ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1977.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1977/2022-357
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. A. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Varhulíkové 1580/18, proti žalované S. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Okrouhlíku 2044/23, o zaplacení 3.133.380,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 212/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021, č. j. 25 Co 140/2021-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 34 C 212/2017-270, řízení co do částky 80.065,75 Kč s úrokem z prodlení ve specifikovaném rozsahu zastavil (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částky 126.000 Kč, 22.178 Kč, 36.593 Kč a 17.000 Kč, vše s úroky z prodlení v upřesněném rozsahu (výrok II.), žalobu co do částky 3.133.380,01 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.), zamítl též vzájemný návrh žalované o zaplacení 234.135 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a uložil oběma účastníkům povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Žalobce se po žalované domáhal částky 3.415.216,85 Kč s příslušenstvím jako plnění z rámcové smlouvy o půjčce, na základě níž v období trvání partnerského vztahu účastníků v letech 2006–2014 zasílal žalované finanční prostředky dle jejích potřeb, přičemž eventuální splatnost půjček měla nastat v případě ukončení partnerského vztahu. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět. Soud uzavřel, že žalobci se nepodařila prokázat existence rámcové smlouvy o půjčce, většinu položek tvořících žalovanou částku tedy posoudil dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, konkrétně §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o plnění za jiného, ovšem právo na vydání bezdůvodného obohacení shledal promlčeným. Co do dvou žádaných částek byla přitom žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku věcné legitimace (aktivní i pasivní), co do další z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem. V případě položky „splátky hypotéky u Raiffeisenbank a.s.“ aplikoval soud §511 odst. 3 obč. zák., dle něhož má žalobce vůči žalované právo regresu, a plnění žalobci kromě promlčené části práva přiznal. Žalobě vyhověl též v položce „vozidlo zn. Volkswagen Touareg“, na jejímž vypořádání se účastníci dohodli dne 12. 8. 2015, a rovněž ohledně nároku z pachtovní smlouvy i dluhu z dlužního úpisu ve výši, v níž byly nároky prokázány a nedošlo k promlčení. Vzájemný návrh žalované poté zamítl z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace, neboť namítané neuhrazené faktury byly žalobci vystaveny společností Alamo, spol. s r.o., nikoliv žalovanou.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 25 Co 140/2021-323, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a V. (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval názor soudu prvního stupně co do vzniku bezdůvodného obohacení i promlčení práva na jeho vydání.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasí zejména s hodnocením důkazů oběma soudy a tvrdí, že skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Trvá na existenci rámcové smlouvy o půjčce, již s žalovanou uzavřel. Odklon závěrů odvolacího soudu od ustálené praxe soudu dovolacího vnímá v posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4127/2017 a sp. zn. 24 Cdo 2580/2019. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání žalobce není přípustné.
8. Nejvyššímu soudu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Námitka, dle níž skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, již od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4429/2018, či ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3861/2019, a srovnej také §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), a tím spíše nemůže založit přípustnost dovolání. Stejně tak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.
9. Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů – §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, lze přiřadit žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu o neprokázání uzavření rámcové smlouvy o půjčce, stejně jako úsudek o datu ukončení společné domácnosti; hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), se tak v posuzovaném případě nejedná (za všechny viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, a jeho rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020).
10. Ve světle těchto judikatorních východisek nezbývá než uzavřít, že v dovolání žalobce není nastolena žádná právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř. Předestřené otázky jsou čistě skutkovými námitkami, konkrétně nesouhlas s úsudkem soudů nižších stupňů o okamžiku ukončení společné domácnosti účastníků řízení a o neprokázání rámcové dohody mezi nimi; tyto výtky však nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
11. Pokud žalobce odkazuje na §646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), dle něhož promlčecí lhůta neběží mezi manžely či osobami žijícími ve společné domácnosti, a tvrdí odklon odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2580/2019, v němž byla zmíněna společná domácnost i v případě odlišného bydliště partnerů, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017, hovořícího o aplikaci výše zmíněného zákonného ustanovení, staví své právní úvahy na odlišném skutkovém základu, neboť soudy uzavřely, že k 1. 1. 2014 již společnou domácnost účastníci netvořili, dané pravidlo ani judikatorní závěry tudíž nejsou na zjištěný skutkový stav aplikovatelné. Nadto je třeba zdůraznit, že promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení počala u všech žalovaných položek (vyjma platby za betonování obrubníků provedené dne 19. 8. 2014, kterou se však žalobci nepodařilo prokázat jakožto částku poskytnutou jím do sféry žalované, a platby za servis vozidla zn. VW Passat dne 20. 1. 2014, jež však byla uhrazena za společnost Alamo, spol. s r.o.) plynout za doby účinnosti „starého“ občanského zákoníku (obč. zák.), jenž žití ve společné domácnosti jako důvod pro stavení promlčecí doby neuváděl. Dle přechodného ustanovení vtěleného do §3036 o. z. se taktéž plynutí promlčecí doby, jejíž běh započal do 31. 12. 2013, její případné stavení a konec řídí původním právním předpisem (viz §114 obč. zák., k promlčecí době obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 433/2019). Tedy i v případě, že by soudy bývaly shledaly ukončení společné domácnosti později než k 1. 1. 2014, by se běh promlčecích dob u práva na vydání bezdůvodného obohacení nestavěl, neboť se řídil „starým“ občanským zákoníkem, a takový odlišný skutkový závěr by pro žalobce nemohl přinést příznivější výsledek sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1290/2018, či ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 113/2019).
12. Tvrzený rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy nezůstal soudy opomenut, jak dovolatel rozsudku odvolacího soudu vytýká, toto tvrzení bylo přiléhavě vypořádáno v odstavci 37. větě poslední odůvodnění rozhodnutí. K nemravnosti vznesení námitky promlčení Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dle ustálené judikatury dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2929/2018, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2560/2020, nebo ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1635/2021), k čemuž však v posuzované věci nedošlo.
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu