ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1904.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1904/2022-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 151/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2022, č. j. 25 Co 207/2021-508, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 6 C 151/2019-378, zastavil řízení v části týkající se ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 2.186,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 25 Co 207/2021-508, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.470,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a domáhá se vydání náhradních pozemků za odňatý pozemek dle PK parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). V řízení o vydání náhradních pozemků žalobkyni vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 96/2019 bylo konstatováno, že stavební charakter předmětného pozemku ke dni jeho přechodu na stát nebyl na základě provedených důkazů prokázán. V nyní projednávané věci žalobkyně soudu prvního stupně předložila nový důkaz – grafickou část směrného územního plánu aglomerace XY z března roku 1957, v němž je předmětný pozemek jednoznačně identifikován s tím, že se nachází v oblasti označené jako rezerva individuální zástavby pro zaměstnanecký průmysl a současně v ochranném pásmu elektrárny. Soudy nižších stupňů pak na základě zhodnocení všech provedených důkazů (zejména pak s ohledem na hospodářskou smlouvu OP-N/24 ze dne 23. 3. 1966 a na výše uvedený směrný územní plán) dovodily stavební charakter předmětného pozemku ke dni jeho odnětí státem, pročež výši dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu vyčíslily na 295.311,40 Kč. Dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni však neshledaly liknavým či svévolným, jelikož žalovaná se pokoušela od příslušných státních orgánů získat relevantní územně plánovací dokumentaci, z níž by bylo patrné účelové určení předmětného pozemku ke dni jeho odnětí státem, avšak nebyla úspěšná, a tudíž neměla dostatečné podklady pro přecenění restitučního nároku žalobkyně. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že výhrady žalované k argumentaci žalobkyně o stavebním charakteru předmětného pozemku a jeho ocenění lze pokládat za ospravedlnitelné, nebyl-li stavební charakter odňatého pozemku dovozen ani ve výše zmíněném řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 96/2019.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Zdůrazňuje, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavě a svévolně, neboť ocenila předmětný pozemek jako zemědělský a ke správnému ocenění dosud nepřistoupila, čímž žalobkyni znemožnila uspokojit restituční nárok. Navíc setrvala-li žalovaná na nesprávném ocenění restitučního nároku i po zahájení soudního řízení, pak dle názoru dovolatelky nebude možné ani v budoucnu uplatnit daný restituční nárok regulérním způsobem podle ustanovení §11a zákona o půdě. Podotýká, že žalovaná odmítá dostát své zákonné povinnosti přecenit nárok žalobkyně, přičemž se nejedná o pouhou procesní obranu žalované. Vyjadřuje přesvědčení, že postupem soudů nižších stupňů byl porušen zákaz denegatio iustitiae , neboť žalobkyni fakticky nebyla poskytnuta ochrana jejích práv, přestože bylo konstatováno jejich porušení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyní nastolená právní otázka možnosti uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby při tvrzené liknavosti či svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, jakož i dovolatelkou citovaná rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 293/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2733/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr odvolacího soudu, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nebyl liknavý a svévolný, není v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřený. Jde o závěr, jenž je výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V této souvislosti lze pak akcentovat, že povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu – vztaženo k poměrům projednávané věci – nepochybně odpovídá stav, kdy se žalovaná sama obrátila na příslušné orgány s žádostí o zprávu, zda mají k dispozici směrný územní plán pro město XY z roku 1958, zda byl tento plán schválen a zda se uvedený plán vztahuje i na předmětný pozemek, popřípadě k jakému účelu byl předmětný pozemek dle zmíněného plánu určen. Žalované nelze klást k tíži, že daný směrný územní plán příslušné státní orgány nedohledaly. Žalobkyně přitom dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů přiložila k výzvě, jíž vyzvala žalovanou k přecenění restitučního nároku, toliko listiny, jež stavební charakter předmětného pozemku neprokazují (viz taktéž závěry vyslovené v obdobné věci týchž účastnic v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 2. 2020, č. j. 2 C 96/2019-425, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472, proti němuž podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020).
Oproti soudy učiněnému zjištění pak dovolatelka navíc v rámci své argumentace předkládá vlastní verzi skutkového stavu (že žalovaná neuznává nárok žalobkyně „jako takový“ – k tomu srovnej bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nějž se podává, že mezi účastníky byla sporná toliko výše restitučního nároku a otázka liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku), na níž pak buduje příslušné závěry, jež pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž skutkový stav věci, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu ovšem nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za zjištěného skutkového stavu není rozsudek odvolacího soudu v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3917/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3576/2016, neboť zmíněná usnesení – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – jsou založena na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.
Konkluze odvolacího soudu nejsou v kontradikci s dovolatelkou poukazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2429/2020, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, jelikož v odkazovaných případech – na rozdíl od věci nyní projednávané – žalovaná oddalovala možnost uspokojení uplatněného restitučního nároku bez ospravedlnitelného důvodu. Přiléhavost postrádá rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž se otázkou liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace při uspokojování restitučního nároku zabýval (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci; namítá-li dovolatelka, že v budoucnu nebude moci uplatnit svůj nárok prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě, jedná se v kontextu přítomné kauzy o úvahu hypotetickou a navíc nijak neodůvodněnou v situaci, kdy osoba oprávněná i povinná mohou již nyní vycházet z poznatku o výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, jak byla v závislosti na směrném územním plánu aglomerace XY z března 1957 zjištěna v přítomném soudním řízení.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nepostupovala liknavě či svévolně, nikterak nekoliduje s dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, v němž Ústavní soud – aniž by zpochybnil relevantní judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby na převod jiného zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků – obecným soudům vytkl, že ve svém hodnotícím závěru, lze-li postup žalované vůči tamním žalobcům (oprávněným osobám) při uspokojování jejich restitučních nároků považovat za liknavý či svévolný, nezohlednily všechny zjištěné okolnosti.
Přestože si je Nejvyšší soud dobře vědom povinnosti soudů postupovat při pojednávání restitučních nároků citlivě (viz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 66/03) a vůči oprávněným osobám vstřícně (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12), lze uzavřít, že judikaturou vrcholných soudů konstruovaný předpoklad, podle něhož by žalobkyni vzniklo právo na převod náhradních pozemků za pozemek odňatý, jenž jí rozhodnutím pozemkového úřadu nebyl pro zákonnou překážku vydán, mimo ustanovením §11a zákona o půdě předvídaný postup, tj. prostřednictvím veřejných nabídek pozemků organizovaných Státním pozemkovým úřadem, splněn nebyl. V řízení před soudy nižších stupňů nebyla konstatována liknavost či svévole na straně žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně, neboť nebylo zjištěno bezdůvodné lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku žalobkyně, pročež nelze přitakat tvrzení žalobkyně o neposkytnutí ochrany jejím právům.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku III. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neboť dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu též v části, jíž bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu