ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2108.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2108/2022-357
1. USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti 1) K. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Hanou Kloudovou, advokátkou se sídlem v Sedlčanech, Na Potůčku 43, a 2) A. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, o vlastnictví oprávněné osoby a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 413/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 29 Co 429/2021-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastnici 1) Kateřině Princové částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Kloudové, advokátky se sídlem v Sedlčanech, Na Potůčku 43.
III. V poměru mezi žalobcem a účastnicí 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 29 Co 429/2021-320, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“), poté, kdy rozhodl o ukončení účasti A. S. a J. S. v tomto řízení (výrok I.), změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 5. 2021, č. j. 4 C 413/2019-101, tak, že „se zamítá žaloba s návrhem, aby soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 23. 9. 2019, č. j. PÚ 1107/92/30, tak, že A. S. (právní nástupkyně A. S.) a K. P. nejsou spoluvlastnicemi (A. S. z 1/24 a K. P. z 5/36) pozemků parc. č. XY (dle PK parc. č. XY, role) a parc. č. XY (dle PK parc. č. XY, role) v katastrálním území XY, obec XY“ (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.).
3. Rozhodováno bylo soudy o žalobě, jíž se žalobce domáhal projednání věci v občanském soudním řízení (§244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), o níž bylo dříve rozhodnuto shora označeným správním rozhodnutím tak, že oprávněné osoby A. S. (právní předchůdce účastnice A. S.) a K. P. jsou ve vymezených podílech vlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Odvolací soud dospěl k témuž závěru jako správní orgán (jehož rozhodnutí jako správné aproboval), že jsou naplněny všechny podmínky pro restituci majetku dle aplikovaného restitučního předpisu (účastníci řízení v postavení navrhovatelů jsou oprávněnými osobami, jež včas uplatnili restituční nárok vůči osobě povinné) včetně té, že vydání předmětných pozemků nebrání žádná z překážek dle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky ke dni rozhodování o uplatněném restitučním nároku nebyly zastavěny, netvoří s jinými stavbami či pozemky funkční celek a nebylo prokázáno, že by je užívala veřejnost a že by plnily nezastupitelnou funkci z hlediska okolní bytové výstavby, odvolací soud revidoval soudem prvního stupně učiněný závěr ve vztahu k překážce naturální restituce dle §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., jež dle jím přijatého závěru dána není. Použití zákona č. 229/1991 Sb. na řešený případ odvolací soud podepřel i tím, že předmětné pozemky byly jako součást zemědělské usedlosti XY v době odnětí vlastnického práva užívány k zemědělským účelům (stavební záměr, na který v průběhu řízení upozorňoval žalobce a který měl vyplývat z rozhodnutí Stavebního referátu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 14. 2. 1939, se dle zjištění odvolacího soudu týká zástavby jiné než řešené oblasti a regulační plány dokládají pouze evidenční vymezení, nikoliv stav reálný).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků pod body II. a III., podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004), jde-li o posouzení, zdali se na danou věc vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. a byl-li k rozhodování o ní věcně příslušný pozemkový úřad označeným rozhodnutím (jehož nahrazení žalobce požadoval). Dovolatel namítá, že žádný z předmětných pozemků není zemědělským ve smyslu §1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť k takové kategorizaci postrádá jak znak formální, tak i materiální. Rozhodnutí správního orgánu označuje dovolatel za nicotné a považuje za nesprávné, že řízení nebylo soudy zastaveno a žalobce nebyl poučen o nutnosti podat žalobu ve správním soudnictví; v tomto směru považuje dovolatel rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí zvláštního senátu určeného k rozhodování kompetenčních sporů (s rozhodnutím ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. Konf 53/2011), k jehož závaznosti odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. 1743/10.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; v textu i jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241 odst. 1 věty první o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. K dovolatelem kladené otázce je možno odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje působnost tohoto zákona, je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020, a judikaturu v něm uvedenou). V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu (a vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské).
11. Takto vymezenou působnost zákona č. 229/1991 Sb. rozšiřuje pro účely restitučních procesů pravidlo obsažené v jeho ustanovení §30 na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení §1 odst. 1; postačuje, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2857/2020). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).
12. Odvolací soud se tedy nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pakliže se zabýval charakterem předmětných pozemků i ke dni jejich odnětí, uzavíraje, že se na projednávanou věc vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (vycházeje přitom ze zjištění, že původní pozemky tvořily součást zemědělské usedlosti a takto byly i zemědělsky využívány). Samotný evidenční status původních pozemků přitom nemohl převážit nad dlouhodobým faktickým způsobem jejich obhospodařování (k tomu blíže viz výše citovaná judikatura), a proto závěr o zemědělské povaze původních pozemků nemůže zvrátit ani dovolatelem akcentovaný výměr Stavebního referátu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 2. 1939 či v dovolání zmíněné regulační plány a cenové mapy (neboť dané listiny mohou snad svědčit toliko o evidenčním vymezení, nikoli o skutečném stavu původních pozemků v době jejich přechodu na stát – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1088/2021, jenž se týkal mimo jiné i některých pozemků situovaných poblíž předmětných pozemků, k jejichž režimu dovolatel snášel dílem obdobnou argumentaci), nehledě na to, že dle skutkových zjištění odvolacího soudu učiněných v nyní posuzované věci (kterážto dovolacímu přezkumu podrobit nelze) se odkazovaný stavební záměr týkal zástavby v jiné než v této věci posuzované oblasti.
13. Závěry odvolacího soudu (zohledňující i pravidlo uvedené v §30 zákona č. 229/1991 Sb. a jehož význam, jež mu v restitučních věcech přikládá ustálená rozhodovací praxe) nemohou být pak v rozporu ani s dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, jež se vyslovují výlučně k otázce zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., nehledě na to, že i recentní rozhodovací praxí (viz výše odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, argumentačně podepřený i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016) je akcentováno spíše hledisko (znak) materiální.
14. Učinil-li odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou závěr o tom, že daný případ podléhá režimu zákona č. 229/1991 Sb., postrádá relevanci argumentace odvíjející se od dovolatelem tvrzené nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu a tím i o (údajné) nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jenž řízení nezastavil a nepoučil dovolatele o nutnosti podat žalobu ve správním soudnictví. Ani v tomto směru, navzdory mínění dovolatele, proto k nerespektování rozhodovací praxe dovolacího (ani Ústavního soudu) ze strany nalézacích soudů nedošlo.
15. Se zřetelem k vázanosti dovoláním vymezeným důvodem (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), jež se promítá i do zkoumání přípustnosti dovolání, se dovolací soud nezabýval (zabývat nemohl) jinými (dalšími) otázkami, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí o důvodnosti uplatněného restitučního nároku (podmíněného i absencí překážek dané naturální restituce, k nimž již dovolatel žádnou argumentaci – natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje).
16. Jelikož dovoláním vymezenou právní otázku, na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky, dovolání přípustné není (není naplněno žádné z hledisek přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.).
17. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod bodem III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) účastnice 1), jež se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Účastnici 2) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu