ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2772.2021.3
sp. zn. 28 Cdo 2772/2021-195
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovaným 1) A. K., narozené XY, a 2) M. K., narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, o zaplacení částky 650.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 143/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2021, č. j. 71 Co 286/2020-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2021, č. j. 71 Co 286/2020-103, se zrušuje v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 6. 2020, č. j. 8 C 143/2019-79, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 650 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 1. 2017 do zaplacení a jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně, jakož i ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 8 C 143/2019-79, Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 070 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky od 11. 1. 2017 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. O žalobcem podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 71 Co 286/2020-103, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 420 000 Kč s uvedeným úrokem z prodlení, ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 650 000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení (vše výrokem I. rozsudku), včetně nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Rozhodováno bylo soudy o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení uvedené částky (1 070 000 Kč) s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovaným v důsledku žalobcem jim poskytnutého plnění na základě neplatné kupní smlouvy.
4. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaní (spolu s další původně žalovanou Š. K., vůči níž bylo řízeno již dříve zastaveno) jako prodávající uzavřeli dne 27. 11. 1999 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě (a prodej) nemovitostí ve vlastnictví prodávajících – pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a na něm stojící stavby č. p. XY (objekt bydlení) v katastrálním území XY; kupní cena byla účastníky sjednána částkou 1 070 000 Kč a měla být kupujícím zaplacena „již při podpisu této smlouvy“ (čl. I.), s tím, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky kupujícího (žalobce) ve výši 650 000 Kč ze smlouvy o půjčce (uzavřené účastníky dne 14. 4. 1999), jež „byla započtena do kupní ceny“ (čl. III.). Dle oběma soudy učiněného zjištění nebylo prokázáno, že by žalobce (kupující dle neplatné smlouvy) žalovaným sjednanou kupní cenu v částce 1 070 000 Kč fyzicky zaplatil. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 3. 2016, č. j. 12 C 67/2015-61, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2017, č. j. 71 Co 385/2016-109, bylo určeno, že (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalovaní, neboť účastníky uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná. [Dle soudy učiněného závěru šlo o zajišťovací převod práva bez toho, že by vůle účastníků byla vyjádřena v zákonem požadované formě a k tomu smlouva neobsahovala ujednání o tom, jak se strany vypořádají v případě, že dlužníci zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí.] Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2019, č. j. 8 Co 270/2019-84 (jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 C 239/2018-61), bylo vyhověno návrhu žalobce na nařízení soudního prodeje zástavy – předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalovaných, k uspokojení žalobcovy pohledávky z půjčky ve výši 650 000 Kč.
5. Co do právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), o vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné či zrušené smlouvy; na základě neplatné smlouvy se žalobce nestal vlastníkem nemovitostí, zatímco žalovaným se dostalo prospěchu „v podobě platně učiněného zápočtu“ pohledávky žalobce z půjčky ve výši 650 000 Kč vůči pohledávce žalovaných na zaplacení kupní ceny (dle ujednání smluvních stran, vtěleného do čl. III. kupní smlouvy, jež soud prvního stupně posoudil jako oddělitelné od ostatního obsahu neplatné smlouvy; §41 obč. zák.). Naproti tomu v rozsahu 420 000 Kč se žalovaným od žalobce nedostalo žádného plnění. Protože právo na uspokojení pohledávky ze smlouvy o půjčce uplatnil žalobce již ve shora odkazovaném řízení o soudním prodeji zástavy a soud jeho návrhu vyhověl, dle soudem prvního stupně přijatého závěru nemůže úspěšně požadovat finanční ekvivalent „za provedený zápočet“ již takto mu dříve přiznané pohledávky v nyní vedeném řízení z titulu bezdůvodného obohacení.
6. Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a přitakal i právnímu posouzení, že s ohledem na vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy (dle §457 obč. zák.) jsou žalovaní, jež si uchovali vlastnické právo, povinni „vrátit žalobci finanční ekvivalent podle §458 odst. 1 obč. zák. v části kupní ceny 650 000 Kč uhrazené žalobcem formou zápočtu“ (započtením pohledávky z půjčky vůči pohledávce na zaplacení kupní ceny dle ujednání účastníků vtěleného do kupní smlouvy, jež ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil jako platné). Na uvedeném závěru však dle odvolacího soudu nic nemění ani okolnost, že se žalobce v jiném řízení domohl nařízení soudního prodeje zástavy pro uspokojení „téže pohledávky“, neboť specifická povaha řízení a v něm vydaného rozhodnutí vylučují, aby usnesení o nařízení prodeje zástavy představovalo rozhodnutí, kterým by právo bylo přiznáno. V části o zaplacení zbylých 420 000 Kč pak i odvolací soud označil požadavek žalobce za nedůvodný.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I., v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (a žalobě bylo vyhověno co do částky 650 000 Kč) podali dovolání žalovaní (dále též jako „dovolatelé“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení otázky, je-li neplatné i „platební ujednání“ obsažené v kupní smlouvě, jíž soudy kvalifikovaly jako neplatnou. Dle dovolateli prezentovaného názoru je i ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny, včetně započtení pohledávky 650 000 Kč ze smlouvy o půjčce na část kupní ceny, neplatné, protože ujednání o kupní ceně a její úhradě není možné z celku kupní smlouvy oddělit (a to ani v rozsahu zápočtu); nevznikla-li (dle neplatné) kupní smlouvy povinnost k zaplacení kupní ceny a žalovaným (prodávajícím) nebylo ničeho zaplaceno, nelze jim z tohoto titulu uložit povinnost k vrácení kupní ceny. Dle mínění dovolatelů proto odvolací soud pochybil jak v posouzení oddělitelnosti ujednání o kupní ceně od zbylého obsahu (neplatné) smlouvy, tak i při aplikaci skutkově nepřiléhavé judikatury, ačkoliv na daný skutkový stav lze přiměřeně vztáhnout závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 30. 5. 2003) sp. zn. 33 Odo 1009/2002, od nichž se odvolací soud svým rozhodnutím odklonil. Dovolatelé namítají, že v nyní posuzované věci nejde o jednostranné započtení, ale o započtení dohodou, jež je však – stejně jako kupní smlouva – neplatná. Jestliže se žalovaným na základě kupní smlouvy nedostalo žádného plnění, nemají žalobci co vracet a žalobce se tak může domáhat toliko splnění dluhu z poskytnuté půjčky. Dovolatelé z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil (spolu s dalšími výroky, jež jsou na rušeném rozhodnutí závislé) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Spolu s dovoláním dovolatelé učinili i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (jemuž Nejvyšší soud následně vyhověl usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 277/2021-171).
9. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť odvolacím soudem učiněné právní posouzení sleduje závěry konstantní judikatury, zatímco argumentace dovolatelů dle žalobcova mínění naráží na ústavní limity, neboť neguje autonomii vůle a smluvní svobodu účastníků.
10. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalovanými), zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené (obligatorní) náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
12. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (je-li neplatné smluvní ujednání o kupní ceně včetně způsobu jejího zaplacení, obsažené v absolutně neplatné kupní smlouvě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
13. Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
14. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, dosavadními právními předpisy (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb.), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013; v textu i jen „obč. zák.“.
18. Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
19. Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
20. Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
21. Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (naplněním některé ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 2 obč. zák.), anebo snížení pasiv (poskytnutím plněním za jiného; §454 obč. zák.). O případ plnění z neplatného právního úkonu jde přitom tehdy, jestliže právní úkon zakládající právo na plnění sice existoval, avšak byl neplatný, a to buď absolutně, nebo relativně (pokud se relativní neplatnosti oprávněný včas dovolal), s výjimkou právního úkonu neplatného jen pro nedostatek formy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016).
22. Jak vyplývá z ustanovení §457 obč. zák., důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost jejích účastníků vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli; z toho se rovněž vychází při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Ustanovení §457 obč. zák. zakotvovalo též vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy; nárok každé ze smluvních stran na vrácení plnění, které poskytla, byl nárokem ze zákona podmíněným její povinností vrátit to, co podle smlouvy přijala, druhé straně (tzv. synallagmatický závazek). Ke vzájemné podmíněnosti nároků smluvních stran dochází přímo ze zákona, avšak jen za předpokladu, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany (byť i jen částečně) plnily. Plnila-li jen jedna strana nebo u jednostranně zavazujících smluv synallagma nenastává.
23. Není-li možné předmět bezdůvodného obohacení dobře vydat, má podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. ochuzený právo na náhradu v relutární formě, jejíž výše se odvozuje od prospěchu, jenž byl získán; obohacený je povinen vydat vše (nikoliv však více), co sám získal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015). Prvořadou povinností obohaceného je vydat právě to plnění, jež bylo bezdůvodně získáno. Pouze v případě, že vydání bezdůvodného obohacení in natura není dobře možné, nastupuje povinnost místo toho poskytnout peněžitou náhradu. Poskytnutí peněžité náhrady přichází v úvahu zpravidla v těch případech, kdy majetkovým prospěchem byla určitá činnost, pracovní výkon či služba nebo kdy obnovení předešlého stavu je technicky vyloučeno (věci byly v mezidobí spotřebovány, individuálně určená věc byla zničena apod.), ale i tehdy, je-li vydání věci in natura hospodářsky neúčelné zejména s přihlédnutím k důsledkům, k nimž by navracením věci došlo [srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1349 – 1354].
24. Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (srov. §580 obč. zák.). Podle rozhodovací praxe vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 je pak započtení (kompenzace) pojímáno jako způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek, přičemž ustanovení §580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení, u něhož musí být splněny náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák. (z judikatury Nejvyššího soudu srov. nejen dovolateli označený rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1578/2013, ale např. též usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1792/2011, rozsudek ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010, či rozsudky ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5453/2014, a ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011). V případě započtení přitom nedochází k žádnému plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015 , uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 29 ICdo 80/2017 , a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4349/2015 ); proto právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek (srov. rozsudek ze dne 31. 1. 2006, sp zn. 32 Odo 1143/2004, či v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4320/2017 ).
25. Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (srov. §39 obč. zák.). Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, dovolací soud již dříve vyslovil závěr, že "oddělitelnost" části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., přičemž neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006).
26. V rozsudku ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 1009/2002, Nejvyšší soud v souvislosti s neplatností kupní smlouvy (jejíž uzavření nebylo projevem vážné vůle smluvních stran) vyložil, že ujednání o kupní ceně a způsobu jejího zaplacení je zpravidla integrální, od ostatního obsahu neoddělitelnou součástí kupní smlouvy a v takovém případě je neplatné i ve smlouvě obsažené ujednání o transformaci nesplacené půjčky na kupní cenu.
27. Z uvedeného vyplývá, že neobstojí (dovoláním zpochybněný) závěr napadeného rozsudku o platnosti ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny (započtením pohledávky žalobce z půjčky vůči pohledávce žalovaných na zaplacení kupní ceny), které nelze oddělit od ostatního obsahu neplatné kupní smlouvy. [Sama neplatnost smlouvy – i se zřetelem k výsledku předešlého řízení o určení vlastnického práva – zpochybňována není a právě na neplatnosti smlouvy a na jejím základě poskytnutém „plnění“ žalobce staví uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení.] Ujednání o způsobu úhrady kupní ceny (a v ní obsažená dohoda o započtení), jež je součástí neplatné kupní smlouvy, tedy nemá žádné právní důsledky a na jeho základě nemohlo dojít ani k zániku tam uvedené pohledávky z půjčky (není-li zde platné dohody o započtení a směřuje-li nadto započtení vůči pohledávce na zaplacení kupní ceny, jež – z důvodu neplatnosti kupní smlouvy – nevznikla).
28. Neposkytl-li tedy žalobce (kupující) žalovaným (prodávajícím) na základě kupní smlouvy žádné plnění (nebyla-li kupní cena uhrazena), bezdůvodné obohacení, jež byli by povinni vydat (§451 obč. zák.), žalovaným na úkor žalobce nevzniklo a nelze v tomto směru argumentovat ani ustanovením §457 obč. zák. o vzájemné restituční povinnost smluvních stran (jež uplatní se jen za předpokladu, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany, byť i jen částečně, plnily) ani ustanovením §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. (stanovícím povinnost k peněžité náhradě v těch případech, kdy se obohacenému dostalo plnění, jež nelze in natura vydat; ani o takovou situaci ovšem v nyní posuzované věci nejde).
29. Neplatná kupní smlouva včetně v ní obsaženého ujednání o způsobu úhrady kupní ceny tedy ničeho nezměnila na postavení žalobce coby věřitele pohledávky ze smlouvy o půjčce, jejíhož uspokojení – jak odvolací soud na závěr správně uvádí – se lze domáhat jak žalobou na zaplacení směřující vůči obligačnímu dlužníku, tak i prodejem zástavy, nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2326/2012) a kdy nařízení prodeje zástavy nepředstavuje rozhodnutí, kterým by právo bylo přiznáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017). S ohledem na okruh tvrzených skutečností, z nichž žalobce dovozuje jím uplatněný nárok (povinnost k vrácení na základě neplatné smlouvy poskytnutého plnění), ovšem nárok plynoucí ze smlouvy o půjčce předmětem tohoto řízení není.
30. V poměrech projednávané věci se pak nemohl uplatnit ani závěr aprobovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011, reflektujícím specifickou, oproti nyní posuzované věci odlišnou situaci jak po stránce skutkové tak i právní, kdy závěr o povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné kupní smlouvy byl učiněn i s přihlédnutím k výsledku souběžně vedeného soudního řízení o vrácení půjčky (v němž byla žaloba věřitele zamítnuta s konstatováním zániku pohledávky z půjčky) a kdy – na rozdíl od nyní projednávané věci (obdobně i věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 1009/2002) – úkon směřující k započtení ani nebyl (neměl být) současní absolutně neplatné kupní smlouvy.
31. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
32. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 650.000 Kč spolu s příslušenstvím, jakož i v té části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení o soudu prvního stupně a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
33. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
34. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu