ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1996.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1996/2022-712
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně I. Ř. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 111/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 2. 2022, č. j. 15 Co 339/2021-682, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 11. 2021, č. j. 9 C 111/2019-550, v odvoláním dotčené části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném restitučním nároku na převod jiných zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobkyně coby oprávněné osoby (mající podklad v tam označených rozhodnutích pozemkového úřadu) nebyl dosud uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (jejího předchůdce), jež nárok nesprávně kvantifikovala. Výše nároku žalobkyně je postačující k převodu požadovaných pozemků, jež nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejichž cena pro účely převodu (dle §11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb.) byla určena v úrovni znalecky zjištěné ceny administrativní dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále také jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Za nesprávné považuje zejména ocenění žalobkyni přiřknutých náhradních pozemků v katastrálním území XY jako určených pro stavbu (sazbou 20 Kč/m 2 namísto 70 Kč/m 2 ), kdy jako podstatný pro ocenění i podle aplikované vyhlášky č. 182/1988 Sb. akcentuje současný význam daného města, v jehož obvodu pozemky leží, oproti kritériím formálním, jakým je typ úřadu, který v dané obci působil ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (24. 6. 1991), resp. jaký zde působí nyní; k tomu klade otázku, lze-li přikládat význam i tomu, že dané město tvoří aglomeraci s jinými městy, zda městským národním výborem (dle pojmu užitého v aplikované oceňovací vyhlášce) lze nyní rozumět každý současný městský úřad či jen městský úřad působící v obci s rozšířenou působností nebo v pověřené obci a je-li pro posouzení soudu relevantní stanovisko Komory soudních znalců ČR, k němuž soud v daném sporu také přihlédl. K tomu zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že její postup při uspokojování žalobkyní uplatněného nároku lze stále kvalifikovat jako liknavý, navzdory tomu, že v průběhu řízení vyhověla požadavku na přecenění nároku a dle jejího názoru tak žalobkyni nic nebrání v tom, aby se ucházela o převod pozemků z veřejné nabídky.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
9. K tomuto způsobu uspokojení restitučního nároku lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup dovolatelky (a dříve rovněž jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Jako liknavý, ba až svévolný lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, jimž stát bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
10. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
11. Takovým defektem hodnotící úvaha v dané věci netrpí. Odvolací soud reflektoval všechny ve věci zjištěné okolnosti, tedy nejenom dobu prodlení s uspokojením žalobkyní uplatňovaného nároku, ale i důvody tohoto prodlení spočívající v nesprávném ocenění nároku spolu s odmítavým postojem žalované k jeho přecenění. Závěr o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobkyně uspokojení restitučního nároku domáhala mimo zákonem zásadně předpokládaný postup) nemůže úspěšně zpochybnit ani ta skutečnost, že k přecenění nároku přistoupila žalovaná až pod tlakem podané žaloby v průběhu tohoto řízení (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3138/2020, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022), nehledě na to, že dle soudy současně učiněného zjištění lze i toto přecení považovat za toliko částečné (nedosahující výše nároku dle žalobkyní současně předkládaného znaleckého posudku).
12. Z uvedeného vyplývá, že v naposled uvedené otázce (lze-li postup žalované ve vztahu k žalobkyní uplatňovanému nároku kvalifikovat jako svévolný či liknavý, potažmo je-li žalobkyně nadána právem domoci se uspokojení nároku žalobou na vydání konkrétního k danému účelu vhodného pozemku) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Závěry odvolacího soudu se přitom neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace diametrálně odlišné, kdy se oprávněné osoby neúčastnily veřejných nabídek (případně šlo o účast ojedinělou a účelovou až v době bezprostředně předcházející podání žaloby), ani jinak o saturaci svého nároku neusilovaly (v daném směru nevyvinuly žádnou aktivitu).
14. Konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení dalších otázek, vztahujících se k problematice oceňování náhradních pozemků. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona č. 229/1991 Sb.), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze – s ohledem na §28a zákona č. 229/1991 Sb. – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.; shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., se oceňují podle §11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb. i pozemky náhradní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku.
15. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že není-li právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona č. 229/1991 Sb.), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky je nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb.) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14.), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela namístě oceňovat náhradní pozemky dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019).
16. Zjišťování ceny nemovitosti a její výsledné určení (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., jež je zde relevantní) je pak otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si zpravidla vyžaduje i odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.; z judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018). Byl-li v tomto směru podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod číslem 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018). Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018).
17. Odvolací soud (jenž i v tomto směru aproboval soudem prvního stupně učiněné konkluze) – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, maje na zřeteli i zásadu, že poskytovaná náhrada má být ekvivalentní hodnotě odňatého pozemku – vycházel z univerzálního kritéria ceny pozemků určené dle téhož oceňovacího předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb. (podle níž byly oceňovány jak pozbyté pozemky, tak i pozemky náhradní, v jejichž případě reflektoval i jejich stav v době svého rozhodování, oceňoval-li i tyto pozemky jako pozemky určené pro stavbu dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Při exaktním určení ceny se pak opřel o odborné posouzení zjištěných skutečností k tomu povolanými znalci, a to i jde-li o dovolatelkou kritizované ocenění pozemků ležících v katastrálním území XY, kdy se přiklonil k závěrům obsaženým v posudku znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralované, Ph.D., jenž hodnotil dle výše uvedených zásad a jímž byl reflektován právě současný (faktický) stav náhradních pozemků [při zohlednění, že změna obce na město byla pouze administrativní (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12), že město XY „nenabylo žádného většího významu a že je (ani v současné době) nelze považovat za srovnatelné s městem, v němž v minulosti působil Městský národní výbor“ a pozemky jest nutno oceňovat sazbou 20 Kč/m 2 ].
18. Dovolatelka tedy odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že se při určení ceny omezil jen na hlediska formální (administrativní) a že nezohlednil současný stav pozemků. V tomto směru uplatněnou dovolací argumentaci pak staví na jiném skutkovém stavu a polemice s učiněnými zjištěními, k nimž soudy dospěly po hodnocení provedených důkazů včetně ve věci podaných znaleckých posudků (a kdy právě závěry posudku znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralované, Ph.D., shodují se i s dalšími provedenými důkazy včetně dovolatelkou kritizovaného stanoviska Komory soudních znalců ČR, jež tedy není jediným pramenem, z něhož by snad soudy při svém rozhodování izolovaně vycházely).
19. Sluší se připomenout, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Při zkoumání přípustnosti dovolání – jde-li o dovoláním kritizovaný závěr o ocenění požadovaných náhradních pozemků – nadto nelze přehlédnout, že dovolatelkou vytýkaná nesprávnost ocenění náhradních pozemků nemohla by mít podstatný vliv na výsledek daného řízení. Pro úspěch žaloby na uložení povinnosti převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky je zajisté rozhodující mimo jiné i otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné, aniž by o nich vydával meritorní rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Jestliže cena oprávněnou osobou vybraného pozemku tak či tak nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku, nemůže mít ani nepřesné určení ceny tohoto náhradního pozemku (obdobně jako nepřesnost v exaktní kvantifikaci restitučního nároku odvíjející se od ceny pozbytých pozemků; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018) žádný vliv. Vychází-li rozsudek odvolacího soudu i z aprobace soudem prvního stupně přijatého závěru o tom, že neuspokojená výše nároku činila nejméně 397 320,77 Kč (tak, jak byl nárok přeceněn i samotnou žalovanou), pak (i při zohlednění možného uspokojení nároku v rozsahu dalších 212 812,50 Kč rozhodnutími soudů v dalších dvou současně vedených řízeních) jde o nárok tak či tak pokrývající hodnotu v tomto řízení žalobkyní požadovaných pozemků jako náhradních, ať jsou již pozemky v katastrálním území XY oceňovány sazbou 20 Kč/m 2 nebo sazbou 70 Kč/m 2 (kdy v posléze uvedeném případě byla by cena pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY – s použitím posudku podaného Ing. Jiřím Cihlářem, oceňujícího pozemky touto sazbou – 139 585,45 Kč, a spolu s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, ve vztahu k jejichž ocenění částkou 3 280,64 Kč se námitky nevznáší, by pak činila celkem 142 866,09 Kč).
21. Z uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. nejsou splněny.
22. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobkyní v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 2 900 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 672 Kč.
24. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu