zemědělskému půdnímu fondu), pročež jím učiněné posouzení sleduje závěry výše nastíněné rozhodovací praxe a je podloženo úvahou, jež není nepřiměřená (a reflektuje i individuální okolnosti dané věci, včetně zjištění o způsobu využívání předmětných pozemků s ohledem na jejich začlenění do souboru staveb a pozemků tvořících materiální substrát tehdy provozovaného ústavu sociální péče).
10. K námitce dovolatelky, že ústav sociální péče v nemovitostech již aktuálně nepůsobí, lze pak odkázat nejenom na explicitní znění právní úpravy (§2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), ale i její interpretaci ustálenou rozhodovací praxí (viz shora odkazovaná rozhodnutí, z nichž se podává i rozhodný okamžik pro posouzení zemědělského charakteru nemovitostí, tj. 24. 5. 1991, k němuž soudy své závěry opodstatněně připínají). K současně kladené otázce, lze-li za zemědělské (tvořící součást zemědělského půdního fondu) považovat i pozemky (zahrady) primárně sloužící jinému účelu (u nichž je jejich obhospodařování toliko vedlejším produktem toho jiného způsobu užívání), lze pak rovněž přiměřeně odkázat na závěry rozhodovací praxe formulované již v poměrech zákona č. 229/1991 Sb., dle nichž lze tohoto zákona (§1 odst. 1 písm. a/) použít i na zahrady přilehlé k obytnému domu v souvislé zastavěné části obce, ovšem byla-li tu dána souvislost se zemědělskou výrobou (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod číslem 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4848/2010); tento vposled uvedený předpoklad zde ovšem naplněn není (vycházejí-li soudy ze zjištění, že předmětné pozemky byly k rozhodnému datu užívány ryze k terapeutickým účelům a jejich souvislost se zemědělskou výrobou dána není).
11. Závěrem sluší se připomenout, že napadené rozhodnutí (aprobující zamítnutí návrhu dle §9 odst. 6 věty třetí zákona č. 428/2012 Sb.) neřeší oprávněnost žalobkyní uplatňovaného restitučního nároku (tedy zdali jsou naplněny předpoklady pro vydání pozemků oprávněné osobě či nikoliv), nýbrž toliko otázku postupu při jeho uplatňování (kdy se oprávněné osobě otevírá možnost jeho uplatnění podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.).
12. Z uvedeného tedy vyplývá, že co do řešení relevantní otázky hmotného práva je rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nezávisí na řešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených a nejsou dány důvody k jinému posouzení této v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.
13. Tím je odůvodněn i závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům České republiky coby další účastnice řízení (jež podala vyjádření k dovolání) patří paušální náhrada nákladů za jeden úkon v částce 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu